pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

28.6.2019: NORIMBERK

97 km

pro video klikni na obrázek

29.6.2019: HEILBRONN

170 km

pro video klikni na obrázek

30.6.2019: STRASBOURG

153 km

NĚMECKO

"Mami, ty plaveš?"
Volám překvapeně, když vidím svoji osmdesátiletou matku vrhat se odhodlaně do vln.
Co pamatuji, nikdy to neuměla, ve vodě maximálně po pás a nás neustále zaháněla z hloubky.
"Plavu, už dva roky. Jak jsem byla s tetou Boženkou v Řecku.
Řekla jsem si, ty, Jana i Václav jste zaopatření a stojíte na svých nohách, táta umřel, tak proč bych to nemohla risknout, už to beze mě zvládnete. A zkusila jsem to, a ono to šlo.
"

To mě napadlo, když jsem kousek za Rozvadovem dostával poslední pokyny od Soni.
Ne, neřekl jsem jí to, bála by se ještě víc. Odkýval jsem, že budu opatrný, nebudu se přepínat, a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno, a nechám toho.

Jako by mě neznala přes třicet let.
Vzdát to, to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, to bych snad raději někde vypustil duši.

A tak sedím na tom zeleném zázraku a vyjíždím vpřed, vstříc minulosti.

Je to 38 let, co jsme takhle s Honzou Zástěrou vyrazili na kolech do světa.
S dychtivou touhou poznat ten svět za oponou, co nejvíc toho vidět a co nejméně utratit.
Štrasburk, Paříž, Brusel, Amsterodam, Hamburk.....
Blížilo se mi dvaadvacet a svět mi ležel u nohou.
Stačilo se jen opřít do pedálů.

Už dva roky mi to tikalo v hlavě, že bych to měl zkusit znovu.
A pak stale naléhavěji až jsem se doma přiznal.
"Ale než vyrazíš, necháš se vyšetřit!"
"Vyšetřit? Jako jestli nejsem blázen?"
"Ne, jestli cestou nezdechneš...."

No, vyšetřit jsem se nenechal, ale ozkoušel jsem si tři týdny před tím kratší trasu, abych vychytal mušky ve výbavě a uklidnil rodinu, že o nic nejde. Prostě bude to jeden z výletů na kole, jenže tentokrát trochu delší.

Vlastně nevím proč to dělám, a k čemu to bude dobré.
Ale je to osvobozující. Mít úkol, mít cíl, vzdálený, ale dosažitelný.
Všechno ostatní je podružné, jde o to přežít od rána do večera a odšlapat si tu svoji naplánovanou porci kilometrů. A tak další tři týdny, a bude to.
Blíží se mi šedesát a svět mi leží u nohou.
Stačí se jen opřít do pedálů.

Stará E14 nepřekvapí, projel jsem ji na kole už vícekrát. Po státovce se jede jen chvilku, a pak už hladké asfaltce pro zemědělská vozidla podél silnice a pod kopci pak začíná cyklostezka, co mě dovede až do centra Norimberka.
"Hele, tady na té benzínce jsme vyškemrali vodu".
Dobrých dvacet kilometrů přemýšlím, v čem jsme tu vodu vlastně vezli, petky tenkrát nebyly. Nepřišel jsem na to, ale čert to vem, svačinka u Turka, a už jsem ve městě.
A začíná ritual, co mě bude provázet následujících dvacet dní.
První úkol je sundat dres, vyprat a dát sušit, abych ráno vyjel v čistém. Pak zavolat Soňe a vyrazit sehnat něco k jídlu.

Vzpomínám si, jak v devadesátých jsme tady byli s tátou a mámou.
Táta se při chůzi hned zadýchal tak vymyslel fintu, každých dvacet kroků se zastavil a rozhlížel, vždy ho něco zaujalo, a dokázal o tom vyprávět. Mezitím si zapálil, odpočinul a popošel dalších dvacet aby opakoval stejný scénář. Kolik mu tenkrát bylo, tátovi?
Šedesát jistě ne, to méně.
A ejhle, já tu na kole!
A na to se napijeme!
Na buřtíky dvě pivka a do hajan. Zítra bude dlouhý den. Safra dlouhý den.

Vyjíždím hned brzy po páté, slunce teprve vychází.
Ticho, klid, nádherné sobotní ráno. Těším se, že najdu lavičku na silniční odpočívadle, kde jsme před lety s Honzou nocovali. Objevil jsem ji náhodou najaře. Je asi 30 km za Norimberkem směr na Ansbach.
Dám si tam svačinu, zavolám domů a pak popustím uzdu svému sentimentu, budu si hýčkat své bolestínské stýskání nad tryskem času a životem, který kolem mě tak rychle proběhl, že to snad ani není pravda.

"Šlaka, to snad né, to se nesmí, to je nefér!"
Chce se mi křičet tak křičím, kolem stejně nikdo není.
Kousek od "mé lavičky" budují most, a z odpočívadla si prostě udělali deponii, skrývku zeminy.
Celé parkoviště zahrnuto ornicí, až k betonovým stolkům.
"Všechno zničí, pošlapou, zdemolují!"
Vím, že to vyčistí, opraví, nainstalují nové lavičky a posezení, ale to už nebude ono.
Nebude to "naše lavička" ale nějaká jiná, cizí.
A takhle je to se vším. Už nikdy nic nebude jako dřív a já nezopakuji naši cestu s Honzou. Možná pojedu stejnými místy, ale všechno bude jiné. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a každý pokus o to, je předem odsouzen k nezdaru. A už necítím nostalgický sladkobolný smutek ale nefalšovanou a hořkou lítost.
Snažím se chytit vítr sítem.
Nohy mě ztěžkly a nechce se mi dál.
Praštit s kolem do pangejtu a vykašlat se na všechno.

To je "hlaďák", dochází mi. Prostě mám hlad a tělo vzdoruje. A když vzdoruje tělo, mysl má taky nahnuto. V Ansbachu se naláduju žemlema, vypiju kýbl kafe, a hned je líp.
Myslete na chorál, malověrní!

Slunce si mě griluje a já kousek po kousku ukrajuji z naplánované porce, už jsem za půlkou, údolí říčky Kocher a kopec, který neokecáš. Odměnou je mi pohled na nádherný most.
Ano, v těch dvaadvaceti jsem byl přesvědčen, že takové mosty budu jednou navrhovat.
No, na tenhle nesmím, je dálniční, takže dolů do údolí a pak zase nahoru.
V takovém kopci správný cyklista "jde ze sedla".
Jsem správný cyklista, jdu ze sedla, a kolo vedu. Podrážky se mi lepí na roztékající asfalt.

A pak to se mnou jde zase z kopce, v Öhringenu si vzpomenu na Františka Víznera jak říkal:
"V Öhringenu je takovej sběratel, co chce strašně mít tu zelenou mísu se špičkou. Pořád vytahoval šrajtofli, že mi jí zaplatí předem, ať mu jí už konečně udělám."
"A proč mu jí neuděláte, pane Víznere?"
"Ale vždyť na tom makám, už jen ji domatovat, ale když furt jsem teď po doktorech....."
Už nikdy nedodělal.

To je dneska ale blbej den, v hlavě se mi honí divné věci.

Ne, nepojedu romantickou vinnou stezkou, hezky napřímo po státovce do Heilbronnu.
Mám toho dost. Hodinky ukazují 170 km v pedálech.
Dědku, to není tak špatný.
Tak vyprat, zavolat, najíst a na kutě.

Ráno se vzbudím bez budíku.
Čím dřív vyjedu, tím lépe, bude zase výheň. Podél Neckaru a pak trochu do kopce a pár minut před devátou už čekám až otevřou mekáč v Brettenu. A pak ještě jeden vršek a dolů a rovina a Rýn.
Obědvat budu ve Francii!
Takhle myšlenka mě žene v před.
Nedělní dopoledne, na koupalištích skotačí děcka, dámy lžičkama uždibávají zmrzlinové poháry a pánové noří rty až po bradu do pivní pěny a já ....

Přejezd mostu přes Rýn, nádherný okamžik.
Ta řeka odspoda opravdu chladí a už jsem v sladké Francii. Tady už bude jen dobře, tady umí žít.
"Bohužel, polední menu nemáme, ale máme brunch"
Francie a brunch?
Pane Bože, ty to vidíš.....

Ale nakonec všechno dobře dopadlo, prostě samoobsluha.
Nepřecpat se, nikam nedojedeš.
Kolikrát za cestu ještě budu muset být na sebe takhle přísný?
A pak už počítám každý kilometr, slunce mě opravdu nešetří.
A cedule Strasbourg, jsem doma, dopíjím poslední kapku z bidonu. No nejsem, ještě deset rozpáleným městem než příjde vysvobození v podobě hotelu.

"Vy už jste tady na kole byl, že pane?"
"Ano, před třemi týdny, vy máte ale paměť slečno..."
"Dneska se udělalo teploučko, že. Jaké to je na kole v tomhle vedru, pane?"
"Strašné, milá slečno, opravdu strašné...."
"A proč to teda děláte, pane?"
"Protože jsem starý idiot..."
"Ne, pane, vy starý nejste......"

Idiota mi nechala.
Tak tedy merci.....

Fotogalerie


pro video klikni na obrázek

1.7.2019: NANCY

157 km

pro video klikni na obrázek

2.7.2019:
Vitry-le-François

142 km

pro video klikni na obrázek

3.7.2019:
La Ferté-sous-Jouarre

143 km

pro video klikni na obrázek

4.7.2019: PARIS

88 km

DO PAŘÍŽE

Na snídani ve Strasbourgu je moc brzo, celé město ještě spí.
Tady to umím, rovně, pak u mekáče doprava přes park a jsem u kanálu Marna-Rýn, který bude mojí navigací dalších 70 kilometrů. Trochu vystrašeně sleduji oblohu a čekám, kdy se nad obzorem vyloupne ten neúprosný, zářící tyran, ale „zatím dobrý".
A „u mě dobrý" to je další dvě hodiny, slunce je už sice nad obzorem, ale buď ho zakrývají mráčky, nebo se nepropálí tím mlhavým oparem. Ale nějak se nedokážu uvolnit, čekám nějaký podraz.
Když se bude měnit počasí, jistě se zvedne vítr, a z roviny mi udělá Alpy.
A jestli jsem si to nemyslel, už je to tady.
Jenže vítr je tentokrát kamarád, něžně se mi opře do zad a postrkuje mě dopředu s přibližováním stále zvětšujícím se oblinám Vogéz.
Během snídaně v bistru v Saverne venku rychle sprchne, ale tak, že to ani cesty nestačí umýt, jen to nádherně pročistí vzduch.

Cesta podél kanálu ze Saverne do městečka Arzviller patří mezi nejnádhernější „kanálovky" které jsem kdy jel, pokud není vůbec nejkrásnější ze všech. Cesta vede nejdřív asi 12 kilometrů po rovině podél širokého kanálu uprostřed pískovcových skal a pak nový kanál opouští a pokračuje podél, a v jednom úseku i po konstrukci nad kanálem starým. Opuštěná zdymadla, která vytváří tůňky a u nich očíslované domky, některé chátrající, jiné zrekonstruované s rozkvetlými předzahrádkami, ticho, klid, ráj.
A přitom se pomalu ale jistě stoupá a jinak náročný přejezd Vogéz se mění v pohodlnou projížďku rozkvetlou krajinou. Před Arzvillerem ale konec, starý i nový kanál se opět spojují, a vrchol hory podjedou tunelem a já si musím přišlápnout.
A už jsem skoro nahoře, navigace říká, vem to doprava tou pěšinou, hezká zkratka.
Svah začíná být strmější, správný cyklista jde ze sedla, a já taky. Tak se projdu, a co?

Dvěstě, třista metrů, cesta končí a proti mě chlápek s hráběma.
"GPS, že jo? Tady není žádná cesta, konec."
Směje se dobrácky, ne zlomyslně.
"Merde" zakleji.
"Deutsch?"
"Němec? Já? To chraň Bůh!"
"Holanďan, Belgičan?" vyzvídá.
"Jsem z České republiky!"
"Olala, to je daleko, Československo...
Hele, vidíte támhle to bílé stavení? Vemte to loukou k němu, tam už je zase cesta."
"Díky, zachránil jste mě, zpátky dolů bych nerad".
"To nic, šťastnou cestu!"
"Děkuji vám, i vy mějte krásný den" strkám kolo do louky.
"Počkejte! Už jste jedl? Za deset minut obědváme, nechcete se přidat?"
"Ne, jste laskav, musím dál..."
"Tak když musíte, tak bon route..."

Zápasím s kolem tou loukou, a až na cestě mě to došlo. Ten dobrý muž mě pozval na oběd.
Jen tak, zbloudilého cyklistu ze země, o které moc asi neví.
A dál cesta byla už jen z kopce až do Nancy.

Nancy je honosné bývalé hlavní město Lotrinska, ovšem je už mnohem francouzštější než alsaský Strasbourg, kde těžko utají, že Alsasané jsou více Němci než Francouzi.
A kolébka francouzské secese, Gallé, Daum, nancyská škola, k vidění spousta věcí. Můj plán je ale jiný.
Vyprat, najíst se a spát. Do Paříže ještě tři dny cesty.

Ráno je znát, že už jsem pátý den na cestě.
Dobré je, že jsem se už naučil rychle zabalit a vypravit se, věci pomalu dostávají svůj řád a místo, horší je, že se cítím unavený a nedospalý.
A také mám strach jestli tentokrát to navigačně zvládnu. Až do města Toul je všechno v pohodě, jede se podél řeky Mosely, ale pak nastává chaos. Navigace mě žene po cestách, které existují jenom v jejích mapách ale reálu nikoliv a jediná přímá komunikace je silnice N4, a na tu s kolem nesmím.
Rozhodnut neudělat chybu, jedu od vesnice k vesnici a přepečlivě kontroluji mapu. Dva, tři kilometry po prašné cestě, ale mám to. Krizový úsek jsem překonal. K nalezení otevřené restaurace poblíž je ovšem google maps přímo ideální. Chvilinku před dvanáctou usedám ke stolku a nechám se hýčkat paní hostinskou.
A k pití?"
Perlivou vodu, prosím."
Sklenku?"
Ne, celou láhev prosím."
Půl litru nebo litr? Aha, promiňte, už vím, že se ptám...."

Pod slunečníkem bylo dobře, tak ještě kafíčko, ale čas je neúprosný, musím dál.
Jasně modrá obloha, bezvětří a to známé pomlaskávání bot lepících se na asfalt, když do kopce srabácky kolo vedu.
A najednou jako by mě přes hlavu hodili duchnu, chce se mi spát. Nezvladatelně. Kdekoliv, ale hned.
Klidně si ustelu na lavičce u památníčku padlým Velké války, co jsou v každé vsi, ale, k čertu, památníčky jsou, i lavičky, ale na poledním slunci! Trochu úcty, jak má člověk zavzpomínat na padlé kamarády, když mu slunko pere na hlavu?
Já snad lehnu i na louku, ať mě sežerou mravenci, musím spát.
A když je Francouzům zle, musí zasáhnout baba.
Asi už začínám být Frantík, protože i mě spasila.
Panna Orleánská, Johanka z Arcu.
Ve zbroji střeží moji lavičku, na které já klimbám. Dvacet minut stačilo.

A pak chvilku nahoru a dolu, kousek polem, když jsem polevil v navigační ostražitosti a jsem zase starého dobrého kanálu ze Saint-Dizier do Vitry-le-Francois. Posledních třicet tedy výrazně zrychluji, skoro až na hranici svých sil.
A jsem tu a na hotelu, co jsem včera rezervoval a musel potvrdit kreditkou, že jistojistě přijedu, jinak mě prachy propadnou cedule, že mají zavřeno, a to na celý týden. Rána do palice.
Pár vteřin paniky a pak zase „ty internety". Ve městě jsou další tři hotýlky.
Hned ten první, za rohem, má volno.
S kolem si nedělejte starosti, vezmu si ho na pokoj, slečno."
Ale je to v druhém patře, výtah nemáme, pane."
To nic neznamená, jsem přeci chlap!"
To zcela jistě, pane."

Nechci být paranoidní, ale mám pocit, že ty francouzské hotelové recepční si ze mě neustále utahují.
Kdybych měl popsat další den, řekl bych "klid a pohoda v kraji Champagne". Soňa by to asi viděla jinak.

Ráno "na kanál" a pak podle vody do Chalôns a pak zase podél vody do Épernay, kdybych nepotkal zajímavý most vlastně nic zvláštního, obrázek co už jsem si "na kanálu" zvyknul vídat. A odpoledne dál, uchlácholen "tady to důvěrně znám" jedu podle googleho, a končím na polní cestě.
Hůř. Přední kolo zahučelo do nějaké rejhy, a měl jsem co dělat, abych nepokousal kukuřici. Ale vybral jsem.

Jak jsem se tam mlel, jestli jsem do něčeho drknul rukou, nebo co, hodinky vyhodnotily moje chování jako nehodu, a zpustily poplach.
Vibrovaly a vrčely na ruce a tvrdily, že mám nehodu. Tak jsem to vypnul a pokračoval v hledání cesty z kukuřice na silnici.
Za dvě minuty volá Soňa, vyděšená k smrti.

Hodinky jí totiž poslaly tuhle SMS:
Zařízení Garmin uživatele Jindra8526 detekovalo nehodu. Jste uvedeni jako kontakt pro tísňové volání.
Poloha nehody: 49.057146,3.914184

Safra. Příjmení babičky za svobodna i hlavní město Finska? Prošel jsem testem příčetnosti, ale to Soňu moc neuklidnilo, naopak.
"Proč si hned nenapsal, že si OK? Umřela jsem málem strachem!"

Zkuste vysvětlit ženě, že jste to tam nastavili před dvěma lety, a zapomněli, že to něco takového umí a dělá...
To jen kytka nespraví....
A pak dál, Champagne, trochu vlnky, zelená Marna, vše krásné, skvělé, ale pocit provinění, tam někde vzadu, má recht, měl jsem okamžitě volat...
Co bych dělal já, dostat takovou zprávu?
Někdy ta "moc chytrá" technika může pěkně pozlobit. Vypnu to, zbytečné hlášení.

Poslední noc před Paříží v městečku La Ferté sous Jouarre.
Kartička od pokoje, a tady je PIN k dveřím hlavního vchodu, kdybyste se vracel po desáté, pane."
Dá se u vás povečeřet, slečno?"
Ano, samozřejmě, pane."
A točené pivo máte?"
Ano pane, Affligem nebo Heineken, pane."
Tak to ten PIN nebudu potřebovat, odsud se dnes večer nehnu."

Sedmý den je Stvořitelem předurčen k odpočinku, a já si vskutku hověl.
Do města světel sedmdesát, podél vody, známou cestou.
Soňa už je taky na cestě, večer se uvidíme.

Ty to zase uděláš ??!!!"
Nevím o čem mluvíš, Soni?"
Ale víš, dobře víš!"
Nevím."
V tý Paříži, ty se to chystáš udělat, přiznej se!"
Když víš, že chystám, tak co se ptáš?"
A proč? K čemu je to dobrý?"
K ničemu, ale já prostě musím, znáš mě...."
Chlap, je mu šedesát a chová se jako děcko...."

Musí mít poslední slovo, ženská, ničemu nerozumí.
Udělal jsem to.

Fotogalerie
pro video klikni na obrázek

7.7.2019: Amiens

137 km

pro video klikni na obrázek

8.7.2019: LILLE

130 km

pro video klikni na obrázek

9.7.2019: BRUSEL

128 km

BRUSEL

Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána.
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříže opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.

Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne.
Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.

Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb.
Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád.
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
Ještě jedno pane?"
Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."

Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole.
A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha.
Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....

Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.

Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
Takže žádná Paříž?"
Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."

Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.

A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl.
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.

A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.

No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mi na nohy.
Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
Jste si jist, pane?"

Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí:
jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?

Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.

Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
Začínají brzo" pomyslím si.
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu.
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy.
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.

Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

10.7.2019: RotTerdam

130 km

pro video klikni na obrázek

11.7. 2019: NAARDEN

110 km

pro video klikni na obrázek

12.7.2019: NORDHORN

Integer ac vehicula eros, sed dictum sapien.

HOLANDSKO

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá šanci si toho všimnout, ale na kole je to docela jiné. Krasoduchové by si na mě smlsli, neboť jsem opravdu zažíval pocity nefalšovaného a zarputilého xenofoba. Možná všichni ti zlostně vypadající, vousatí chlápci jsou milí a přátelští lidé, kteří by se rozdali, jenže já ten pocit z nich neměl.
Tady bych nechtěl mít defekt a měnit duši" opakoval jsem si a opatrně kontroloval povrch cesty před sebou, přes každý rantlík při nájezdu na chodník jsem raději opatrně kolo přenesl, jen to neprorazit. Jestli to trvalo půl hodinky, na to bych si nevsadil, ale připadalo mě jako věčnost.
A mám-li se už obnažit jako fašoun a nácek, prozradím svoje další dojmy.
Zatímco francouzsky hovořící část Belgie působí poněkud ošuměle, lajdácky neuspořádaně a i trochu špinavě, vlámsky hovořící Belgičané si už potrpí na pořádek a čistotu.

A čím blíže k holandské hranici, tím uniformněji vypadají cihlové domečky i jejich malinkaté předzahrádky, aby po jejím překročení se vesnice změnili v sterilní skanzeny, kde tráva má svou předepsanou výšku, stejně jako živé ploty, a dům, který by snad vypadal malinko jinak než všechny okolo je zřejmě srovnán se zemí jako stavení sodomo-gomorské. Hříchem je i zaparkovat vůz jinak, než přesně kolmo k domu, nebo nemít mezery mezi odstavenými vozy o předepsané šíři s tolerancí v milimetrech. Připadám si jak v zemi po výbuchu neutronové bomby, tak jak nás to učili v dětství.
Domy a ostatní nemovitosti zůstávají neporušené, jen lidé někam vysublimovali.
Je letní odpoledne, kde jsou k čertu děti. Jaktože nedovádí na ulici před domky, nehoní se na kolech, nebo nehrají na schovávanou mezi keři, zaparkovanými auty a popelnicemi? Proč holčičky neskáčou na chodníku gumu nebo panáka? Proč neslyším jejich vřískání? Kde jsou puberťáci s rámusem z reproduktorů, kam se schovávají, když si chtějí zapálit první cigáro?"

Stačí popojet pár metrů a záhada vyřešena. Děcka jsou internována na oploceném hřišti, kde si užívají prolejzačky tak, jak si architekt představoval, nebo taky ne. Tátové jsou v práci, a mámy doma přemýšlí, jak co nejlevněji uvařit večeři, protože známo jest, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne.

Svět se mi proměnil ve fádní placku. Všechno má svůj předepsaný vzhled a řád, jednotlivé vesnické čtvrti vytvářejí svými jednotvárnými ulicemi ohromný, z ptačí perspektivy snadno rozpoznatelný ornament. A ornament je zločin. Tvrdil pan Loos....

Rotterdam a první kopec. Tedy ne tak docela kopec, jako nájezd na gigantický most. V tom titěrném Holandsku mě ty rozměry ohromují. A hned vedle neméně ohromný portálový jeřáb.

Rád bych si dal večeři a jsem sám" oslovuji číšníka hotelové restaurace.
Co takhle si pustit televizi?"
Tak na vtípky mám zrovna náladu..
Ne, raději bych vážně povečeřel a docela rychle, jsem unavený a tak nerozumím humoru" nabručeně odsekávám.
Tak mě následujte...."
Neuvěřitelné, proplujeme mezi stoly k poslední řadě u zdi, a tam je asi 5 stolků se židlí, a před nimi obrazovka, na stole sluchátka ovladač.
Prostě osamělý strávník se u jídla může zabavit.
Vy jste si nedělal legraci?"
Ani v nejmenším, to bych si přeci nedovolil" šklebí se na mě ten klučina, a je na něm vidět, jak se baví.

Do Amsterodamu kousek, ráno si mohu přispat.
Mírně přistrkován větrem kličkuji kolem kanálů. Hle kopeček?
Je to legrace, jak na vršku sotva polovičním než jsou ty, co obklopují naši vesničku střediskovou si Holanďané vytvořili lyžařské centrum.
Sníh zřejmě vyrábějí strojky na zmrzlinu" pomyslím si škodolibě.
A pak zase kanál, jezero, větrné mlýny, kanály až vjíždím do krásného lesoparku, kterým prosvištím skoro až k Herrenkanalu v centru starého Amsterodamu. Navigace google neudělala sebemenší chybičku, takhle bych to natrasovat nikdy nedovedl.
O Amsterodamu nic psát nebudu, ten je potřeba vidět, prochodit a projezdit lodí a protože to štěstí jsem už několikrát měl, pořídím pár dokumentačních fotek a čas stále skvělý, popojedu dál. Ruším rezervaci v Amstru a měním za Naarden. Těch 30 km se bude zítra hodit.
Z města jsem vyjel po doslova a do písmene cyklodálnici.

Říkal jsem si: „Safra, kde jsou ty urostlé, pohledné, plavovlasé Holanďanky, co se na mě s Honzou tenkrát tak mile usmívaly?"

A pak mi to došlo.
To jsou ty staré dámy, co tu šlapou na kolech.

Tak jsem jednu vyzkoušel, pozdravil jsem:
Bonžůr madam. A ona se mile usmála, asi si mě taky pamatovala..."

A tak jsem to zkoušel na každou, co proti mě jela, a vždycky jsem ji asi připadal povědomý, tak mi odpovídaly "Haló" a usmívaly se, a dvacet kiláků v zadku jak nic.

A to už jsem "ve vlastních stopách" nacházím pomník i museum Ámose. Tenkrát do měli Čechoslováci grátis, dneska jak ostatní 6,50 euro.
No, nešel bych, 1x stačilo, i kdyby bylo otevřeno.
Nemyslím si, že Holanďani jsou z "učitele národů" tak šejdrem, špatně čitelně na tom pomníku je napsáno, že ho darovali Čechoslováci v roce 1957....
Ale což už, moje německá babička, co byla českým bratrem byla ráda, když jsem ji o místě posledního odpočinku velkého Čecha (co byl Moravanem) vyprávěl, a vyprávěl bych rád znovu.

Jenže babička už není, není ani máma s tátou, ani strejdové a tety, a jsem to já, kdo je nejstarším z rodu.

A tak na mě padá najednou tíseň a smutek, že co bylo už není, a všechno je jinak, a mě není 22 roků, a tam co je ten bukový les se tenkrát jen proháněl vítr. Těm stromům je sotva 30.
Šlapu si rozteskněn těch pár kiláků k hotelu, nemám kam spěchat. Dneska určitě ne.
Život spěchá dost i beze mě.

Hotelový komplex s přístavem vypadá spíš jako kdybych se najednou ocitnul ve Skandinavii.
A co to slyším? Jsou tu krajani!"
Na kole tady? To jste dojel až z Čech?"
No vlastně z německých hranic..."
Člověče, my toho máme dost v autě, to respekt....."
Když moc nespěcháte, dá se to...."
Nebudu jim povídat, že jsem to vzal oklikou přes Paříž a Brusel a že mám dost na kvalt.
Až u večeře mi dochází, že ti moji krajané vlastně mluvili slovensky.

Na rovině má všechny esa v ruce vítr.
A když jsem vyjížděl, vítr ještě vyspával, vrtule větrníků smutně klopily lopatky, až jsem si je musel vyfotit.

A posílám to s ranním pozdravením Soně.
A hned jsem poučen jak stejnou věc lze vidět opačně.
"Smutná cesta do nikam." píše Soňa.
"Přímá cesta vpřed!" odpovídám.

A pak znuvu kanál, les, zase kanál, a městečko a už to vidím. Žene se na mě bouřka. A zvedá se vítr.
Ale tím správným směrem, mě do zad.

Opírám se do pedálů a nejedu, letím tlačen větrem. Na zadní kolo dopadají kapky, přední stále v suchu, nebo skoro nějak tak. Občas nějaká kapka mě povzbudí v zátylku, ale ujíždím tomu.
A pak zrada, stáčím se k severu, podpora větru slábne a po dvaceti kilácích mě to dožene.
Hromy blesky, liják.
Schovávám se do budky zastávky autobusu a luštím z internetu, kdy to přestane. Prý za 58 minut.
Hodinku, tak tu ti dám, a když ne, dál poplavu.

Volám Soně, a než mi stačí povědět jen "to nejnutnější a podstatné" je hodina v trapu. A furt leje.

Tak kapuci a jedem.
A Šéf, jako by to viděl, že to nevzdám, vypne sprchu a zase foukne do zad.

A tak jsem přejel Holandsko a zůstal 3 km za hranicemi.
Německo.
Kolo jde do garáže, jak jsem čekal.
A co dál ?

Jako každý den, vyprat, zavolat Soně, na večeři a do hajan. V neděli budu v Hamburku.
Já to snad fakt dokážu

Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

13.7.2019: Brémy

164 km

pro video klikni na obrázek

14.7.2019: Hamburk

153 km

DO HAMURKU

Čas, který potřebuji k tomu, abych se ráno vypravil jsem za ty dva týdny v sedle dokázal zkrátit na půl hodiny. Večer zbytečně nekrámuji, některé věci, jako třeba náhradní duše, zůstávají na dně brašen po celou cestu, jiné zase našly přesně stanovené místo, zvyknul jsem si na ten režim.
Jedu, jím, spím a zase jedu.
Už trochu jako stroj, s vidinou cíle.
To napjaté vzrušení a očekávání je pryč, zůstala jen rutina. Jedu dál, přeci to nevzdám, ale už mě to nijak zvlášť netěší.

Aby taky jo.
Téměř rovina, přímá silnice mezi lesíky, a poli, asfaltová stezka tu vlevo, tu vpravo od vozovky. Oko nic nepotěší, srdce nic nezahřeje. Monotóní dřina.

Ale protože mě má Šéf rád, nenechal mě se nudit, a rozehrál se mnou společenskou hru „vyndej a pak zandej pláštěnku".

Pravidla jsou jednoduchá, pustí hustý slejvák do té doby, než zastavíš, a oblékneš pláštěnku, jak to uděláš, dá ti tak padesát metrů, a slejvák utne.
A neprší tak dlouho, dokud se nerozhodneš plášenku uložit do brašny. Jak je uložená, máš padesát metrů, než na tebe začne znovu vylévat vodu.
A tak pořád dokola.

Ještě před koncem první třetiny jsem to vzdal:
Hele, beru kontumačně 3:0, ale dál nehraju. Pláštěnka zůstane v brašně, ať jsem třeba durch."
No, jak chceš, myslel jsem na tebe, aby ses neukousal nudou, teď jsi v tom sám".

A opravdu, konec hry, dál jen sucho.
Člověk kouká jak se zabavit. Co takhle hádat, kdy už jsem ujel kilometr? Bez švindlování počítání patníků. Nebo zkusit ten kilometr ujet co nejrychleji? Ucukáš se hned v druhé třetině, hloupý nápad. Počítat všechna bílá auta, co tě minou? No to je fakt hodně slaboduché...

Jsi na to sám, že jo?" vysmívá se mi Šéf.

Ech, tak tohle je nápad.
Jsem z národa bratří Pospíšilů.
Vidíš támhle tu šišku uprostřed stezky? Tak tu pošlu předním kolem zpátky do lesa, jako Jindra Pospíšil merunu do brány!"
Tak tohle bylo o fous. Kdyby mě Šéf zleva nepodepřel, pokousal bych asfalt. No, kolová je sport, ve kterém zřejmě díru do světa už neudělám.

Nohy těžknou a hlavou se honí chmury.
Už to mám. Zazpíváme si. Jsem z národa který když zapěl Boží bojovníky, Němec bral do zaječích! Ne, takhle zlej nebudu.
Zpívám druhý hlas Gérardu Lenormanovi, Malému princi francouzského šansonu. A kilometry naskakují a už jsem v cílové rovince.
Jako Gérard:
Budu uchovávat své sny v teploučku, a šampaňské u ledu" a klapne to.

Po pravdě, jsou věci, které umím docela dobře, a jsou věci, které umím méně dobře, nebo vůbec. A mezi ty druhé patří zpěv.
Tak s vjezdem do Brém raději zmlknu.

Holanďan?"
Ne, jsem Čech, Čechy - Böhmen, Praha..."
Úžasné město?"
Vy znáte Prahu?"
Pochopitelně, každý rok tam jezdíme. To jste se teda na tom kole projel...."

No, vlastně jedu....." a povídám tomu děvčeti celou tu historii, připraven na to, že zase budu za idiota, ale nic takového.
To musí být skvělé, takhle mít porovnání, co se za těch 40 let změnilo? Je to hodně jiné?"
Co jí mám na to říci. Nevím. Neměl jsem čas o tom přemýšlet. Co se změnilo?
Asi nejvíc já sám.
No, jak se to vezme." Snažím se vykroutit.

Večeřet se u vás dá, že ano?"
Jistě."
A točené pivo máte také?"
Samozřejmě, jak jinak..."
Tak to roztočte, jen se opláchnu a jsem tu."
Also, bis bald!"
Jawohl, bis gleich...."

V noci mi to vrtá hlavou, zpocený se převaluji na posteli.
Co se změnilo? Proč tu jsem, proč tohle všechno dělám?
Nad ránem přicházím k rozhodnutí.
V Hamburku končím.

Ne svoji cestu na kole, ale cestu ve vlastních stopách. Dál do Lübecku nepojedu, stočím to podél Labe na jih, domů. A už se zase mám na co těšit. Pojedu podél Veliké řeky, tu slavnou „Labskou", a dá-li Bůh dojedu k hranicím naší vlasti.
Dost bylo sentimentu, chci vidět něco nové.

Říká se konec dobrý, všechno dobré, nebo všechno zlé k něčemu dobré.

No a tak to i bylo bylo.
Po fádním a jednotvárném začátku, stejném jako cestou do Brém, pic kozu do vazu, naveden nejkratší cestou do centra Hamburku přes most, který jako na potvoru tuhle neděli odpoledne nějak vylepšují.
A hned jako bonus tedy vyfasuji 12 km navíc, inu, z toho se nestřílí, ale nepotěší to.
Co potěšilo, ba nadchlo bylo to, že alternativní trasa vedla přístavem, který vidět, je pro suchozemce vždycky zážitek. Nechápu proč jsou všechny přístavy tak hnusné a špinavé, alei i tak, je to vzrušující.

Ale to zdaleka nebylo vše.
Navigace mě dovedla až k Labi, pak "zaboč vlevo, zaboč vpravo, zaboč vlevo"... z toho jsem jelen. Jdu kouknout na nábřeží kde je ten most, abych se tam nemlel jak vítr v bedně, a on most nikde.
Safra, proto se ten bufet jmenuje "U starého tunelu".

Tunel, ten najde každý blbec, teda kromě mě.
Sto metrů doprava i do leva, žádná díra do země.

Fakt už jsem skoro bezradný až to uvidím.
Takovou bránu jak do krematoria a před tím se štosují lidi.
To je výtah.
Výtah do tunelu.
To mě podrž. Tunel pod Labem z roku 1911.
To se musí vidět.

A pak centrum Hamburku a z města pryč, těch třicet kiláků k dobru z Holandska mám pořád s sebou, tak popojedu zase kousek dál.
Myslel jsem, že pojedu podél řeky, ale navigace mě vede jinudy, zřejmě kratší cestou. Nemám chuť to řešit, už se vidím v kanafasu. A kopeček nahoru a sjezd dolů, a začínám si uvědomovat, jak moc mi ta zvlněná krajina chyběla. Skoro tisíc kilometrů rovinou člověka psychicky unaví víc, než přejezd Pyrenejí.

Opakování velké cesty s Honzou jsem do konce nedotáhnul.
Chybělo mi nějakých 80 km.
Nelituji toho, naopak. Nebylo by to správné se trápit jen pro nějaký divný sentiment.
Vzhůru a vpřed neznámými cestičkami, dokud ještě mám trochu síly.

Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

14.7.2019: WITTENBERGE

137 km

pro video klikni na obrázek

15.7. 2019: MagdeBURG

144 km

pro video klikni na obrázek

16.7.2019: COSWIG

77 km

NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.
Nedokážu sepsat to po pár měsících, prostě staré zážitky vytlačí nové, z paměti se vytrácí detaily a zůstane jen něco jako „pocit".
A tím pocitem z posledních etap je zklamání, únava, bolest a nakonec i nemoc.

Musím se vrátit na začátek téhle „Velké cesty".
Chtěl jsem obrátit tok řeky, otáčet ručičkama hodinek v protisměru, vrátit čas.
Chtěl jsem znovu být tím vlasatým klukem co mu leží Evropa u nohou a jak daleko dojede, záleží jen na něm, prostě jak si přišlápne.
A léta beží zpět, a najednou je mě i tobě, divukrásných devatenáct let...."

Občas se to dá zažít, a zažil jsem to cestou i já.
Ale nejde to na dlouho, nemůže to vydržet dvacet dní.

A skoro na konci té cesty člověk pochopí, že se snaží chytat vítr síťkou na "motýle".
Poslední dva dny tedy popíšu tak, jak jsem psal ve svých krátkých poznámkách tenkrát, autenticky.
Lépe bych to dneska už asi nedokázal.

Wittenberge
Tak na tunle etapu jsem se těśil už od Naardenu. Vezmu to z Hamburku dolů, kolem Velké řeky, na jih, domů.

Představoval jsem si, jak pojedu kolem veletoku, budu zdravit drsné chlápky v pruhovaných trikách na obrovských šífech s kontejnery "ahoooj" a "mark twain", aby bylo jasné, že jsem weltman.
Opakoval jsem si, zatáhni pupek, nedýchej, mávej, když kolem pojede výletní parník s děvčaty.

Prostě jsem čekal výlet s větrem v zádech kolem vody.

Nic takového.
Jak? Elberadweg?
Vidí tu k čertu někdo nějaké Elbe?

Jedu po koruně protipovodňové hráze jako děcko, kterému ulétl balónek. Zravím upachtěné kolegy v protisměru, kteří nevědědí proč se Labská jezdí od severu k jihu, nebo nevěřili tomu, jak protivítr umí být protivný.
Kochám se svou prozíravostí, jak jsem na Labskou chytře najel obloukem přes Paříž, Brusel a Amsterodam, a přečûral ten vítr, co mi pořád sloužil.
Ale kde je moje Velká řeka?
To je to támhle, co vypadá jak Brtnický potok když se rozvodní?

Několikrát přejíždím bývalou německo-německou hranici. A jsem zmaten, kde jsem.
Jestli u těch hodných Němců, jejichž dědové stříeli u Stalingradu do vzduchu, či u těch zlých, potomků revanšistů.

Zvenku to už poznat nelze.
------
Mobil
Tak to bylo takhle.
Jedu, vidím mladý pár, hrabou něco v kole, brašny Arsenal, ptám se "všechno v pořádku?" a oni "dík, jo"
A pak hledám v mobilu kam na oběd, a oni mě míjí, "odkud, kam" klasika. Jedou třetí den Labskou a evidentně si do užívají. Fajn mladí lidé.
Dojedu je u přívozu.
Naloďujem, on opřel kolo o bok lodě, nějak špatně drknul ho kola či co, mobil z řídítek žbluňk do Labe.
"Tak ten už asi nevytáhnu" ušklíbnul se smutně. Pak si v o ho všimla ona.
Děs v očích, byl do její mobil.
On se jen bolestně usmívá.
"Tobě je to fakt jedno? Utopils mi mobil a je ti to jedno!?!"
Ne, nekřičí, nedělá scény...
On mlčí.
Připlouváme k druhému břehu.
"A tobě to fakt není ani trochu líto?"
On mlčí.
Jak moc mu rozumím, nemá cenu si zoufat nad něčím, co nezměníš.

Ona čekala však něco jiného.
Sama neví co, jen ne ten pragmatický klid.
Hodně štěstí, jestli spolu zůstanete, za 30 let ti připomene, jak si jí utopil mobil, a bude naštvaná

----------
Labská
Nechápu to.
Ohromnej marketingovej trik zvaný Labská.
Nikde nic, zleva krávy, zprava ovce, neutěšená krajina po které se prohání vítr, tu a tam škaredé cihlové městečko typu stará Holešovická jatka.
A ty skupinky tragédů obložených batohy zápasící s protivětrem, kteří ještě netuší, že dál je nečeká ani malinko něco jiného...
Věřte mi, zapomeňte na Labe a naplánujte Rhônu.
Snad to dneska nějak doklepu, ale potěšení mi to nepřináší

--------------
Magdebrurg
Když se člověku nechce, je do horší, než když nemůže. A mě se dneska ráno nechtělo fest.
Na tu protipovodňovou hráz s dobrým, špatným nebo děsným povrchem, do té roviny, kde ti horizont lemují ovčí bobky nebo kravská lejna.
Nic, na čem by oko se zalíbením spočinulo, i to polní kvítí u cesty je nemalebné a odpudivé.
Narodit se tady, považoval bych za přirozené, nechat se navlíknout do uniformy a za hlaholu polnice a víření bubnů vydat se dobývat, lhostejno kam, Všude to je lepší než tady.
Hledáte-li kořeny pruského militarismu, vylezte na tu hráz, a rozhlédněte se.

A tak s maximální nechutí jsem se ploužil krajinou, a ten, co všechno vidí, mi můj oportunistický postoj neprominul. A tak jsem bloudil, jezdil šotolinou, po zatravňovacích panelech, nechal obědvat u Turka, co si hrál na Itala, a jak jen to šlo, poslal mě proti větru.

Kdo z pracujících si to může dovolit, tři týdny se flákat Evropou na kole?
A ty si toho nevážíš?

„Dlažbu kočičíma hlavama dostaneš, zmatu ti navigaci, že nebudeš vědět kde je pravá a levá, nevděčníče!"

Když něco neděláš rád a s chutí, je lepší se na to vykašlat. A mě cesta přes NDR netěší.

Tak zítra vyrazíme oba.
Soňa z domova, a já odsud.
Protože ona má k dispozici 180 koní a já jen stárnoucího, utahaného, paličatého mezka, nebude to rovný souboj a nepočítám, že se potkáme na půli cesty.

------------
Coswig

S maximální nechutí jsem se vykopal z Magdeburgu, chvilku si liboval na asfaltu, chvilku klel na dlažbě, a tak pořád nastřídačku. Soňa vyjela dřív než měla doporučeno, tak mě tlačil čas, v 15:00 jsem měl být ve Wittenbergu, ale dlažba, vycházelo to na 15:20.

A tak se opírám do pedálů, když slyším troubení, už se chystám vytrčit prostředník, víc u kraje jet nemohu když mě to předjelo.

"Na koho troubíš, slečinko?"
"Viděla jsem zdálky cyklistu, zezadu vypadal jako fešák, a teď vidím, tlustej, starej strejda...
Moc si nezhubnul!"
"Dělal jsem co šlo, ale znáš to, jak říkal soudruh Gottwald..."
"Kdo pracuje ať jí, ale...."
"Kuš už, ženská...
"Rád tě vidím"
"Já tebe taky, ty blázne starej"

Tak jsem poprvé za 21 dní nedojel to určeného cíle, a je mi to úplně fuk.


Takhle jsem to tedy viděl, tenkrát „on line" a tak to i bylo.

Nemohu říct, že bych zažil nějaký extrémní pocit štěstí, zadostiučinění, nebo vítězství, jako třeba před lety na vrcholku v Andoře. Nic.
Jen únava a poznání, že nikdy nic se už nevrátí a co je pryč, je pryč.
No, a druhý den, když „povinnost" splněna se mě vysypal pásový opar, který mě trápil dalších 6 týdnů. Bolestivá připomínka toho, že na některé věci jsem prostě už starý.

Statistika:

V sedle jsem byl 19 dní, po 7mi dnech jsem dva dny odpočíval v Paříži, pak už každý den, non stop.
Celkem 2 444 km, takové fajnové číslo.

Král snů, na cestě do dětství,
ztrácí klukovská, tajemství....

Fotogalerie