Dálka je oponou 1 – Zlaté české ručičky

Tos mu to nemohla nějak rozmluvit?"
Vždyť ho znáte, ten když si něco vezme do hlavy...."

Tak tenhle telefonický rozhovor mezi Soňou a mou matkou jsem už neslyšel, uháněl jsem z pohraničních kopců dolů, do nitra Horní Falce. Přesvědčený, že moje máma je v klidu v Kamenných lázních v Teplicích a nic neví, protože když ví, dělá si starosti, i když jsem už před pár lety otočil padesátku. S kolegy vyjednáno volno, nikdo mě nebude nahánět kvůli práci, snad poprvé od listopadu 89 zažívám zase ten blažený pocit svobody, celá Evropa mi leží u nohou, jen trochu šlápnout.

Pořád tomu nemohu uvěřit. Já to fakt udělal, navlíknul jsem si na sebe cyklogaťky s vypolstrovaným zadkem, žlutavý dres „čím víc proužků tím víc Addidas", zapřáhnul vozík a fakt jedu na Paříž. Ovšem Velký Šéf, či snad Osud se rozhodl, že mi nic nedá zadarmo.
Zhruba po pěti kilometrech slyším pípání z řídící jednotky. Vždy dvakrát krátce po sobě. Hm - tak to jsou Hall senzory, asi se uvolnil kontakt, jak jsem kolo vezl složené v autě.
Zastavuji u lesíka tak podobného tomu našemu, vytahuji elektrocentrálu - dvě zásadní pravidla jsem se totiž rozhodnul dodržovat:

1. Když stojíš - nabíjej baterie.
2. Pokud vrčí motor - musíš šlapat.

Rozebírám krabičku s jednotkou, a opravdu, vypadnul jeden drátek z konektoru Hallů. Pyšný na to, jak si umím poradit během čtvrthodinky, balím celý ten cirkus a pokračuji dál. Zhruba po dvou hodinách jízdy dochází první baterie, nasazuji druhou a zdá se, že brzo dosáhnu pocitu absolutní blaženosti. Klidné nedělní dopoledne, tichá dokonalá silnice, slunce hřeje, ale nepálí, takhle jsem si to představoval. Kilometry letí a zdá se, že druhá baterie bude končit, nic co by mě mohlo zaskočit - zastavím a dobiju. Nacházím hezké místo u rybníka, v ústraní, kde kravál centrály nebude nikoho rušit, a já se budu moci během dobíjení natáhnout.
Zapínám páčku sytiče, benzín je na „on" - zatáhnu za šňůru startéru a nic. Vůbec se neotočila, musí to tam být někde zaseknutý. To musí jít opravit, někde to vyskočilo, navinulo se jinam, kdo ví. Musím se dostat ale někam blíže k civilizaci.
Rozhoduji si, že těch zbylých 40 km do Norimberka prostě dojedu na zbytek druhé a na plnou třetí baterii, je to trochu na hraně, prostě budu muset víc šlapat.
Večer se na to kouknu, buď centrálu dokážu opravit, nebo holt pojedu bez ní. Buď jí nechám někde v úschovně, nebo pošlu domů - vláčet s sebou dalších 12 kilo zbytečně by se nevyplatilo.

V kempu se stávám středem pozornosti houfu italských dětí ze sousedních karavanů. Nenechám se znervóznit, rozebírám kryt, odpojuji alternátor až se dostanu k startovacímu lanku, odmontuji bubínek na kterém je navinuto, ale žádnou závadu nevidím. Že by se „kousnul" motor?

No s tímhle tedy asi sám nic nesvedu. Smutně skládám centrálu zpátky do původního stavu a přemýšlím, jestli místo úschovny nemám požádat správce kempu, aby mi ji tady na týden schoval, po cestě autem zpátky bych ji pak vyzvednul. Složeno.

Poslední pokus, zatáhnu za startovací šňůrku a ono to dvakrát blaflo!
Dávám sytič, pouštím plyn a motor běží!
Zázrak! Zlaté české ručičky - ukazuji italským dětem ruce od šmíru.
A to už mě pozorují i jejich tatíci, a když vidí, jak se raduji z toho, že jim dělám centrálou před karavanem kravál, mi dokonce zatleskají.

Takže zítra budu pokračovat podle plánu.
Centrála funguje, nevím sice, jak jsme to dokázal, ale opravil jsem to.
Teď už bude všechno dobrý.
Nic mě nezastaví. Nesmí.

29.4. 2012

Dálka je oponou 2 – Vzpomínka na Amundsena

Ráno jde všechno nějak pomaleji, než jsem měl naplánováno. Pomalu se sprchuji, pomalu balím, vařit si kafe na tom plynovém vařiči asi taky nebyl dobrý nápad, protože než uvařeno, já zabaleno, a pak rychlý lok a celé horní patro opařené, taková blbost, a vždycky to udělám.
Cesta z Norimberka se taky zdá nekonečná.

Město protkáno cyklostezkami, príma pro běžné cyklisty, možná, ale pro mě s vozíkem smrt. Kličkovat na kraji chodníku, najíždět nahoru a dolů, vyhýbat se chodcům, ale hlavně pořád stojím a rozjíždím se a to je vysilující. Pro mě méně než pro baterii.

Vím, že všichni jezdí po „Panevropské cyklostezce" já se spokojím se starou dobrou E14. Jsem příjemně překvapený, jak málo aut jezdí, jako bych měl celou silnici jen pro sebe. A tak Franky přecházejí do Švábska a z pozvolných kopečků se stávají kopečky drsnější, všechno funguje, slunce svítí, druhá baterie prázdná, tedy nejvyšší čas najít si místečko, nahodit centrálu a dobít. Jakkoliv vše probíhá bez zádrhelu, jednoduchými počty zjišťuji, že cíle dnešní etapy - tedy města Heilbronn - nedostihnu, bude mi scházet tak 40 kilometrů - tedy ještě dvě baterie - tedy další 3 hodiny nabíjení - to za světla stihnout nelze.
Takže nejbližší kemp na mapě - město Schwäbisch Hall.

V šest tam budu, a snad někde seženu i něco k jídlu. Z nadšení, že jedu, jsem nějak na jídlo zapomenul. Nabito - na kůň - velím sám sobě. Hlídám čas a baterie, zdá se, že jakkoliv šlapu do pedálů o stošest, v těch kopečkách to strašně „žere". Kluci mě to říkali, že ten motor vlastně potáhne ten vozejk, a já si to stejně celé odšlápnu.
A do toho prázdná zadní duše.

Na kole s motorem, tedy tom, které jsem nechtěl nikdy po cestě vyndávat z vidlic ven. Snažím se myslet pozitivně, než vyměním duši, dobiju si trochu baterie, v závěru etapy se to může hodit. Hloupé je, že jsem uprostřed vsi. Odstrkávám kolo někam za humna, nahazuji centrálu a dávám se do toho. Místečko jsem si vybral tedy k pohledání, zrovna za zbrojnicí dobrovolných hasičů a ti zrovna dolaďovali pitný režim před zítřejší prvomájovou veselicí.
Tak postupně vysvětluji asi sedmi domorodcům typu Anton Špelec ostrostřelec, odkud, kam a jak, hoši pokyvují hlavami a usrkávají pívo z láhví a tváří se kamarádsky, o láhváče se chtějí podělit, i když je ta centrála asi taky musí tím kraválem štvát.
Po padesáti minutách hotovo, duše vyměněná, drátky pospojovány, vše utaženo vší silou včetně roznášecích ramen, v cíli prostě budu po sedmé, stále dobrý čas.
Viel Spaß" křičí za mnou sborem ti rozdovádění strejcové.

Protože cítím, že mám „plně nabito" už se s tím nemažu a motorek nešetřím, posledních čtyřicet kilometrů jedu za něco víc než hodinu a jsem překvapen, že ačkoliv tak rychle, baterek jako by se to netýkalo, drží pořád dojezd 25 km na 10Ah.

Švábsko je hezká země, hrázděné stavby, čisté vesničky, kluci staví májky, a na mnoha návsích rozestavují lavice a stoly - zítra - na prvního máje, se bude slavit a hodovat.

Proč já jen si vzal do palice takový ztřeštěný nápad a ženu se do dálav, když všude kolem je tak hezky, lidé jsou příjemní a družní, ochotní a přátelští.
Až budu mít více času, do Švábska si zajedu.

Drobný zádrhel, v kempu jídlo nedostanu, do města je to daleko i kolmo a ráno musím vyrazit brzy, nemohu si dovolit přesouvat skluz.
Zítra musím dojet do Karlsruhe a pak, pak už sladká Francie...

Napadá mě, že Roald Amundsen měl pravdu.
On mohl na své expedici sežrat psy. Já a kapitán Robert Falcon Scott jsme mohli tak chroupat baterie k motoru.

Mě alespoň u toho nemrzlo.

30.4. 2012

Dálka je oponou 3 – A vyplatí se to?

Jsem z domu jen dva dny, a připadá mi to, jako bych byl na cestě týdny.
Třetí den odpoledne bývá krize - učili nás na školních lyžařských zájezdech a nutili nás trávit čas místo na lyžích ve společenské místnosti hraním „prší" nebo „vole padni".

Zatím na mě nic takového nedolehlo. Hory mezi Schwäbish Hallem a Löwensteinem jsem přejel s jednou kratší procházkou do strmého kopce, kde bych tutově motorek uvařil. Jako předchozí dva dny, zase téměř sám na silnici, v devět hodin ráno už mám za sebou 40 km a téměř vybito, ale času tolik a do cíle v Karlsruhe už jen 85 km, prostě paráda.

Ve vinařském kraji v okolí Weinsbergu se těžko hledá místečko, kde bych se mohl s elektrocentrálou schovat, jedna vesnice navazuje na druhou, tak se uvelebuji na lavičce u silnice, která se ukazuje být tou slavnou panevropskou cyklotrasou Praha-Paříž.
Všude klid, je brzké ráno - první máj .

Kolem desáté mě z mého poklimbávání na sluníčku probudí lomoz, jako by kolem projížděl nějaký cirkus. A opravdu. Skupina mládeže táhne za sebou starý VW jako káru, na něm připevněnou hudební aparaturu co hraje nějakou tu nejnovější „pecku", jinak VW slouží jako vozík na pivo, víno a kořalku. Mládež jsem se svým soustrojím nějak zaujal, chvilku se mnou klábosí a opět velmi přátelsky nabízejí láhvové pivo, které tentokrát s velkou lítostí odmítám, protože vím, co by se mnou udělalo nalačno za vedra, které mě čeká.

Pak z druhého konce přichází jiná skupinka, ty táhnou jen dětský kočárek, a ze třetí strany další se žebřiňákem, vše fest naloženo chlastem, skupinky se spojují a táhnou dál.
Ne, že bych záviděl, ale tak nějak je mi líto, že už nejsem ve věku, kdy bych za sebou vlekl kárku s chlastem a místo toho v ní vozím elektrocentrálu, baterie, stan a spacák.

Klid po desáté končí a cyklostezka se zaplňuje cyklisty, a já jsem tam jak ve výloze, raději vše povypínám a pohnu se někam dál, kde nebudu tak na očích, i když baterie nabity tak z jedné třetiny. Za pár kilometrů nacházím mnohem příhodnější místo k nabíjení, na břehu potoka, centrálu schovám pod můstek, rozkládám lehátko a v polostínu usínám.
Probudil mě vlhký čumák v obličeji, očuchával mě nějaký pes velký jako tele. Jeho majitel, co byl na procházce s rodinnou, se ukázal být velkým technickým hloubalem.
Dopodrobna jsem musel vysvětlit, jak motor funguje, ukázat řídící jednotku, vysvětlit systém dobíjení, dojezdy, rychlosti, snad tři čtvrtě hodiny mě ten vědecky zanícený muž zpovídal, než vznesl otázku, která jednou padnout musela:
A vyplatí se vám tu hroznou váhu takhle táhnout?"
Odpovídám popravdě:
Nevyplatí. Ale když už jsem se do toho dal..."

Muž chtěl něco podotknout, ale pak svoji řeč polknul.
Pomohl jsem mu tedy sám:
Já vím, nejste první ani jediný, kdo si myslí, že jsem úplný idiot."

1. 5. 2012

Dálka je oponou 4 - Sám sobě nepřítelem

S prvním májem skončily prosluněné dny.
Od rána se střídá jemné mrholení s pořádným lijákem. Navlečen do nepromokavých návleků se snažím myslet optimisticky, za 30 kilometrů přejedu Rýn a budu v sladké Francii a navíc, je tu všude rovina jako u Pardubic.
Už včera večer jsem přehodnotil plán. Původně jsem měl vymyšleno že dojedu až do Strasbourgu a odtamtud podél kanálu Marna-Rýn až do Vitry les Francois a pak podél Marny dál až do města světel. Naplánovaná cesta je ale asi o 150 km delší než ta nejkratší, a 150 km je jeden velmi dlouhý den a ten mi schází. Pojedu tedy rovnou bez rovinek u kanálů - dnešní cíl město Saverne v Alsasku.

Karlsruhe je opět cyklistické město, tedy cyklostezky na chodnících, na kterých se míjejí cyklisté v obou směrech a navíc do toho poskakují chodci. Navigace neprotestuje, i když jedu po chodníku má za to, že se držím správné trasy. Fouká od západu a na západě jasno, třeba mi nebude pršet, neboť po krátkém úseku na jih se stočím právě na západ.

A ejhle, zrada. Moje krásná výpadovka bez varování přechází do silnice pro motorová vozidla - modrá značka s autíčkem pro mě znamená plot. Německým policistům bych nerad vysvětloval, že jsem vlastně také motorové vozidlo, zvláště když můj motorek má 1000W, tedy čtyřnásobek v Německu povoleného výkonu.
Moc na výběr nemám, smím jen doprava, nebo zpátky.
Zpátky ni krok!

Jedu doprava, ono to nějak dopadne. Navigace se mě úporně snaží vrátit na pro mě nepovolenou trasu, tedy nepomáhá. Vím, že musím na Rastatt, směrovky ukazují ovšem na vesnice, jejichž jména mě nic neříkají. Musím na Google a do mapy. Nechce se mi v tom dešti vytahovat tablet, ale musím.
Mám to - vidím směrovku na město na mé trase „Ettlingen 5 km"! A vede tam cyklostezka!

Trasa je značená s německou důkladností, tedy až na jednu křižovatku. Když jsem se připravoval na cestu, četl jsem blog jednoho cykloturisty, který radil: „když ti zmizí značení, a nevíš kudy, jeď zásadně vždycky rovně".
Rovně. Hezky se to řekne, ale já musím volit - doprava nebo doleva?

Usuzuji, že doprava je tak nějak víc rovně. A tak po dvaceti minutách se ocitám na témže rozcestí, na kterém jsem tehdy s radostí poprvé uviděl název toho města „Ettlingen - 5 km". Tak to radost už nemám. Proflákal jsem nejméně deset kilometrů a ty mi v bateriích budou později chybět a to mě užírá.
A hůř. Při rozjíždění mi kolo nějak vibruje a vrčí. Po zkušenostech s předchozími katastrofami vím bezpečně, že jeden, nebo více Hall-senzorů je odpojen. Takže tradiční postup. Vyndat centrálu, nahodit a začít dobíjet - při každé delší zastávce se dobíjí - a pak sundat brašny a box na sedlovce, odpojit motor, odpojit baterii a rozebrat řídící jednotku. Uvidím, který drátek vypadl nebo se utavil.
Kdyby alespoň přestalo pršet.

Všechno rozebráno, rozpojeno, ale závadu nevidím a to už se vůbec nedá říci, že bych byl klidný naopak, srdce se mi buší na plné obrátky. Kabel vedoucí od jednotky k motoru se zdá nepoškozený, všechny drátky v řídící jednotce taky v pořádku. Že by to bylo z toho vlhka?

To neopravím - dál musím bez Hallů. Při rozjíždění to bude asi trochu klepat, ale jinak se s tím dá docela normálně jezdit, opakuji si, co mi říkal pan Šikula, ale moc tomu nevěřím. Odpojuji senzory, všechno ostatní pěkně pospojuji, zašroubuji krabičku s jednotkou, zavěsím brašny a box, a jako poslední vypínám centrálu a balím i tu. Nabíjet se musí do posledního okamžiku.

Kontrolky na plynové páčce svítí, dvě krátká pípnutí mě oznamuji, že při rozjezdu nejsou funkční senzory - aby byly, když jsem je odpojil - připravuji se na vibrace a kolo rozjíždím. Ale motorek nic. Ani nezavibroval, ani nezavrčel nic. Začínám se třást a težko se mi dýchá. Klasický hysterák - tak já přejedu celý Německo, abych zůstal viset kousek od Rýna?
Třeba jsem něco nezapojil pořádně, ještě jednou rozeberu krabičku s jednotkou, ale bohužel, všechno je jak má být, všechny konektory pospojovány.
Tak jsem dojel....

Musím popojet vlastní silou někam k civilizaci, ubytovat se a pak zavolám Soně, že dál to nepůjde. Na elektrokole s bezkartáčovým motorem se jen velmi ztuha dá jezdit jako na šlapacím, a s tou zátěží, co vezu na vozíku, budu rád, když dneska dojedu někam, kde přespím a počkám na potupný odvoz domů.

Přehazuji na nejlehčí převod a pomalinku se šinu - kam vlastně?
Etllingen nebo raději zpátky do Karlsruhe?
Karlsruhe je větší - pojedu tam. Po pár minutách kalvárie, smířen s osudem, trochu vydýchán si uvědomuji, že přestalo pršet. Hm. Že bych zrovna zajásal radostí....
Jsem psychicky úplně na dně. Poražen blbým čínským motorem.

Tak ještě poslední pokus.
Třeba jsem něco přehlédl. Vždyť proud v tom krámu je, motor byl studený, nic se nemohlo uvařit, jen ty senzory mě možná opustily, ale to přece není důvod aby to nejelo!
Nebo vyměním řídící jednotku, třeba ta je špatná. Něco zkusit musím. Než to definitivně vzdám. Ale nevěřím tomu. Všechno vypadá normálně.
To bude v motoru a ten sám neopravím.

A jak se tak lovím v brašně druhou, záložní jednotku to uvidím:
Vždyť já nepřipojil ten zatracený kabel k motoru!
A když do motoru nejde proud, nejede!

Cvak - dvakrát píp - a už zase jedu.
To že jsem odpojil senzory ani nezaznamenávám, rozjíždí se to úplně normálně.
Panebože, já jsem fakt blb.

Sám sobě nepřítelem, málem jsem si sám způsobil infarkt.

2. 5. 2012


Dálka je oponou 5 – Voda do kopce neteče

Do Saverne jsem nedojel, zakempoval jsem v alsaském Haguenau, s deficitem 35 km proti plánu. Ráno tedy hned za svítání na silnici, protože čas je mým největším soupeřem.
Tedy čas nutný k nabíjení akumulátorů.

Je to tak dávno a přitom tak až hmatatelně blizko.
Ten kopec s dlažbou, vzhůru kolem kasáren a pořád nahoru serpentinami v Saverne si budu pamatovat celý život. Na úseku 3 kilometrů převýšení zhruba 250 metrů, vyjel jsem do dvou třetin a pak tlačil - strkat kolo zatížené vším, co člověk potřebuje na 20 dní cesty k bydlení a stravování, není žádná procházka. To bylo před třiceti lety.
Dneska stejnou chybu neudělám, i když mě pomáhá motorek.

Pojedu podle kanálu Marna-Rýn a protože do kopce voda neteče, protáhnu se Vogézami do Lotrinska jako lasička do kurníku. Dvacet kilometrů rovinky podél kanálu, ve vzdálenosti zhruba tak dvou kilometrů jsou na kanálech zdymadla, která zvedají hladinu o nějakých pět, šest metrů, raduji se, jak chytře jsem to vymyslel.
Voda do kopce neteče!
Jak prosté milý Watsone.

Tohle moudro věděli v první polovině devatenáctého století i projektanti jednoho z nejdelších a nejfrekventovanějších kanálů ve Francii a s kopcem si poradili. Prohnali kanál pod horou zhruba 2.5 km dlouhým tunelem a mě odklonili do kopce, ale nic tak zdrcujícího jako stoupák v Saverne. Druhá baterie fuč a schovat se není kam. Napravo hora, nalevo železnice, po které pravidelně sviští TGV z Strasbourgu na Paříž.
Paříž, už jen 450 km, usínám na polním lehátku na železničním náspu, u nohou vrčící elektrocentrálu a každou půlhodinu se kousek ode mne s ohromným rachotem přežene rychlovlak. Sním o tom, jak objedu jako tenkrát třikráte Vítězný oblouk a podjedu mezi nohama věže pana Eifella.
Už mi nevadí, že jsem se uvelebil na náspu jak ve vitríně, spím, dokud mě nevzbudí náhlé ticho. Elektrocentrále došel benzín, doleju litr a půl z petky, a už zase vrčí.

A jede se dál, kopcovitým Lotrinskem, vesnice a města končící na „-heim", střídají ty s koncovkou „-viller", která za Sarrebourgem přechází do „-ing" až v městečku s konečně francouzsky znějícím názvem Vic-sur-Seile nacházím čtyřhvězdičkový kempink, bohužel v něm právě předělávají elektroinstalaci, takže totálně bez proudu.

Dožaduji se s výrazně hrdelním „r" abych nebyl považován za nepřátelského Němce či studeného Angličana „elekrrrisité purrr veló baterrrí" a ten dobrý muž co tam dělal správce, zdrcen naléhavostí mé prosby mě vystrčil ze skladu prodlužovačku a elektřinu mi neúčtoval.

Jsem už jen 400 kilometrů od Elysejských polí, když se nic nepokazí, za tři dny jsem tam!

Jak je to krásné počítat dny do tří a míjeti město po městě..."
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým."

3. 5. 2012

Dálka je oponou 6 – V cíli?

V Lotrinsku se přede mnou cesta neklikatí, tak jak to znám z domova, směřuje přímo a rovně, kopec nekopec. Stoupání i klesání strmá a z nejvyššího bodu je vidět, jak se před ním rýsují ty hrby jako karavana velbloudů zvolna kráčejících v zástupu. Převýšení, které vyjedu, okamžitě ztrácím, abych už zase stoupal na vrcholek dalšího hrbu.
Listnaté lesy nejsou naše lesy, a z polí voní nebo snad spíše páchne řepka.
V paměti z té krajiny nezůstává zhola nic.

Je to jen souboj s časem a kilometry. A do toho pořád prší, někdy méně jindy více, ale vytrvale. Odpoledne je mi už jasné, že ztrátu 30 - 40 km co mám proti plánu, nedoženu, hledám nejbližší kemp na trase, ale v této turisticky neatraktivní části země, kemp, co by měl otevřeno počátkem května, žádný není. Takže nejbližší hotel řetězce Accor.
Po několika dnech zase v opravdové posteli.

Pokud nevyjedu těsně za svítání, tu ztrátu nedoženu a do Paříže v čase, jež mi byl vyměřen, prostě nedojedu.

Přitom z nejhoršího už musím být venku, jen se dokodrcat do Saint Dizier a odtamtud podél kanálu Marna - Saone do Vitry les Francois, krátký přejezd přes kopeček k Marně do Chalons-en-Champagne a pak už po břehu Marny až k dalšímu kanálu a podél něj do cíle.

Tak pravil Google maps.

Z černé oblohy mě sprchuje studený déšť, zdá se jako by se nikdy nemělo rozednít.
Už toho mám vážně dost. Štve mě ta voda, štvou mě ty kopečky přede mnou, štvou mě francouzští řidiči a chce se mi strašně spát. Ale jedu.

Našel jsem kanál - konečně rovina. V polospánku valím vpřed a čekám, kdy konečně dojde baterie, abych to mohl zapíchnout, rozložit stan, schovat se do sucha a usnout.
Tentokrát ty tři hodiny utekly fakt rychle. A už zase nasedám, a protože mám bezvadný čas, mám dobrý pocit, že tentokrát ztrátu dotáhnu. Ještě jednou nabiji na plno a dojedu do srdce Champagne - města Épernay. Terén, ačkoliv už v kraji vinic, není složitý, cesta se drží kanálů a řeky. Namlsán hotelovým pokojíkem se rozhoduji, že i dnes v dešti nebudu stavět stan, ale přespím v nejlevnějším s dostupných hotelů. Je to tak trochu zrada sebe samého, ale pohodlnost vítězí.
Přes mobilní internet rezervováno, už jen kolem 20ti kilometrů a jsem tam.

Tedy kdyby místní zemědělci nenavozili na kolech z traktorů na silnici bláto, a to teď voda nerozmočila v klouzačku. Malé zaváhání a kolo je ve smyku. V blátě se valí moje brýle i navigace, ze světla vyskákaly baterie, ale kolo se zdá být pojízdné. Jen trochu narovnat řídítka a pojede to.
Motorek funguje, ostatní neřeším. Musím vydržet tak hodinu a budu v suchu a všechno pak opravím a zkontroluji. Asi jsem si narazil rameno a koleno, bolí to jako čert.
Měl bych to zaledovat, ale kde? Čím a jak?
Jedu, musím, vyřeším to později.

Po zhruba dvou stech metrech se už zase válím v blátě. Tentokrát jsem to musel položit sám. Přijíždím k hlavní, míjí mě auto, brzdím a zjišťuji, že není čím. Pravá brzdová páčka zadní brzdy je ulomená, nějak jsem to v tom otřesu z prvního pádu nezaregistroval. Takže když nechci skončit pod autem, musím k zemi. Když se padá záměrně, člověk si míň ublíží, ale taky to bolí.

Zjišťuji škody, zdá se, že mi prasknul jeden drát na zadním kole, jinak kromě té brzdové páky a ulomeného držáku navigace žádná větší škola na stroji. Čas jako by poskočil, najednou je osm večer a já ujel jen tak malý kousek. Zbylých 15 kilometrů se mění v cestu plnou utrpení.
Bojím se, že jen přední brzdou soustrojí neubrzdím, slyším, jak v zadním kole postupně odcházejí dráty, už čtyři pryč, a koleno mě příšerně bolí. Do toho všeho chcípla navigace, došly baterie.
Jestli dojdou i mému elektrostroji, budu fakt v loji.

Épernay svítí v ďolíku, krokem za stálého mačkání brzdové páčky přední brzdy se šinu z kopce. Ten hotel je někde v centru, u nádraží. Všude tma a nikoliv déšť, ale liják. Pokus zeptat se na cestu mladíků v starém Peugeotu se ukázal být omylem. Ty chlapce z neznámého důvodu, můj dotaz rozhněval, a můj vzhled pobavil, něco na mě pokřikují, ale neporadí.
Jedu směrem, kde tuším centrum. Jinoši v Peugeotu mě pronásledují, vždycky mě předjedou, něco na mě pokřikují, a pak popojedou, aby se vrátili kolečkem přes postranní ulice a zase na mě něco pohejkávali. Při třetím okruhu na mě z pravého zadního okénka kouká holá zadnice. Při pátém okruhu přede mnou přistane dětská hračka, nějaká bakelitová panenka. Moc to nechápu, nevšímám si toho, mám jiný cíl než se dohadovat s pitomcema. Musím najít ten hotel.

Francouzský policajt rozumí anglicky, jen když pokutuje.
Ale přesto, ukazuje rukou směr kudy se mám držet, pak na každé křižovatce chytím nějakého domorodce a ten ukáže rukou zase dál.

Tak postupným přibližováním jsem těsně před jedenáctou večer v cíli - tedy v hotelu Premiere Classe v Épernay.
Veškeré drobné co mám, naházím do automatu se sušenkami, nic jiného k jídlu tady už není.
V zrcadle zjišťuji, že opravdu vypadám jako drban.
Celý od bláta a na tváři rozmazanou krev. Nějak jsem si rozseknul hlavu na čele, ale to nebolí.
Zato koleno a rameno.
Jak s tímhle pojedu dál, to ví jen Bůh, a když ten nepomůže, spolehnu se na Ibuprofen.

Před usnutím posílám sms domů:
Jsem v cíli!"
Okamžitě přichází odpověď:
Jinak to dopadnout nemohlo, gratuluji!"

A já si uvědomil, že jsem nenapsal v cíli dnešní veletěžké etapy.
K Vítěznému oblouku to mám pořád 150 km.

4. 5. 2012 a 5. 5. 2012

Dálka je oponou 7 – Kdo z vás to má

Poprvé za celou cestu jsem si nařídil budíka.
Musím vyměnit dráty v zadním kole, trochu to vycentrovat, nějak vyřešit uchycení navigace a co nejdříve vyrazit. Budík zvoní, když už mám zadní kolo znovu přezuté.
Jen ho nasadit, pospojovat kablíky, připřáhnout vozík a jedeme.
Ten „nahoře" mě stejně asi má rád, přestalo pršet a co víc, z nějaké kapsy mi vypadla dvoueurovka a já si mohu dát kávu z automatu. Tak sedím u stolečku, všechno zbaleno, popíjím kávu a čekám na svítání.

Dneska dojedu do Meaux, tam má být kempink a odtamtud už je to jen 40 kilometrů k mému IBISu v Paříži v La Villete. Ten Brufen je zázrak, rameno je v pohodě, jen trochu pobolívá naražené koleno, ale můžu se hýbat, neoteklo to, bude to v pořádku.

A už jedu a rovnou k řece Marně, která mě celý dnešní den bude přírodní navigací, když tu mojí nelze nijak připevnit k řídítkům. Sled jmen těch městeček umím, nemůžu zabloudit, pořád po pravém břehu řeky.

Tohle už je Francie! Champagne!
Děvče, co mi prodávalo dva loupáčky a jablečného šneka mi popřálo s milým úsměvem hezký den, to myslelo to asi upřímně, protože se její přání začíná vyplňovat. Uhlodávám kilometr po kilometru ze svého „metru" jak voják základní služby a začíná se mě zmocňovat zvláštní druh euforie.
Den je krásný, den je krásný...",
valím se okreskou, nalevo řeka, napravo stráň z vinicí, leč moje cesta klesá či stoupá jen o metry, žádné hory či kopce mě už nečekají. Začínám si velmi silně uvědomovat, jaké to mám vlastně ohromné štěstí.
Nedělní dopoledne, deštěm pročištěný vzduch, sluníčko začíná hřát a já jsem ve Francii, sto kilometrů od Paříže. Jsem trochu polámaný ale zdravý, cítím se silný, jsem svobodný (tak jak jen ženatý muž svobodný být může), prostě: „Kdo z vás to má!"

Vzpomínka na nezapomenutelnou hlášku, zaplať Bůh již skoro zapomenutého politika, mě pobaví. Skupinka dětí, kterou míjím, mi mává a volá „bonžůr mesjé" a já jim odpovídám „bonžůr děcka" a nedá mi to se jich nezeptat „kdo z vás to má?" a děcka se smějí a dlouho mrskají ručičkama nad hlavou dokud nezmizím za zatáčkou, a já v pomatení mysli projíždím vesnicemi Champagne, a každého koho potkávám zdravím „bonžůr, kdo z vás to má?"
Lidi se na mě smějí a říkají „bonžůr mesjé" a taky „bon vuajáž" a tak jsem se probonžůroval až do večera do Meaux u Paříže.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl zklamán, když jsem zjistil, že kempink ve kterém jsem plánoval přenocovat byl zavřený. Představa noci na polním lůžku pod stanem mě neděsila, ale také zrovna nelákala, a tak přenocování v hotelu řetězce Campanile mě přišlo tak trochu vhod. Navíc jsem neměl výčitky svědomí, že jsem měl být pod stanem - no prostě nešlo to, co se dá dělat.

Zítra jsem tam. Už jen čtyřicet kilometrů!
Jen sórok!
Panebože, ze mě se z toho všeho štěstí stává snad kníže Myškin - tedy idiot.

6. 5. 2012

Dálka je oponou 8 – Domů

Zvoní mě budík!
Nesmysl, to je telefon, volá Soňa.

Děje se něco" mručím rozespale.
Říkal si, že mám zavolat z Rozvadova?!"
Ty už si tam? Bezva, tak zavolej zase z německo-francouzské hranice a buď opatrná!"

To snad ne, já spal deset hodin jako nemluvně. Zatažené těžké závěsy navozují dojem hluboké noci a ono už je osm hodin ráno. Soňa podle plánu opouští vlast naším rodinným traktorem. Jen jsem se zbavil strachu o motorek, baterky, centrálu nebo dráty, protože těch 40 km do Paříže klidně už dojdu pozadu, zase další obava. Jak ta holka dojede?

Cestu zná, umí řídit dobře, ale skoro dvanáct set kilometrů, byť po dálnici, je slušná porce a ona je zvyklá na svojí nákupní tašku   a ne na traktor. Snad nebude zase závodit.....
Ale bude, to bych jí nesměl znát, bude si užívat silného vozu a neomezené rychlosti na německých dálnicích, člověk aby se pořád něčeho bál.

Za hodinu i já jsem v sedle, vymydlený, vypraný, kolo i vozík umyté, chci, abych vypadal, jako že se vracím z výletu na Kokořín. Čeká mě hnusných deset kilometrů po rychlostní silnici N3 a pak už v Paříži ke Canal de l'Ourcq a ten už teče přímo pod okny IBISu v La Villete.

Těch deset kilometrů bylo ošklivějších, než jsem čekal. Nikde žádná značka, že tam nesmím, ale přesto, na čtyřproudovce strejda na kole s vozíkem nemá co hledat. Rozblikal jsem všechna světla na kole i vozíku a očima hypnotizoval navigaci - řekni už konečně: „za 200 metrů odbočte vpravo!"Řidič každého třetího auta troubí, jako by snad měl pocit, že nevím, že to kolem mě hvízdají stotřicítkou.

A pak za viaduktem konečně klid.
Předměstí tak francouzské, že by mě nepřekvapilo, kdybych tu potkal Jean-Paul Belmonda v roli policejního komisaře převlečeného za bezdomovce.
Minu ještě tři odbočky doprava a pak už tam musí být most přes „můj" kanál. Mám pocit, jako bych se viděl zezhora, jak se na té mapě, kterou jsem si včera před usnutím vrýval do paměti, pohybuji. Je to přesně tak.

Z obou stran kanálu cyklostezka, tedy asi dříve to cyklostezkou bylo. Zřejmě narychlo zaválcovaný asfalt na původní hliněnou cestu, protože na cestě jsou boule, asfalt potrhán kořeny stromů, kodrcám poslední kilometry.

To že je obloha krásně modrá a slunce příjemně hřeje, mě nepřekvapuje, tak nějak jsem ve své domýšlivosti nepočítal s tím, že by tomu mohlo být jinak. Znova mobil - Soňa - hm, tak už je to tady, něco se děje, přece ještě nemůže být na hranicích.

Ano, Soni?", klid, nedat najevo strach a nepanikařit.
Jsem v Saarbrückenu, říkal si, ať se hlásím" švitoří zvesela.
Šlaka jestli jsem to nečekal, přepočítávám rychle v duchu průměrnou rychlost a vychází mi něco přes sto třicet, to znamená, že tam měla kdekoliv to šlo, neustále sto šedesát. Prý že pojede pomalu.

Tak dobře, tak pokračuj a brnkni mi, až budeš vjíždět do Paříže, budu někde ve městě, abych se vrátil do hotelu. A nezapomeň, tu první odbočku, co tě navigace bude hnát, neber, jeď furt rovně až k Pont Bercy, a pak na Periferique, pak už tě to povede dobře."
A proč?" ta holka už zase odmlouvá...
"Protože je to tam blbě značený, a ty jak to neznáš, najedeš místo na Periferique do garáží obchoďáku a nejen, že zaplatíš za parkování, ale ještě si zajedeš, protože tam navigace trochu zlobí" vysvětluji důrazněji.

Musím si přišlápnout, Soňa jede jako drak, abych stihnul vůbec obejet ten Etoile, než dorazí.
Vítězný oblouk jsem neobejel.

Než jsem v recepci přišel na řadu, ubytovával se přede mnou autobus bulharských turistů, než jsem odvláčel věci na pokoj a kolo odstrojil, bylo už půl třetí.
Nedá se nic dělat, pojedu udělat pár snímků jako důkaz alespoň na kopec.
Kolo bez zátěže lítá jako blesk, vyjel jsem až k Sacré-Ceur, rozehnal turisty u zábradlí a vyfotil stroj s věží pana Eiffela v pozadi, dolů kolem mlýna La Gallete, známého z Renoirových obrazů až k slavnému Červenému Mlýnu na poněkud ospale a zastarale jakoby neřestném Pigalle.

Kde jsi?" překřikuji do telefonu hlučící turisty.
Kde bych byla, na tom parkovišti v tom obchoďáku! Jak ven?"
Zaplať euro, vyjeď doprava, a jeď pořád rovně, ničeho si nevšímej, rovně, než se navigace chytne. Pak už jí poslouchej, za chvilku se uvidíme."

Jestli sem si to nemyslel. Tím obchoďákem jsem projel dvakrát, než jsem se to naučil.

"Jak to vypadáš?"
Co jako?"
No podívej se, jak si odřenej!"
Ale, to jsem se pořezal při holení"
Odkdy si holíš kolena a lokty?"

Dokázala to, holka moje, dojela.
Přece nečeká, že jí řeknu, že jsem dvakrát škaredě upadnul na hubu.

Ale, to dneska ráno, jak jsem odvyknul koupelnám a přivykl travičce, mi podjely nohy na kachlíčkách."

Ten její smích je pořád stejně zvonivý, jako když jsme se před 25 lety poznali.

Tak ráno jedeme domů?"
Ano, domů."
Mám v krku knedlík a neumím jí říci, aby to neznělo vylhaně a pateticky:
Doma je tam, kde jsi ty."

7. 5. 2012