99 km
Popravdě, z dnešní etapy jsem měl strach. Jeli jsme tudy na jaře, a pamatuji si, že to bylo krásné, do kopce a furt jsem kroutil volantem kolem dokola.
Ono mezi lidmi přežívá taková představa, že na elektrokole je to flákárna, jen točíte nožičkama, a o zbytek se postará motorek. Ono to zas tak přesně není. Motorek pomáhá, ne že ne, ale ne tak, že se opírám míň do pedálů, ale tak, že jsem při stejné námaze mnohem rychlejší. Tak místo abych se do kopce ploužil krokem, jedu celkem svižně, a to je v teple zázrak. Místo očí plné soli z potu, ofukuje mě větřík jako příjemný fén.
Včera jsem toho měl fakt dost.
Dva měsíce na kole vynecháš, a už to dědka bolí.
No, kdybych se bál, že to bude bolet, zůstanu doma.
Tak z chutí do sedla.
La Route Napoleon.
Zjišťuji. že ze Sisteronu do Castellone jedu v protisměru Napoleona Bonaparte z března roku 1815. To Napoleon vzal roha z Elby a táhnul na Grenoble a pak Paříž. No, nemusím nad tím moc koumat, cesta se po něm jmenuje, a na každé druhé křižovatce to deklarují na cedulích .
Protože pár let šmajdám po světě, byl jsem ve Waterloo i na Elbě. Safra, ten chlap fakt musel být magor, hezké bydlení ve Středomoří a on se žene do mokré Belgie, aby dostal na zadek. Myslím, že můj směr je správný, ale mám strach, že mi na Elbě nepřidělí ani bungalov, natož residenci.
A tak si mudruji, a neuvědomuji si, že nabírám velmi zvolna výšku. A pak kousek dolů a přijíždím do ráje.
Tedy kdyby ve stáncích místo hranolků "pommes frites" a ovocných limonád měli grilované klobásky, a plzeňské. Přehradní jezero Lac du Castillon bylo napuštěno v roce 1948, ale asi v něm často mění vodu jako Soňa v bazénu, protože narozdíl od Slap nebo Orlíku, není zelené sinicemi, ale blankytně modré, tedy až kýčovitě.
Googlil jsem si jak to vlastně bylo, nápad udělat tu přehradu je z počátku 20. století, ale stavbu se podařilo zahájit až v roce 1925, a byla hrazená z německých reparací za Velkou válku, a vše budovala německá firma s jejich dělníky a technikou.
Jasně, jak v Německu vyhrál Adolf, byl se stavbou šlus, pokračovalo se až za okupace, ale taky nějak tak váhavě. Až po válce to znárodněná EDV rozjela naplno. a považte, zase s Němci, jako válečnými zajatci.
A od roku 1948 jen samá positiva a jistoty, 98 metrů vysoká hráz funguje jako elektrárna, jezero pak jako zásobárna vody v řece Verdon v průběhu suchých let, a Němci, ti se tu prohánějí v Bavorácích nebo Wohnwagenech.
A pak už jen to Castellane.
Jasně, kromě toho, že tu poobědval Bonapart, tu kráčely dějiny, jako všude. Městečko mělo slabé i silné chvíle, ale zásadní změnu přinesla až ta přehrada, jejíž stavba zaměstnávala na vrcholu 3000 duší a udělala z města takový "multi-kulti" mlýnek, a pak ten turismus.
Ze zemědělského kraje se stal Klondike.
Kousek odtud je Verdonský kaňon, se všemi těmi sporty a aktivitami, co dneska frčí. Rafting, canyoning, lezení po skalách, co já vím.
A tak Castellane ztratilo duši.
Prodávají tu suvenýry z Provence jako na každé benzince na jih od Valence, ve stejném balení, sichr místní. Kouzlo městečka, které se cítí být branou Provence smyla  globalizace.  Ale povečeřet se tu dá.....