5.4.2021: Rozvadov - Norimberk

137 km
Tak zase znovu a zase do Města světel a zase na elektřinu.
Dnešek ještě tradičně, ale zítra se dopustím hrubé navigační chyby, jako před mnoha lety, a vezmu to přímo na Štrasburg, tedy přes Stuttgart. Všechny cesty na Štrasburg totiž z dobrého důvodu vedou oklikou na Karlsruhe a pak podél Rýna. Tím důvodem je Schwarzwald.
Zítra tedy jen příjemně zvlněné Švábsko, ale zato 200....
Kolo ve skvělé kondici, já v kondici přiměřené věku a zdraví, předpověď počasí optimistická, tedy "šlapej pořád vpřed".
Horní Falc stejně jako Franky jsou pro našince příjemné svým skoro českým rázem krajiny, však Otec vlasti toto území nakrátko i připojil ke Koruně české a nazval jej Neuböhmen.
Pochopitelně, domky úpravnější, zahrádky a dvorky čisté, a asfalt hladký jako dětská prdelka, na silnici se člověk dostane už hodně zřídka, připraveno na cyklosezónu skvěle.
Fotogalerie

6.4. 2021 norimberk - stutgart

186 km
Kromě toho, že se čas neustále zrychluje, jak jsem referoval posledně, všimnul jsem si i další anomálie, která s časem souvisí.
Čas plyne naprosto nerovnoměrně. Úředně má den 24 hodin, to všichni víme, ale tím mě bruselští neoblafnou, protože mám vypozorováno, že některé dny jsou delší než jiné, některé i o hodně delší.
Ten dnešní patřil k těm hodně dlouhým. Vzbudil jsem někdy po páté, pak vyhlížel svítání, až o půl sedmé jsem usoudil, že je čas vyrazit. Frajeřinka brzo přešla, asi po dvou kilácích jsem přestal dělat hrdinu a narazil kulicha a zimní rukavice. A pak už jen nahoru a dolu, a nahoru a dolů, a tak furt dokola.
Mírně mě rozhodil nahodilý objev lavičky, kde jsme s Honzou trávili první noc na naší cestě do dálav, a to tak, že jsem musel udělat pauzu na kafe a napsat domů.
A pak zase nahoru a dolů a tak asi 175 km po liduprázdných silnicích, a pak už jen dolů.
Snad jediná věc, co mě zůstane asi déle v paměti bude setkání s takovým švábským staříkem, co mě oslovil, když jsem v mobilu hledal jestli doleva nebo snad raději doprava.
No, nerozuměl jsem ani slovo, tak přešel z nářečí do Němčiny a že prej jako odkud a kam. Tak mu to povídám, a stařík mě bodře plácnul po zádech a zahuhlal "to máte kuráž, mladý muži, tak šťastnou cestu"
A já si opakoval mladý muži, mladý muži...než mi došla baterka.

Tak alespoň dám šanci ostatním se pěkně pohoršit, nad tou otudou co s kolem v Evropě tropím :-)
Fotogalerie


7.4.2019: Stutgart - Strasborg

160 km
Tak jsem tu blbost udělal znovu.
Pustil jsem se napříč Schwarzwaldem. Programově, tak jako kdysi, ovšem hned na začátku mi bylo nekompromisně připomenutí, že co bylo, už nikdy nevrátí a nezopakuješ docela.
E14 že Stuttgartu je jen pro motorová vozidla. Tak po počátečním nadšení "jo, fakt si ten kopec pamatuji" otočka a náhradní trasa asi 30 km. Pak ovšem už to samé.

Asi to znáte, ty stoupáky lesem, kdy si člověk říká, za támhletou zatáčkou už bude vrchol, a pak to zklamání, a potom asi ještě desetkrát a když už je i slepému jasné, že to nemá kam dál stoupat, protože oči na úrovni vrtulí větrných elektráren, stane se divná věc, protože je to furt nahoru. A tak jak na lochnesce asi 75 km.
A pak přece, Bad Herrenalb a Haus der Kirche, kde nám promočeným a promrzlým poskytnutí azyl tak nečekaně. Ti lidé by už dneska měli 100, co měli, věřím, že mají.
A šupem z kopce, rovina u Rýna, a do Štrasburku.
Švindluju sice motorem, ale občas toho mám taky celkem plný kecky....
Ráno veselá příhoda.
Vyrážím ráno od hotelu, jak jsem zvyklej, kolo pod obrubník, abych nemusel moc zvedat nožku, šlápnu, a nedostavila se očekávaná akcelerace, nezapnul jsem si motor. Tak zmáčknu ten čudlík, a jak do toho mírného kopečka šlapu na těžký převod než ten motor zabere, trochu se motám, mám slušně naložíno. A konečně jedu, když vedle mě policajti, z okýnka se mě takový mladík ptá, jestli jsem v pořádku. Já, že jo, ale toho ještě víc znejistělo, moje němčina mu připadala asi nejistá.
Tak ať si zajedu ke kraji. Prej proč se tak motám. Tak mu vysvětluju, že to tak mohlo vypadat, než naskočil ten motor. A on jestli jsem ochoten si fouknout. Říkám mu, že to nemá smysl, že jsem měl poslední pivo v Praze. Tak důraznější dotaz, jestli jsem ochoten fouknout.
Tak fučím jak do heligonu, prej přitlačte, ještě, a na budíku furt nula. Tak už jen přání šťastné cesty, ale mám za to, že mu to jnště dlouho vrtalo palicí, co je špatně.
Fotogalerie

8.4.2019: Strasbourg - Metz

181 km
Tak jak to bylo.
Začalo to ráno, trochu jsem zaspal, tak fofrem balím, nemám toho moc. Zjišťuji, že jeden mobil se nenabil, prostě nějak jsem asi drknul v noci do konektoru, neřeším, mám pár pwb a druhý v záloze. A pak to začlo. Zabaleno, mohu vyjet.
Brýle. Ty druhé, náhradní, vlastně civilní. Pouzdro na svém místě, ale brejle nikde. To je taky bežná situace, kterou my obrejlenci řešíme pořád.
Běžné není, že brejle nebyly ani v koupelně, ani na parapetu, prostě nikde. Pidipokojík. Dobře, tak na čtyři, kouknout pod postel, asi jsem je tam zakopnul. Kdepak. Pomalu se mě zmocňuje panika. Nenechal jsem je na stole u snídaně?
Dolů, zdvořilý dotaz. Ne, nenašlo se nic.
Znova do koupelny, na čtyři, pod postel, nic. Situace, kdy kdyby člověk cestoval ve skupině by řekl: "tak fajn, chlapi, konec standiček, vyndejte ty brejle ať můžem jet".
Ale nikdo tam, jen já sám a pidipokojík, kam nelze nic schovat. Málem začínám pochybovat a uvěřím v nadpřirozeno.
Poslední šance. Vybalit brašny.
Až ve té třetí byly, zapadlé mezi hadry.
Uff. Tak zabalit a jedem.
Dva kiláky, jedu jako na přehlídce, navigace mě vede ke kanálu Marna - Rýn. Najednou pocit, že se mi houpá zadek. Jo, uvolněný nosič, upadl šroubek.
Nic co se nedá řešit. Až v tom mi dochází, že krabička ze šroubkama nikde v mých zavazadlech není. Nechal jsem ji vůl doma.
Podělanej šroubek. Ten koupím všude.
Ale jak do hajzlu? Přivážu kolo, navěsím na sebe všechnu tu supertěžkou bagáž s baterkama a nabíječkama a budu šmejdit po železářství? Nechat ve Strasbourgu ostrojené kolo pár minut bez dozoru, znamená ty brašny už nikdy nenajít.
Do...
Spásný nápad, cykloopravna. Zajedu dovnitř s kolem, to klapne. Google maps poradí, je hned za rohem, 2 kiláky. A pak všechno jak po drátku.
Šroub přimontován, všechny ostatní dotaženy, varování, že musím pravidelně kontrolovat dotažení, protože ten nosič má fakt naložíno. Ne, nic nechci, no, když jinak nedáte, ale fakt to nestálo za řeč.
Jo šroub je "la vis" je to vona

Fotogalerie

9.4.2019: METZ - REMEŠ

194 km
Včera, 40 km před Metz mi začal přeskakovat řetěz, nejdřív malinko, pak se skoro nedalo jet, byl jsem rád že jsem na třetí kolečko dojel.
Říkám si, kdyby vytahanej řetěz, nepostupuje to tak rychle. Googlím, někteří jsou fakt na facku, ten problém se řešil na obou fórech, a rady s měrkou, výměnou řetězu a pastorků, mě zvedli adrenalin. Až před mnoha lety tady-  nakole.cz.
Nakonec jsme našel jak někdo popsal možné příčiny:
1.  Ohnutá nebo povolená patka?
2. Kolo nasazené šejdrem?
3. Vytahaný řetěz?
To druhé to bylo. Prostě málo zašlápnutý rychloupínák, kolo se pod tou zátěží mírně pohnulo a problém je tu hned. Tak vyřešeno, a do mlhy v Metách už z vesela.

Nostagicky se mi připomněla obec Clermont-en-Argonne, prostě si tu siluetu vesnice pamatuji, možná pro ten kopec, možná proto, že na náměstí byla restarace/bar, kde v předzahrádce seděli strejcové jak z černobílého filmu, usrkávali víno, a něco na nás halekali. A já měl žízeň jak dromedár.
Tak mi ta ves zůstala v paměti a okamžitě jsem ji poznal. I ten bar tam je furt. Čeho sem si tenkrát nevšimnul, jsou ty památníky, nebo po Verdunu jsem už je přestal vnímat.
Dneska jsem se zastavil.
Jsou na náměstí hned dva. Velké války a pak druhý, z té ještě větší války následující.
29. července kolem 17 hodiny zaútočila ve městě skupinka francouzských odbojářů na německý konvoj, několik Němců zabili, pár zranili.
Následujícího rána vtrhli do vsi SŠ a vyhnali všechny obyvatele z postelí ven, 100 mužů odvlekli do lágrů v Říši. 72 z nich se už nevrátilo.

Tak jsem v Remeši, den skutečně nabitý jak nostalgií, tak poznáváním nového.
Začnu od konce, protože jsem toho plnej.
Z Metz do Verdunu asi 75 a tam začíná Voie de la liberté 1944 a po té jsem jel až do Remeše.
 Voie de la Liberté je cesta Pattonovi třetí armády z Utah Beach do belgického Bastogne. Je vyznačena metrovými betonovými milníky, které navrhnu sochař François Cogné. Připomíná tam od roku 1946 osvobození Francie spojenci. ) . Kopíruje vlastně frontovou linii první, tady se říká Velké války. Nebyl to jen Verdun, bitevní pole se střídají v téměř pravidelných rozestupech. A vojenské hřbitovy, masakr na malé ploše je tu cítit z každé hroudy.
U jednoho jsem se zastavil, u Suipe, byl u cesty, potřeboval jsem se protáhnout a byla u něj informační cedule, říkám, počtu si. A překvapení ohromné, leží tu 7906 Francouzů a 4 Češi, píší. A jeden z nich, Josef Staniz měl ten pech, že "padl za Francii" poslední den války 11.11. 1918. Tak jsem krajany navštívil. Usnadnili mi to věnce Československé obce legionářské, jinak bych krajany v tom lese křížů nenašel.
No, napočítal jsem jich 5, možná že nějaký Čech byl už Francouz.
Cestou z nekropole jsem potkal u jednoho z křížů dvě dívky. Pozdravím, sluší se to.
Zeptali se mě:
"Našel jste toho svého?"
Řekl jsem "našel jsem hned čtyři, jsem z Čech"
A děvčata se rozpačitě pousmála, a já nevím proč, jsem cítil zvláštní hrdost.
Na ty kluky, kteří padli, jak si Francouzi myslí a píší, za Francii.
Padli za úplně jinou vlast, daleko odsud, pět dní na kole.

Fotogalerie

10.4.2019: RemeŠ - PAŘÍŽ 

177 km
Skončil flám, a přibyla další fotka do sbírky.
"Nepřipadáš si už jak linkovej autobus ? "
Zeptal se mě Roman.
Jsem konzerva, na dovolenou jezdím 27 let na stejné místo, rád se vracím.
Nakonec ten blbej andorskej kopec jsem taky už letos šlapal po páté. Jen těch míst, kam se chci vracet je stále víc a hodiny tikají rychleji a rychleji.
Tentokrát jsem jel jako kdysi, tedy blbě, pokud jde o Paříž, jde do kratší cestou a pohodlněji.
 Ale, tenkrát s Honzou , jsme  chtěli vidět Štrasburk, Mety, Verdun a Remeš, a viděli.


Tentokrát jsem viděl kulový, byl jsem rád, že jsem dojel a ulehnul. Ale byl jsem o den rychlejší :-)
Chtěl jsem otestovat, před tím než se vydám na "dlouhou pouť", jestli cesta přes Schwarzwald bude pro mě na Zelenáči sjízdná, a zjistil jsem, že kapituluji. Na to už nemám, nebo bych tam nechal 2 dny.
Zbytek bych dal, ale stejné silnice už použít nelze. 
Nevstoupíš do stejné řeky, prostě přesnou trasou jako před 40 lety už nikdy nepojedu.
Fotogalerie