30.4.2015: PraHA - JANOV

Konečně je to tu.
Odjíždím z Florence do Janova, kolo v podpalubí, nevídané zpoždění odjezdu asi 30 minut.
Jinak první nová zkušenost, tedy pro mě.
Řidič autobusu mezi příznivce "pumpiček" evidentně nepatří, nejdřív mudroval, že kolo nemám složeno, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že složené je, tak aby splňovalo podmínky přepravního řádu, tak si na mě smlsnul tím, že mi jednu ortliebku naúčtoval jako zavazadlo navíc a stáhnul mě na fleku o 300 Kč.
Ty brašny jsou proti kufrům prťavé, ale jsou dvě, vtomto byl řád na jeho straně.
Takže do autobusu zásadně dát obě brašny do jednoho pytle, zavázat na uzlík, a má po žížalkách, žádných 300Kč za extra zavazadlo.

1.5.2015: Janov - Savona

50 km
Už mě to připadá fakt dlouhé.
Celou noc v autobuse, celé dopoledne v autobuse, záda zpřelámaná na tři kusy a nohy, ty vůbec necítím. Navíc, za okýnkem vidím přesně to, co mě ukazuje na tabletu aplikace předpovědi počasí. Vytrvalý déšť.
Ve tři hodiny, tedy v čase, kdy mám v Janově nasedat na kolo, bude silně pršet.
Bude pršet i ve čtyři, v pět i v devět.
Nejsem zklamán ani překvapen, předpovědní mapu Ligurské riviery mám nastudovanou do detailu, a zdá se, že tentokrát se meteorologové trefili na minutu.

Než se mi podaří vysoukat se z autobusu, stojí už moje kolo venku a na mokré silnici se válí žluté brašny. Pánové šoféři mají naspěch a já vlastně taky.

Rozbalit kolo, narovnat řídítka a rohy, nasadit sedlo a namontovat šlapky mě trvá asi půl hodiny, ještě navléknu nepromokavé svršky a vyrážím.
Cestu znám nazpaměť, po hlavní až skoro nakonec, pak doprava a pod dálnicí pořád podél moře na západ.
Není nad to být připraven!
Připraven na to, že všechno může být úplně jinak. Silnici, po které jsem se měl hladce vyklouznout z Janova, je přehrazena plotem, na magistrálu na mostě nade mnou nesmím a nechci, takže projedu centrem.

Chci už být pryč.
Nemám rád tohle mokré město, nelíbí se mi ty divné domy ani ti lidé, nemám rád auta, co mě bezohledně kropí při průjezdu loužemi a vadí mi to neustálé houkání sirén.
Ještě nikde na světě jsem neslyšel tak často houkat policajty a sanitky.
Jede úplně prázdnou silnicí, a houká.
To musí být magor, nebo Ital.

Kašlu na to, ať si tu leje ať si mě ohazují blátem, zítra budu ve Francii a tam bude blankytně modrá obloha, protože na Azurovém pobřeží to jiné být prostě nemůže.
No tak si zatrub, Makaróne. Víc ke kraji fakt už nemůžu!"

Ten Janov je dlouhý jako Lovosice, nebo tu už je nějaké jiné město?
A opravdu je.

A je to tu, hned nalevo - železniční stezka!
Posílám v duchu vděčné pozdravy domů.
Díky kámo, že si mě varoval, že nesmím přehlídnout žádný nájezd."
Tenhle první by vážně bylo snadné minout, prostě nábřežní promenáda z ničeho nic končí v tunelu.

Mám tě, teď už tě nepustím".
A se škaredými auty rázem mizí i mraky, přestává pršet a já si jedu po rovince a mám chuť křičet: „Jó, jsem tu! Jedu. Už zase jedu!"

Po chvilce mě stezka vyvrhne zpátky na státovku, ale nedám se zmást, nástup na další už znám ze Street View, začíná za městečkem Cogoleto....

Železniční cyklostezku ještě párkrát vystřídá státovka a jsem v Savoně, tady budu bydlet, a taky budu jíst.

Nějak se stalo, že řízečky, co mi Soňa nabalila na cestu, jsem snědl v autobuse ještě v noci, a teď bych chroupal třeba hřebíky.

Nebylo tak zle, byla pizza, bylo i pivo a pak dlouhé bezvědomí na lůžku.
A za oknem už zase pleskají kapky.

2.5.2015: Ventimiglia - NICE 

50 km

Nejsem zbabělec a nezradil jsem sám sebe!"
přesvědčuji se polohlasem na peróně nádraží v Savoně.
Sto kilometrů v lijáku, co bych z toho měl? Nezávodím, mám dovolenou!"

Pražce drncají a mrholení, co pozoruji z okna, mě utvrzuje v přesvědčení, že jsem udělal dobře. Za deset euro mě vláček doveze i s kolem ze Savony do města Ventimiglia, kde je poslední italská železniční stanice před francouzskou hranicí.

Táhlý kopec, protivný průjezd několika delšími tunely, a pak už jen dolů.
France! Vive la France!

Ujel jsem jen pár kilometrů do kopce, ale mám pocit, jako bych k hranicím sladké Francie přijel přes půl Evropy a přitom zdolal devatero hor a devatero řek.

Bonjour, ça va?" usmívám se a zdravím kolem jdoucí jako retardovaný blbeček, a místo lehkého poklepávání na čelo, mě ti lidé bezelstně odpovídají: „Hezký den, pane, šťastnou cestu!" a já vím, že šťastná bude, protože v téhle zemi plné brblajících kverulantů, tou věčnou nespokojeností tak nápadně podobných těm našim, se na sebe všichni stále usmívají a jsou k sobě milí, což nám u nás doma nezřídka a pohříchu tak chybí.

Je to zvláštní a snad až symbolické.
Otočím-li se za sebe, na východ, směrem k Itálii pozoruji šedočerné mraky valící se děsivě z hor až k pobřeží, pohlédnu-li směrem k Francii, vidím blankytnou oblohu, azurové moře, pláž se slunícími se nedočkavci.
Tomu doma neuvěří, je druhého května a tady už je opravdové léto.

A tak si přišlápnu vstříc té podmanivé modři, abych se tu samým dojetím nerozseděl jako pecka. Nalevo moře s promenádou, napravo hotely, kavárny, restaurace a apartmánové domy, korzující turisté s fotoaparáty na krku, občas kolem mě prosviští ti pestrobarevní v předklonu, co se v houfu ženou vpřed. „Jeďte si hoši, já se neženu, mám před sebou slabých 40 a mám na to celé odpoledne!"

A pak trošku nahoru a zase trošku dolů, a je tu Monako, kde se všechno třpytí a leskne a já, jen mírně omšelý a opocený si tam připadám velmi nepatřičně, asi jako kdybych ve svých cyklogaťkách vyrazil na ples do vídeňské opery.

Nemám žádný plán jak město projet, vím jen, že musím stále podél vody.
Tak mě nepřekvapí, že nábřeží je uzavřeno, nějak se propletu mezi těmi kovovými bariérami, zdolám pár schodů nahoru i dolů a Monako se slavným Monte Carlem je za mnou, aniž bych jen zahlédl proslulé casino či palác toho nemravného knížete.
Líto mi to není ani trochu, protože co jsou všechny paláce světa, proti stezce, klikatící se nad útesy podél pobřeží. Chvilku jedu, chvilku kolo vedu, často posedávám na lavičce a teskním, poněvadž tu jsem sám. Vím, že i když to vyfotím, co nejlépe dovedu, a co nejpodrobněji popíši se všemi superlativy, na které si vzpomenu, krásu onoho okamžiku už nikdy nikomu nepředám, a to je velká škoda.

Knížectví opouštím spíše zadními vrátky, než hlavní branou, vlastně ani nevím, kde jsem překročil hranici, honosné vily, které vlastně ani nevidím, spíše jen tuším za vysokými ploty mě provází skoro až k městu Nice.

Nevím, jestli ten nečekaný střet s tím azurovým třpytem, únava z vynášení kola do schodů, nebo snad zvláštní postavení Merkuru vzhledem k Venuši, začínám být sentimentální a to jsem na cestě teprve druhý den.

Přemítám, kdybych náhodou byl tak nehorázně bohatý a mohl si pořídit takovou tu vilu za vysokou kamennou zdí, tady někde poblíž, jestli bych ji opravdu chtěl a jestli bych se cítil šťastnější, tady v tom okázalém lesku. Celkem jednoznačně si odpovídám záporně.

Je mi dobře tam, kde jsem a na ty cesty do dálav stejně jezdím jenom proto, abych se o tom ujistil. Nebo ne?

Asi taky ne, protože Anglická promenáda v Nice je něco, co za to kodrcání se na kole stojí. Osm kilometrů dlouhé nábřeží, plné klokotajícího života, pláž, moře, secesní domy za palmovým stromořadím, to také není marné, tedy alespoň pro oko.

Máme tady specielní místnost pro kola, přejete-li si jej uložit."
Ne, děkuji, kolo bude spát na pokoji se mnou, postačí, dáte-li mi pokoj v přízemí."
Jak si přejete, pane."
Ne pane, naše restaurace je zavřená, ale je jich tady v okolí spousta!"

Baba jedna, prý spousta, jo, když „popojdeš" autem, pěšky tedy nic moc.

Jak, pivo jen z láhve?
On si myslí, že si sednu do restaurace na terasu a budu ucucávat pětkrát dražší pivo z flašky, přesně to, co můžu koupit vychlazené v supermarketu za rohem?

Tak krájím na pokoji paštiku ze sámošky, přikusuji bagetu a zapíjím to Kronnenburgem z plechovky.

Není všechno zlato, co se třpytí, je to tak.

3.5.2015: Nice - La Lavandou

125 km

Ráno.
Úplně jiné než to naše jarní, vlahé, chladivé, vonící loukou, lesem a černou kávou.
Na „cote d'Azur" je jitro skutečně azurové a to tak blankytně, že se chvílemi zdá, že je to obrovské divadlo, špektákl, show, gigantický podfuk a past na nedočkavého suchozemce, který nabuzen fotografiemi z brožurek cestovních kanceláří tuší, že přesně tohle chce a má zažít a vidět. Moře, palmy, pinie, cvrkot cikád, pobřežní promenáda za městem přechází v kamenitou pláž a já si pořád nejsem jistý, jestli to co vidím je skutečnost, nebo jen přiopile malátný sen, těsně před probuzením.

Až halasité lamentování protijedoucího cyklisty mě vrací do reality: „Jedete v protisměru, pane!". A opravdu, nějak jsem si nevšimnul, že obousměrná městská cyklostezka přešla v cyklopruh a ten můj, je na opačné straně vozovky. Nechce se mi od azurové pláže a rybářů s dlouhými pruty k té škaredé zídce u železniční trati, ale budu ukázněný, mám strach, že v případě nerespektování místních pravidel bych byl za trest vyhnán z tohoto modravého ráje do šedivých plískanic, které právě teď řádí v mém rodném ďolíčku uprostřed Evropy.

Sám na silnici, kdo by se taky, a kam, tak brzo v neděli hnal.
Až teď za cvrlikání pastorků se kolem mě přežene skupinka opravdovských cyklistů, těch, co nepoužívají kapesník a za jízdy jen pofrkávají, ignorují červenou na semaforech, a když to na ně příjde, čůrají hned u silnice, aby neztráceli drahocenné sekundy.

Au revoir, hoši, mě nepřesvědčíte, abych byť jen malinkou zrychlil. Chci si tu pohádku pořádně užít, a to fofrem nelze.
A je tu pyšné a blahobytné Cannes, kavárna s předzahrádkou se slunečníky, kroasánek, café au crème, a aby toho nebylo málo, rozinkový šnek jako nášup.

Jestli jsem si to uměl před pětatřiceti lety představit, že budu snídat v kavárně tam „u Cannes, kde je ta pláž, co z léta znám...". A tak nadšená mms domů, s okamžitou uzemňující odpovědí od Soni: „A nežer pořád, podívej se na sebe, jak vypadáš!"

Tak jo, pojedu raději dál, zlý drak mi sežral prince, princeznu a Kašpárka k tomu.

Ale ne, cink a další zpráva: „Máš tam krásně, užij si to, pusu."
Užívám si, až mám pocit, že se to snad ani nesluší a nehodí, abych tu měl tak krásně, zatímco doma holky cpou kamna polínkama.

Cyklostezka končí, jedu po státovce, co nejblíže k moři, za každou zatáčkou nový průhled na skalnaté pobřeží, vilky, malé osady střídají upravená městečka, všude plno květů, to nelze popsat, to se musí vidět.

Ze Sainte Maxime do Saint Tropez pojedu lodí. Nejen proto, abych ušetřil dvacet kilometrů za objíždění zálivu, ale i pro ten zážitek z plavby.
My jsme si psali!" povídá mi elegantní dáma u pokladny „Vy jste ten pán z Československa, co se ptal, jestli může cestovat s kolem!"
Oui c'est moi - ano jsem to já" odpovídám a přemítám, jak si to může pamatovat. Asi tady moc Čechů s kolem necestuje.
Jakou jste měl cestu, jak se vám tu líbí?"
Merci, je to tu kouzelné."
Naštěstí nemusím vysvětlovat nic o cestě, protože k pokladně přistupuje starší holandský pár, co by také rád zakoupil jízdenku.

Ale stejně, trochu se stydím, připadám si jako ti politici, co se nechali oslovovat „pane doktore" aniž by kdy „rýgo" složili. Měl jsem jí říci, že jsem nepřijel z „Československa" ale jen se poflakuji podél pobřeží, takhle jí nechávám žít v omylu, jaký jsem borec.
Styď se chlape!".

Saint Tropez je stejně tak krásné, jako turisticky přetížené.
Ne, opravdu nebudu hledat tu četnickou stanici, jen si to tu trochu projedu a prochodím, a jede se dál. Podle mapy mě čekají kopečky.

A mapa nelhala.
Žádné zle, mám krásný čas, nemusím spěchat. Ploužím se krokem na nejlehčí převod, z reproduktoru mě vyhrává francouzská skupina ze 70tých s příznačným názvem „Il etait une fois" což česky znamená něco jako sousloví „bylo, nebylo", kterým začínají naše pohádky.
Z té hudební limonádičky, která byla ve Francii populární v dobách mého mládí, mě stoupají bublinky do hlavy, a vypadá to spíš na sekt, než na malinovku, protože jsem sladce omámen a opojen, ponořen do krásně melancholické nálady.
Vrcholek kopce, a pak už jen dolů, také pomalinku, houpat se v rytmu, zhluboka dýchat, ne ještě víc, nasávat, čerpat, využít každou vteřinu této jedinečné chvíle. Žít!

Městečko Le Lavandou, francouzský hotýlek, takový ten, před kterými jsem vždycky varoval, že v něm budou proleželé postele a mezerou pode dveřmi bude protivně táhnout, tak přesně to byl on, ale komu by to mohlo vadit?

Paní recepční mě dá klíč od garáže, kde si schovám kolo, poradí kam na večeři a poptá se, kdy si přeji snídat.
Vím já? Já mám dovolenou, milá paní. Já se nikam neženu!" pomyslím si, ale odpovím:
Tak jak to bude vám vyhovovat..."

Bon, tak v půl deváté. Vaše francouzština je tak milá, pane...."
Tak milá! Hned bych jí dal pusu a potom zabil draka, nebo naopak?
Tak dlouho jsem nečetl žádnou pohádku.
A teď v ní hraji hlavní roli.

4.5. 2015: LA LAVANDOU - MARSEILLE

50 km
Nezávodím, jsem na dovolené, jen tak se vezu.
Popojedu nějakých 50 kilometrů do Toulonu a tam sednu na vlak a hurá do Marseille. Pohoda, klídek, čas na Little French Song.
Ale občas také na státovce   a za hustého provozu. Taky se mě pokusila dostat baba na kruháči (asi 1:40) záznamu. Ale přežil jsem.
Horší je, že mě začíná mě bolet pravý kotník. Zatracevá artróza.
Stáří  je jen pro statečné.

5.5.2015: Marseille - Arles

65 km
Chodit po Marseille v tvrdých cyklistických botách opravdu nebyl dobrý nápad. Kotník mám oteklý jako balón a doslova hoří. 
Kopce vzdávám, přejedu vlakem do  městečka Fos-sur-Mer a dál pak proti proudu Rhony až do Arles, po rovince.
Fotím se u slavného Vincentova mostu, dám si pivo na náměstí u arény a snažím se myslet na jiné věci, než na tu bolest.
Mám toho fakt dost, i když jedu jen kousíčky a jako šnek.
Ale konečně jsem z mumraje venku, tady je poklidno, milá servírka co se mě směje (nebo se směje mé francoužštině?), a koukám na dva tisíce let starej barák. Dám si ještě jedno (belgický točený Jupiler) a budu přemýšlet o tom, že bych asi, jako Barbar z Germanie, před lety skončil někde uvnitř té arény, a ne že se tu budu prohánět na velocipédu sem a tam, nahoru a dolu.
A taky myslím na Vincenta a to zvláštní provencálské světlo, co ho fascinovalo, začínám ho vidět a tak radši popojedu, aby mě nenapadlo si fiknout ucho.
V  noci masíruji kotník pod proudy teplé vody ve sprše a přemýšlím, jak dál. 

6.5.2015: Arles - Sète

105 km
Už je opravdu zle.
Ztěží se postavím na pravou nohu . Tretra mě při chůzi tlačí na oteklý kotník, ale šlapat ještě jde. Vyrážím na cestu, kterou už znám z loňska, přes Aigues Mortes, Grande Motte do Sete. Stále po rovině.
Asi po dvaceti kilometrech zahlédnu  v zahradě zámeček, říkám si, zajedu si ho vyfotit. Vjedu na kole do té zahrady a najednou z  domečku u vrat na mě vystartuje chlápek: "Pane,  pane, sem na kole nesmíte". Sesedám tedy a belhám se dál, abych udělal tu fotku. A tu ke mě přichází ten člověk a začíná se omlouvat "Promiňte,  pane, já jsem nevěděl, že jste invalidní, strašně moc se omlouvám, klidně jezděte na tom kole..."
Tak takhle  jsem to dopracoval. Jsem i od pohledu krypl.
V restauraci Porto-Pollo v Sete  plánuji další den.  První co udělám je že koupím sandály, abych ulevil  tomu kotníku, a pak popojedu do Perpignanu vlakem. Zítra na kolo nesednu.

7.5. 2015: Sète - Perpignan 

Vlakem.
Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Koupil pohodlné sandálky, přezul se, nasedl do vlaku a přejel do Perpignanu. Procházku městem jsem nechal na jindy. No, ale na pivo jsem se tedy zvládnul dobelhat.
Tedy vlastně na dvě.

8.5. 2015: PERPIGNAN - LA JONQUERA

44 km.
Pyreneje
A už je mám za sebou, s přejezdem Andory se to nedá srovnat ani malinko, vlastně celé je to takový 5-6 km dlouhý koupec, začíná kousek za Le Boulou a končí v Le Perthus, žádné velké sklony, obyčejný kopec. Poslední 2-3 km podjíždím souvislou kolonu aut, kolo je malinko rychlejší než ti co poskakují v koloně. V létě to bude spíše horší.
Ale v stoupání je napravo vyhrazený pruh, jen občas tam nějaká slípka strká pravé kolo, takže se potkají zrcátka. Tě pak za laskavost poděkuješ po jejich "merde" (čti mérd) příšté ti už zrcátko nechá na pokoji.
V Le Perthus je to horší, napravo není místo, je tam chodník plný lidí, musíš prostředkem, je tam tak metr místa. Popojíždějí krokem, tak se to dá, občas, je to ale o chlup.
Za hranicí na katalánské straně už široká silnice a sešup dolů.

9.5. 2015: La Jonquera - Palamos

80 km
Dneska jsem dojel z Jonquery do Palamos, na chlup 80 km, všechno státovka, široká krajnice, nízký provoz, protože sobota. Hladký asfalt, proti Frantíkům.  V cestě Dalího Figueres, to vynechat nešlo.
Je tu teplo, slunce pere o rána, léto.
Dozrává obilí. Takhle Španělsko neznám, zelené, kvetoucí, znám je vyprahlé na troud.
Jinak pozor, jsem v Katalánsku, neplést si to ze Španělskem, aby na to nikdo nezapomenul, je tu všude vlajek jak o státnim svatku.
Kotník se začíná uklidňovat, ale na dělší procházky to není.

10.5.2015: PALOMOS - LLORET DE MAR

50 km
Z Palamos do Lloret de Mar se jede podél pobřeží, ale je to trochu zrada, 35km serpentýny, nahoru a dolu, nádherné výhledy, stoupání mírná ale dlouhá, poměrně úzká silnice.
Protože neděle, provoz minimální, za hustého provozu to asi není snový výlet, já byl spokojen, i když jsem se namakal víc než přes ty Pyreneje.

11.5. 2015:  LLORET DE MAR - BARCELONA

70 km
Tak jsem v cíli svého putování po středomořských knajpách.
La Rambla, Barcelona
Na oslavu jsem dal pořádnej škopek.