24.4. 2022 Strasbourg - Pochybnosti

Čím jsem starší, tím více o všem pochybuji
Jó, když mě bylo třicet bylo mi všechno jasné a křišťálově čisté, věděl jsem co je správné a co špatné, a nepřemýšlel jsem ani na okamžik, jestli jedno od druhého dokáži rozeznat.
A teď už si nejsem jistý téměř ničím, a bude to znít i snad trochu vlastizrádně, i ten nápis, co se skví na presidentské standartě na Hradčanama, se mi nezdá zcela věrohodný.
Jasně, chci věřit, že "pravda vítězí", kdo by nechtěl, jen mám strach, že se toho nemusíme dožít.
A tak bych, v rámci kompromisu, bral i remízu.
Když se mi tyhle věci začnou honit hlavou, sedám na kolo a jedu do daleka. Člověk má pak spoustu jiných, naprosto banálních a přízemních starostí, a nemá čas se zaobírat svými pochybnostmi.
A když je duben, jezdím "na Paříž", taková tradice.
Přiblížení z Norimberku do Karlsruhe vlakem, z Karlsruhe do Appenweilleru už jen vláčkem, a pak, do Strasbourgu malinko přes 20 km po ose, a jsem na startu.
Rovinka, bezvětří,ale i kdyby fouklo, motorek si s tím poradí. Takže co chtít víc?
A přeci jenom.
Učili mě, že člověk nikdy nevstoupí do stejné řeky.
Může mi tedy někdo rozumně vysvětlit, že kdykoliv se v posledních letech blížím na jakémkoliv kole ke Strasbourgu, umývá mi skráně, záda i zátylek ten samej, hnusnej, studenej liják? 
Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

25.4.2022: Épinal

134 km
Štěstí prý přeje připraveným.

Byl jsem připravený, a tak jsem tedy trochu toho štěstíčka očekával, ba i trochu víc, hýčkal jsem si v sobě ten pocit, že mám na něj právo, že si ho zasloužím.
Ve své deštivzdorné výbavě jsem prošel hotelovou halou a v zádech cítil posměšné poznámky slečen recepčních: "ten se nám vymódil, čeká snad potopu?".
Venku to vypadalo na blankytný den.
Popravdě, nečekal jsem jí, jen mě předpověď varovala.
Chtěl jsem tak oblafnout osud, nebo Murphyho zákony prostě čekal jsem, že na mě udělají dlouhý nos, a schválně pršet nebude.
Ale kdepak.
V okamžik, kdy jsem elegantně přehazoval nožku přes rám a chystal se vyjet, nebe se otevřelo, spustila se průtrž. Škoda, že jsem neviděl ty protažené tvářičky těch dívenek, ale pravý muž se neohlíží, míří vpřed a dál.
Osud nechtěl, abych byl suchý.
Přisoudil mě roli neohroženého cyklisty.
A máš li roli, tak hrej.
Po pěti kilometrech jsem byl durch, po deseti mě to přestalo vadit, tak nebyl důvod, aby pršelo dál.
A pak celý den byl o tom jak jsem usychal a moknul, něco, co přihodí snad každému dálkoplazu.
Ale zmoknout ve Vogézách za to stojí.
Chlubit se přejezdy horských průsmyků, když ti pomáhá motorek, není moc na místě. Přesto, i s tou výpomocí, jsem si dal do těla.
Jsem v městě Épinal, a prší.
Koukáte-li do mapy, jestli jsem se nepomátl, a nejedu na Paříž nějak divně, vaše pochyby jsou správné.
Mám svůj plán, ale prozradím ho, až to klapne.
Ostatně o Gagarinovi ve vesmíru jsme se dozvěděli taky, až když byl v pořádku na Zemi.
Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

26.4.2022: VitTEL

48 km
Na západní frontě klid.

Ten nahoře mě fakt asi má rád.
Neseděl jsem na šlapohybu, s výjimkou odpoledního výletu okolo komína, dobrých 7 týdnů, a to se muselo projevit. Včera večer jsem byl jak spráskaný pes, a to i přes ten elektropostrkávač.
Objednávám si tedy ubytování na druhý den, a zázrak.
Pomocná ruka z hůry. V městě Langres hotel mého řetězce má obsazeno. Musím blíž, nebo hodně dál.
Nebylo to těžké ani dlouhé rozhodování.
Na dnešek mi vyšlo malinko pod padesát.
Ráno jsem si prošel město Épinal a v poledne vyrazil a před třetí už byl v cíli. Kopečky mírné, počasí aprílové, klid, pohoda.
A tak courám lázeňským areálem ve městě vody Vittel (Oldo, jestli tohle práskneš Pod ledem, přijdeš o kamaráda), zhluboka dýchám a zpomaluji krok i myšlení. Hele, tu vřídlo, támhle zase nejstarší lázeňský objekt z roku 1859, skupina francouzských seniorů hraje petanque, a ten strom tak krásně kvete.....
A najednou se mi rozbliká červená kontrolka.
Ne, takhle ne.
"Nebudeš dědkovatět, ani omylem.
Lázně, tůhle, to fakt není a nikdy nebyla tvoje parketa!"
Zatahuji pupek a zrychluji krok.
Sám sebe přesvědčují, že "jsem tady" jen proto, že jsem v podstatě "švihák lázeňský" vyhlížející prachatou paničku.
Lázně končí, zítra musím najet, co jsem dneska proflákal.
A vodu, tu nechám rybám.
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

27.4. 2020: Dijon

142 km
Znáte to.
Když se povede film. Paráda, lidi jsou nadšení, a tak jim ti mágové připraví hned pokračování, na úspěchu jedničky se chce přiživit i dvojka.
A zpravidla to nedopadne. Dvojka je slabší, když ne rovnou mizerná.
A tak jsem to měl dneska i já.
První část cesty, 70 km z Vittelu do Langres byla báječná. Západní Vogézy, trochu jako naše Vysočina, jen ty lesy jsou jiné, než doma.
Slunce, blankyt nebe, prázdná okreska se vine jako had , a už ho vidím, opevněné město na kopci.
To je Langres.
Město, které by mohlo být atrakcí jako Carcassone, kdyby nebylo tak ošumělé. Nevím proč všechny budovy jsou v tak žalostném stavu. Jasně, opravuje se, ale tak nějak zvolna. Škoda.
A pak to pokračování do Dijonu.
Nejkratší spojnicí dvou míst je přímka a po té se valím.
Na kilometry daleko vidím tu šedivou silnici.
Nahoru, dolů, jako v prvním díle, ale takhle "napřímo" to vůbec netěší. Víš jak to bude probíhat, vše víš dopředu, žádná zápletka, nebo nedej Bože, zatáčka, to nudí, a jen se modlíš, aby už byly ty titulky.
Dijon, to ovšem je jiné kafe.
Kafe?
Znáte mě, to před spaním já nikdy...
Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

28.4.2022: Troyes

156 km
Tak buď tu je nějaký silný vzduch nebo slábnu mentálně.
To bylo tak.
Šlapu si, město konečně v zádech, sjezd do údolí, a tady už to poznávám. Jel jsem tudy vloni, jen opačným směrem - tedy již viděno nebo-li déjà vu.
Zastavuji, abych se ujistil v albu fotek, a je to tak, tuhle křižovatku jsem si vyfotil. V duchu se plácám po zádech, "ta paměť, že jo, Jindřichu".
A pak jsem to uviděl.
Trs hluchavek. Tak čerstvé, svěží...
"Ne, to neuděláš!"
"Proč ne?"
"Už nejsi dítě, jsi muž, táta, děda.."
"Hmmm".
Tak jsem jel dál, ale nepřestal jsem na to myslet.
Vytáhnout ten mladý, šťavnatý, bílý kvítek a vysát to sladké. To byla dobrota. Žádné hody, jen pomazlit jazýček.
A pak jsem dojel k prameni Seiny a pokračoval podél řeky, nádhera jak v pohádce, ale mě nejdou z hlavy ty hluchavky.
Proč jsem tak zaprděně dospělý?
Forogalerie

pro video klikni na obrázek

29.4. 2022: FONTAINEBLEAU

127 km"Popravdě, vypadá to s vámi dost špatně. Státní zástupce navrhuje 40 km na kanálu."
"Ctyřicet kiláku na kanálu? To jsou galeje. Copak já jsem nějakej Jean Valjean? To je justiční vražda pane soudce!"
Ten v taláru se jen ušklíbnul a komisním hlasem pravil: "
Soud oslovujeme Ctihodnosti. Máte něco na svoji obhajobu?"
Zmocňuje se mě panika a blekotám: "Ale Vaše Ctihodnosti, já mám Francii vážně rád. Jím žáby. A šneky taky. I škeble, i když jsou živé, to mi nemůžete udělat...."
Muž v černém povstal a rozkřičel se: "Chápete vůbec,co jste provedl? Dali jsme vám pramen Seiny, ukázali jedno z nejkrásnějších údolí ve sladké Francii viděl jste pstruhy nad splavem jak se prohání v průzračné vodě, Burgundsko Champagne, to jsme vám dali na zlatém podnose! A ty, darebáku ty ničemo!
Co píšeš domů, he!? O hluchavkách!!!" řval až se otřásaly okeni tabule.
Brunátný sípal: "Hlu-chav-kách" a při každé slabice praštil pěstí do stolu. V rozčilení mi začal tykat.
"To bude zlý," pomyslel jsem si a chláholivě se pokoušel vysvětlovat: "Víte Vaše Ctihodnosti, já jak to viděl, vzpomněl jsem si na dětství, tam u nás doma daleko od Sladké Francie. Čechy, Česká republika se to tam jmenuje". Jen nechápavě povytáhnul obočí.
"No, Československo, Praha, Praha je u nás...."
"Aha Praha, už vím." zamručel.
"Víte, Ctihodnosti, naše zem je maličká, jako dlaň, ale nádherná. Všechno u nás je takové malé, vzdálenosti, roubenky, kostelíky i řeky. Asi jako byste celou Francii teda bez moře, to nemáme, ale jinak se všemi krásami co tahle země oplývá, napěchoval do jednoho regionu jako je třeba Grand Est. Takové to u nás je. A máme tam krásné holky a dobré pivo."
Zdá se, že ho to začalo zajímat, no alespoň už nekřičí, jen zamručel: "A co já s tím? Pokračuj!"
"Teď ho musím přesvědčit, na to se musí od lesa" říkám si v duchu.
"No víte, a tohle všechno jsem opustil kvůli těm francouzským hodnotám. No jak máte na každé radnici nad průčelím napsáno to volnost, rovnost a to třetí..."
Nahazuji udičku. A chytil se, panáček:
"Ták, copak je to třetí" jízlivě se uškleboval a začal bubnovat prsty po stole, jako náš fyzikář při zkoušení. "Tak copak to je??"
"No, to je přeci bratrství, Bratře Ctihodnosti."
Vidím, že jsem ho pobavil, tváří mu probleskl nepatrný úsměv.
"Tak počkej synku, ne tak zhurta, bratříčkování necháme na těch radničních fasádách".
"A co volnost, Ctihodnosti, ta by mi úplně stačila?" kuji železo dokud žhavé.
"Říkáš krásné holky a dobré pivo?"
"Ano, Ctihodnosti, takové to u nás je."
"A tohle ty si opustil kvůli francouzským ideálům? Ty musíš být blázen".
"No, asi jo, Soňa, tedy moje paní, mi to taky říká..."
Teď už se mu smějí i oči.
"Tak co s tebou, potrestat tě musím. Hele, dám ti dvacet na kanálu, a zbytek si odšlapeš na státovce.
Ale je to naposled. Ještě jednou něco takového provedeš a z kanálu se nevyhrabeš. Rozuměl si?"
"Merci, Ctihodnosti oui, oui. Já rozumět dobře a fšecko. Já mlufit blbě protože francouština je felmi zlošitá..."
"Jo, ty mluvit strašně, a ještě hůře ty psát, zmiz mi z očí, ty Čečenče...."
Teda, to byl sen, probudil jsem se celý zpocený.
Tak jen krátkou sprchu a dlouhou kávu a jedu.
Ty vole, on to nebyl sen.
Ty věci se skutečně dějí, jedu podél kanálu. Horší než na rotopedu. Tam si alespoň můžu pustit telku. Tady občas zdymadlo, občas mostík, a jinak nuda. Když máš fakt kliku, uvidíš i labutě. Doufám, že jsem opravdu vyfasoval jen těch dvacet....
Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

30.4.2022: MELUN

29 kmProtože "mám nadjeto" mohl jsem si dovolit si udělat "volný den" na Château Fontainebleau. To není vážně není na krátkou zmínku a tak o zámku, jako takovém pomlčím, či spíše napíšu jindy.
Jen rychlé dojmy z musea Napoleona, je až neuvěřitelné, jakým majetkem Napoleon I, jak tu nazývají Bonaparta, ten člověk disponoval, a jaký kult dokázal kolem sebe vybudovat.
Ještě neuvěřitelnější je, že ho Frantíci udržují dodnes, a mají jej za "císaře" a nikoliv darebáka.
Dokonce tu mají i stoleček, u kterého Napoleon, právě zde abdikoval.
Pár "abdikačních stolečků" by se hodilo i dnes, a nejen u nás nebo ve Francii.
A pak, ať mi všichni Ludvíci, Jindřichové a ostatní králové Francie odpustí, největší dojem na mě udělali "kapříci" v Kapřím rybníku. A ze sedla mě srazila představa, jak by s takovými kousky u nás probíhali Vánoce.
La Seine, tak ta řeka je už zde opravdu majestátní.
A taky už to kouzlo horního toku nějak mizí.
Než se ohlédneš, dvakrát, třikrát šlápneš do pedálu, a z potůčku je veletok. Všechno plyne tak rychle, až by člověku z toho bylo smutno, kdyby si to připustil.
Skoro jako ten náš život.
Ale, zamáčkněme slzu, zítra bude Paříž, a k moři ještě hodně daleko. Věřme, že jsme teprve v polovině.
Fotogalerie

pro video klikni na obrázek

1.5.2022: PAŘÍŽ

81 km
Nevím jestli se vám to stává taky, ale já se občas přistihnu, že mluvím s věcma. Oslovují brýle, když je hledám nebo povzbuzuji počítač když se loudá.
Je proto pro mě naprosto přirozené, že diskutuji s navigací.
Ženský hlásek z přístroje radí "odbočte vpravo" tak samozřejmě a logicky potvrzuji "dyť jó, kam asi jedu?"
A někdy taky odmlouvám. to když mě vede někudy, kudy jet nechci.
No, dneska si ta holka navigační vyslechla svoje. Od celkem něžného
"To si uhodla, doprava do kopce, to tedá tůhle.." až pro nekompromisní "To si snad ze mě děláš pr..el".
Spolehlivou navigací mě totiž byla řeka Seina
Je pravda, že cesta nebyla vždy asfaltová a hladká, ale taková říční navigace je velmi spolehlivá a nedojdou jí nikdy baterky.
Díky tomu jsem viděl velikou krásu, visutý most tak nějak kombinovaný se zavěšeným, budu si muset nagooglovat kdo to spáchal.
A pak ještě pár mostů a viaduktů, a už Bercy, Notre Dame stále v rekonstrukci, Eiffelovku, kterou pro davy turistů nebylo možné ani pořádně vyfotit a pak kopec Montmarte, tak přelidněný, že jsem zapomenul, že mám prožívat chvilku nostalgie.
Fotogalerie