154 km
Tak konečně už opravdová Francie
Cestování na kole má ohromnou výhodu. Člověk se může pořádně nadlábnout. Jak večer, tak i v poledne, a nemusí mít strach, že ho za týden začnou tlačit gatě. Maginotova linie Frantíkům opět nepomohla, hladce jsem proniknul do vnitrozemí a v Colmaru ochutnal cosi famózního. Jmenovalo se to "Královnina huba" - "Bouche de la reine" a já si svoji hubu fakt potěšil (amuse bouche = pochutnat si). Hned naproti museu se slavným Grünewaldem. 
Bůh ví, že se mi dál moc nechtělo, ale přemohl jsem to. A tak sedím v Belfortu a těším se na večeři.
Nechutně přízemní, ale prostě si rád pochutnám.
A Francie je ta správná země pro tohle hoby.
Fotogalerie

116 km
Tady už jsem někdy byl.  Není to možné, ale vypadá to přesně tak.
Kanál, most, cesta podél, zdymadla, všechno po celé zemi jako přes kopírák. Za posledních deset let, co se na různých kolech potloukám po Francii jsem podél kanálů najel tisíce kilometrů.
A teď, s tím motorkem, mám sklon na ně koukat tak nějak z vrchu.
Zase kanál,nuda....
Ve skutečnosti trasování kolem vody ušetří spoustu dřiny v kopcích, tedy pokud dřinu nedeleguješ na motor. Stejně tak dneska - Canal du Centre a Eurovelo 6.
Tedy půlku cesty. Druhá půlka už byla kopečky, zemí bílých krav.
A na horizontu se rýsuje Francouzské Středohoří - Massif Central  .
Ještě si na kanál vzpomenu, a budu litovat.
S tím vozíkem za zadkem se jede skvěle rovinou, ale v kopcích to je jiná, pokud člověk má ambici někam dojet, musí zvolit méně přípomoci a fest se opřít do pedálů, jinak skončí v půlce kopce s prázdnou baterií.  
Je zvláštní, jak jsem v myšlenkách vždycky o den napřed. Místo abych si užíval lázeňské atmosféry města Vichy, přemýšlím, kde, kdyby bylo zle, budu zítra dobíjet.
Nevím, jestli to není trochu neštěstí mé povahy, učili mě: štěstí přeje připraveným.
Ale není zase až tak zle.
Přátelé a známí mě jistě nepodezírají, že jsem přijel do Vichy cucat Celestýnku.
Někdy na ní možná i dojde, ale dneska to nebude.

Fotogalerie

Francouzi jsou zdvořilý národ, tedy verbálně.
Jejich užvaněnou zdvořilost skvěle paroduje Gad Elmaleh, který ukazuje, že Francouz použije DEVĚT zdvořilostních frází, než popojede dvě patra výtahem.
No, jisté je, že upřímné z toho je máloco.
Jako dneska ráno.
Liják, jak jinak.
Než přejdu dvorek k hotelové recepci, abych srovnal účty, vypadám jak hastrman.
A slečna recepční hlaholí jak na klíček:
"Spalo-li se vám dobře, co snídaně, šmakovalo-li vám? Kartičku, prosím zasuňte sem. Děkuji . Přeji nádherný den, báječnou dovolenou a šťastnou cestu, pochopitelně."
Všechno v jednom nepřetržitém monologu.
To safra nevidí, že ze mě tečou proudy vody a že ta cesta bude všechno jiné než nádherná?Naprogramovaná loutka.
Ale ne.
Jak se courám ke kolu, a zanechávám za sebou loužičky, křikne za mnou:
"Bonne courage!" - "Odvahu!".
Možná jsem jí křivdil, třeba jí opravdu zajímalo, jestli mi loupáčky chutnali.
Trocha vody mě nedostane, bobříků nepropustnosti jsem na cestách nalovil víc než si skautíci umí představit. Zvládnu to, ale netěší to.
A pak to se mnou jde z kopce.
Opravdu. Stále klesám, přestává pršet, otepluje se.
Vydržet.
Na kole platí, co nejde silou, jde větší silou.
Fotogalerie

Poslední den na cestě bývá vždycky nostalgický. Do toho, z repráčku na řídítkách Karel Gott klade palčivou otázku:  "čím jsme si přáli dříve být, a čím jsme dnes?" a já tak bloudím po trati své minulosti a vzpomínám.
Nejdříve jsem chtěl být jazzový trumpetista, poté co jsem si vyrazil přední zuby, na kole, jak jinak, svoje ambice jsem přehodnotil, a chtěl jsem projektovat a počítat mosty. A tak jsem mostařinu vystudoval, a spočítal jednu lávku a jeden železniční můstek na vlečce v cukrovaru. Nic moc kariera, ale láska k mostům mě neopustila.
A tady jsem na území, kde řádil Gustav Eiffel a moje dušička jásá, nad tou nádherou.
A pak vinice, a kousek popojedu, a jsem v Bordeaux.
"Odkud jste, monsieur" ptá se mě majitelka a zároveň servírka při placení oběda.
"Česká republika." vidím mírně zmatený výraz, ta madam asi přesně neumí určit na kterém kontinentu jsme. "Prague" připomínám, a to už se chytá. 
"Mohl byste mi prosím poslat pohlednici?" a ukazuje na stěnu za sebe, která je celá zaplněná pohlednicemi z nejrůznějších míst světa.
"Rád pošlu" Praha tam fakt chybět nesmí.
"Víte, moje restaurace se jmenuje La Terre - Země", křičí za mnou na vysvětlenou.
A žádný "bonne route"?
První upřímná Francouzka.
Moje cesta je jí volná, chce tu pohlednici.

Projedu Bordeaux a mířím k tomu opravdovskému mostu, že jej vyfotím, aby se mi nahrál do toho videa, co vždycky připojuji. Tak nevyfotím. Najednou rána, a zadní kolo prázdné. Čumím po ptákách, teda mostech, a ne na cestu a najel jsem na skobu, fakt jako kráva. Jeden a půl kilometru od hotelu.
Nevím, jestli je někdo jako Bůh, ale jestli je, má mě rád.
Počkal si s varováním tak, aby to nebolelo.
Tak jsem dojel.
Doslova a do písmene.
Fotogalerie