Montpellier

V Montpellieru chodím do školy.
Učím se na stará kolena  francouzsky, a kurzy ILA pro starší a pokročilé jsou přesně to, co mi vyhovuje. A protože jsem tam pobýval dohromady asi 3 měsíce, cítímse tam trochu doma. Nebudu psát průvodce městem, to si  každý může nagooglovat, jen takové postřehy.

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Des Rêves et du Pain

Pekářství, nebo pečivo ve Francii pro našince představují především ty nadýchané dobroty, jako jsou kroasánky, rozinkové šneky nebo čokoládové kapsy, kterým se tady souhrně říká "viennoiserie", protože nejsou vůbec francouzkého původu, ale do Francie je přinesla nešťastná Marie Antoineta z Vídně.
Nebo ty vodové bagety, které během chvilky ztvrdnou na kámen, proto je potřeba je kupovat 2x denně.
Ale byl by omyl se domnívat, že Frantíci se cpou k snídani výhradně kroasánky, to ani náhodou. Na to jsou moc drahé a tučné. Ve Francii mají i chleba, i ten náš, tedy spíše německý, černý, tak i spousty jiných druhů, pšeničné, žitné pohankové, sladké, slané i neutrální, sortiment pro mě trochu matoucí.
Samozřejmě, tyhle věci se nenakupují v supermarketech, ale právě v pekařství. Ne, že by v samoobsluhách nebylo takové zboží k dostání, ale je to průmyslově vyráběné a podle roho to i chutná. Takže do pekařství.
Ale tady taky pozor, i zde globalizace zařádila a mnoho pekařství patří pod řetězce (snad i u nás už je Paul) a tam jde o totéž, centrální průmyslová výroba, rozvoz polotovarů, dopékání na místě.

A pak jsou skutečná pekařství, ale není jich mnoho. V Montpellieru je takovým Des Réves et du Pain, kousek od Vítězného oblouku
https://desrevesetdupain.com/
Tam pečou chleba navíc v tradiční peci, otápěné dřevem. No, pochopitelně, po celý den jsou před obchodem fronty, ale žádný strach, odsejpá to.
Zavede li osud vaše kroky do tohoto skvělého města, tuhle "atrakci" si nenechte ujít, a kousek toho pečiva si dopřejte.

Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

GIBERT JOSEPH

Jsou místa, která od dětství miluji jen pro jejich vůni. Velmi specielní a podmanivý odér promě vždy měla knihkupectví.
Popravdě nevím, co tu zvláštní atmosféru tvoří,jestli tiskařská čerň, papír,nebo jen skutečnost, že v prodejně knih se čas jakoby zpomaluje, ne-li stojí.
U regálů z knihami se lidé nepřetlačují, nepředbíhají, mluví se polohlasem, a zdvořile.
Prodejen knih v Montpellieru je,jako v každém větším městě, spousta.
Ale já vám chci představit jedno velmi specielní knihkupectví jménem Gibert-Joseph. V cěm je právě tahle prodejna speciální?
Především svojí velikostí, a tím pádem i ohromnou nabídkou vlastně všeho tištěného. Ve čtyřech patrech najdete snad úplně všechno, co ky ve Francii kdo napsal,nebo do žabožroutštiny přeložil.
Cyklisty bude asi zajímat, že zde nalezne všechny cykloatlasy, mapy a průvodce celou zemí, ale i přilehlým, pro Fanouše ne až tak podstatným, okolním světem.
Ale úžasná, u Gibert-Josephaje jiná věc.
Jde o kombinaci kladického knihkupectví s antikvariátem - tady tomu říkají "ocassion".
Před obchodem je několik regálů napěchovaných knihami, brožúrami či sešity z "druhé ruky" ale často také úplně novými, jen jaksi zapomenutými v čase.
Mám odsud 10 dílů Tintina v originále, po 2 eurech kousek, stejně jako dvoukilovou antologii francouzského šansonu za tři eura.
Hromadu průvodců,i kuchařek, snad jen pro ty fotky jídel, protože sám prd navařím.
Ocassion - antikvariát, se neustále doplňuje.
Takže, ze školy rovnou sem,co kdyby....
Montpellier je skvělé město,  merci
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Antigone

Antigone je čtvrť v Montpellieru.
Vlastně vznikla jako erupce přebujelého ega místního starosty jménem Georges Frêche.
Ten, po svém zvolenív roce 1977 se rozhodl, že se zapíše do dějin města mocněji, než jeho předchůdce François Delmas, který na hranici historického centra nechal zbudovat moderní čtvrť s věžáky zvanou Polygone.

Frêche šel dál. Pozval katalánckého architekta jménem Ricardo Bofill, který na místě bývalých kasáren, hned vedle Polygonu stvořil atalinistickou bombastickou zrůdnost v neoklasicisním stylu, a to až v 80tých letech 20. století. Arkády, oblouky, falešné členění, kterým 6 pater má být vnímáno jako 3, něco, co už v době, kdy t a jeho katalánského "umělo Bofill skicoval bylo v učebnicích architektury odmítáno jako kýč.
Ne dosti na tom.
Politické zadání znělo: 350 bytů, z toho polovina jako sociální bydlení pro nízkopříjmové, druhá polovina pak bude draho prodána zámožným občanům, natěšeným na to sdílet patro s lidmi na podpoře.
Dopadlo to jak se dalo čekat. Importované vzrostlé palmy na nově vytvořeném náměstí zdechly stejně jako iluze soužití bohatých s chudými.

Okolní budovy už navrhovali místní architekti, ale ctili, do jisté míry, neoklasicistní styl předurčený ambiciozním Kataláncem. Dnešní Antigona je asi 5x větší než původní dvorana bytovek a táhne se asi 1,5 km od centra až k řece Lez.

V přízemí budov vznikly i restaurace a kavárny, byl zbudován olympijský plavecký stadion i knihovna Emila Zoly. Ale ta čtvrť nežije, večer je tam mrtvo.
Prostě lidi nechtějí sedět tam, kde si to architekt přál, ale tam, kde se cítí dobře.
Antigone, i když okolní zástavbou v jednotném, ale skromnějším stylu visuálně pacifikována, zůstane navždy pomníkem příliš ambiciozního ega starosty Frêche a jeho Bofilla.
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Fitzpatrick's Irish Pub

Chci-li krajanům malinko přiblížit město Monpellier, nemohu a nechci vynechat irskou hospodu Fitzpatrick's.

Je to studentská hospoda, Montpellier je universitní město. A pro Francouze to tu je jiné, než jsou jejich restaurace a kavárny. Bar, kam si chodí hosté nakupovat pití, a ihned platí,jak je zvykem v Británii, a asi i Irsku (nikdy jsem tam nebyl) umožňuje komunikaci mezi lidmi. Ne jak v klasické francouzské restauraci, kde tě uvedou ke stolu a tam čučíš jak šumák, tady to žije, a to i přes den,nebo v podvečer. V noci, ovšem je to už skoro masakr, s přehledem zvládaným sedmi chlápky za pípami, co nedovolí, aby snad někdo na svoji pintu čekal déle než zdvořilé.
Ale jak víme, je tu vtok, a pak výtok.
A tady je slabé místo Fitzpatrickovi hospody v Montpellieru.
Zatímco napouštět hosty zvládají bravůrně, na druhé straně to vázne.

Možná se nepočítalo s tím, že do hospody budou chodit i holky, prostě fronta na dámskou toaletu je dokladem toho, že něco "patroni" těžce podcenili.

U Fitzpatricka v Montpellieru se mluví anglicky. Proto je to místo setkávání všech expatů z Ostrova, i našinců, co se francouzsky učí, a chtějí si na okamžik odpočinout a bavit se jazykem, kde nehledají slovíčka a nepřemýšlí nad časy.

Ale angličtina není povinná, všichni mluví stejně dobře i francouzsky. V šoku z jejich bilingualosti jsem hledal proč? No, všichni do jednoho,mají jednoho rodiče frantíka a druhého "odjinud".

Já mám pech.
Prokecl jsem se, ale to budou už tři roky, že jsem tady ve škole, abych se naučil francouzsky.
A tak si anglicky neobjednám ani vodu.
"Nebuď línej, snaž se!"
Tak mě povzbuzují, když blekotám.
Je to lumpárna, chci si dát pivo, a odpočinout si. Nedovolí mi to.

Fotogalerie

Épisode cévenol - Cévenneská epizoda

Když v Montpellieru prší, je to skoro vždycky velmi vydatně. Ulicemi se valí proudy vody, kanály to nestíhají pobrat, zaplaveny jsou výhybky tramvají takže doprava stojí, a níže zaparkovaná auta mají vážný problém, vysušení, odbahnění... :-)
"Období dešťů" se shodou okolností tak nějak kryje s mými pobyty v tomhle skvělém městě, letos najaře pršelo prakticky nepřetržitě 10 dní, odskákalo to město Nîmes a okolí Na pár hodin stála dálnice i vlakové spojení z Nîmes do Montpellieru. Ale ještě nebylo tak zle.
Zle, a to opravdu zle, je když nastane tzv Cévenneská epizoda. To je logicky vysvětlitelný přírodní jev.

Nas teplým Středozemním mořem se vytvoří mraky plné vody, pak foukne od jihu, a teplé, nasycené mraky narazí na pohoří Cévennes z druhé strany ofukované vlhkým oceánským vzduchem, pára zkondezuje a voda spadne právě tady, v Occitanii, v departementech Hérault a Gard. Města Montpellier Nîmes a Ales mají problém.

Během několika málo dnů, či spíše hodin 24 - 72 h, naprší tak 700 až 900 mm, a to je fakt dost vody. A aby toho nebylo málo, jev provází poryvy větru a bouřky.
Řeky a ostatní toky jsou připraveny, na obrázcích si lze povšimnout protipovodňových hrází, ale jinak se moc dělat nedá, nadimenzovat kanalizaci či městské odvodnění na takové množství vody rozumně nelze. Takže ven raději ne, a když už, tak v holínkách.

Proto se včera zvečera mnohých místních zmocnila mírná panika, když přišla bouřka a s ní prudký liják. Naštěstí to dobře dopadlo, byl to jen noční přívalák, pár výhybek pod vodou, do práce pěšky, ale tím to skončilo.
Doufejme.

P0lygone

O nové čtvrti Montpellieru, Antigone, jsem psal už  výše.
Jejího předchůdce z počátku 70tých let, čtvrť Polygone jsem vynechal z prostého důvodu - probíhala její rekonstrukce. Ambiciózní a úspěšný starosta města, François Delmas, se tak rozhodl zapsat do dějin města, a zjevně se mi to podařilo. Koncem šedesátych let snil o tom, že "jednoho dne se bude velý svět jezdit dívat na čtvrť Polygone, netušil ovšem že její věhlas pak zcela smázne ta prokletá Antigone hned vedle a Polygone se smrskne vlastně jen na obchodní centrum, a ostatní jako by nebylo.
Čvrrť s několika věžáky a obchoďákem navrhli architekti Jaumes a Desmons, obchodní centrum tehdy jedno z největších ve Francii bylo otevřeno v roce 1972. Při výstavbě Antigone pak velé jižní průčelí dostalo historizující podobu, a tak z té původní architektury mnoho nezbylo. I původně červené věžáky dostaly šedobílé fasády a Polygonem se dnes rozumí vlastně jen to nákupní centrum, kterému dominuje Galerie Lafayette.
Ale prvenství největšího obchoďáku v regionu si Polygone udrželo až do roku 1998, kdy bylo otevřeno takový ten giganticky, příměstský nakupní areál - Odysseum.

Od roku 2017 se Polygone, za provozu rekonstruoval, a před pár týdny konečně znovu zcela otevřel v plné kráse. Zaujme nová konstrukce střechy z trubkových vazníků - no jinak, prostě obchoďák, ale v těsném sousedství historického centra města.

Polygone je a zůstane jednou z ikon Montpellieru.
Fotogalerie

SDF

SDF = "sans domicile fixe", tedy po našem - bezdomovci jsou v Montpellieru doma.
Je jich tu násobně víc, než v jiných městech sladké Francie, na počet obyvatel jistě víc, i než v samotné Paříži.
V centru posedávají na frekventovaných místech prakticky všude, většinou samotní, a velmi často se psy.
Důvodů jejich vysoké koncentraci právě zde je hned několik. Především je to mírné a příjemné klima a pak velká úspěšnost žebroty. Montpellier je jednak cílem turistů a hlavně pak, universitním městem plném studentů, a obě tyto skupiny bývají k potřebným štědřejší,než ti, co míjejí žebráka při každodenní cestě do práce a zpátky. No a taky místní úřady a policie jsou k "svým" SDF hodně tolerantní, pokud tito nedělají kravál a čurbes. Vloni, jakýsi aktivní úředník místního magistrátu nechal nainstalovat velké kameny na plochy a místa, kde ve městě bezďáci přespávají (takové ty sokly u vjezdu do krytých parkovišť, nebo plošinky pod přístřeškama), aby se tam nemohli na noc pohodlně uvelebit, a považte, mezi občany proti tomu vzniknul silný odpor a zábrany   (rochers anti-SDF - tedy "skály proti bezdomovcům" přejmenovali masových protestech na "roches de la honte" - skály ostudy )   znesnadňující možnost bezdomovcům přečkat noc chráněni přes deštěm musely být odstraněny.

Prostě žebrající, mírně přiožralý či přikouřený SDF není místními považován za hrozbu, když si v klidu posedává na tom svém rohu, a nijak neprudí.

Noviny psaly, že před pár měsíci jsem "přimigrovala" tlupa agresivních feťáků, s těmi si ovšem policie rychle poradila a z města je vytlačila.

Montpelliérský bezďák je zdvořilý, neagresivní a vděčný. Ale je také opatrný, proto má s sebou psa, někdy i dva či tři.
Ne, nikoliv proto, aby pes hlídal to nic co má, ale SDF ví, že ho policie nemůže jen tak sbalit.
Místní ochránci pořádku totiž mají vězení, kam mohou bezďáka na den, dva šoupnout, kdyby zlobil, ale nemají kam dát tu jeho "němou tvář", nedispinují útulky pro psy.
Tak, když se náhodou podaří takovému žebrákovi vysomrovat dost, aby se zhulákal "pod psa", jeho pes jej ochrání před zadržením :-)


pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

L'Ecailler des beaux arts

dnes povyprávím trochu o restauraci s tímto komplikovaným názvem.
L'Ecailler je profese, co by u nás zemřela hlady, je to člověk,co prodává a otevírá ústřice.
Beaux Arts je pak stará čtvrť v Montpellieru.
Tohle "resto" jsem objevil před lety náhodou, Soňa chtěla povečeřet nějaké mořské potvory, tak jsem googlil. A od té doby se oři každé návštěvě tohohle města tam stavíme.
Restauraci provozuje sympatický pár a je svým způsobem ve městě unikátní tím, že se specializuje výhradně na ryby a ostatní mořskou havěť. Jídlo perfektně připravené, a vždy absolutně čerstvé. Pro našince jediná chybička, pivo místní a láhvové.
Bez rezervace si nesednete, má asi 20 míst a konec. Žádné hogofogo, bělostné ubrusy a rozžaté svíčky, poměrně dlouhé čekání, protože majitelé jsou přátelští a sdílní a tak se občas při objednávání "zakecají" což pak pan majitel dohání tím, že lokálem běhá. Prostě domácká atmosféra a dobrý pocit, že jsou opravdu rádi že vás po půl roce zase vidí.
Mohu jen doporučit, ale fakt si v poledne brnkněte a zarezervujte.
Ti, kteří nemají z ústřic zrovna vánoce se nemusí strachovat, nejsou hlavní ani jedinou složkou nabídky, ale jsou famózní.
Jako vše, co si u Ecaillera objednáte.
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

L'Arbre Blanc - Bílý strom

je nová budova dokončená v roce 2019 na břehu řeky Lez v Montpellieru.

Ten barák prostě nepřehlédnete. Je dílem tří architektů - Japonce Sou Fujimoto a Frantíků jménem Manal Rachdi a Nicolas Laisné.
Obytný dům se 113 byty v 17 patrech se tyčí do výšky 56 metrů, konzole balkónů o 5x7,5 metru (ty největší) jsou propojeny schodišti, která a podle představ tvůrců měla umožňovat se obyvatelům neformálně navštěvovat. Ten barák stavěli 3 roky a stál 20,5 milionu eur. Ještě před jeho otevřením byly všechny byry prodány za cenu 4,5 až 6 tisíc eur za čtvereční metr obytné plochy - nejdražší byty jsou v nejvyšších dvou podlažích. Balkóny prý umožní snižovat energetickou náročnost budovy o 20-30 %, tím že stíní fasádu.
V horním patře se nachází panoramatická restaurace, tedy tak to bylo při uvedení budovy do provozu. Nyní je zavřená.
Projekt sesbíral dost ocenění, nějaký časopis jej snad i vyhlásil nejkrásnějším obytným domem roku 2020.


Běhal jsem kolem toho domu s foťákem ještě před jeho otevřením na jaře 2019, a pozoru jej dál, ale něco mi tu nehraje.
Zdá se, že ten dům nežije, jako by byl neustále prázdný. Na balkonech neposedávají šťastní nájemníci se sklenkami šampaňského v ruce, restaurace na vrcholku budovy je v konkurzu a zavřená.
Zdá se, že majetní majitelé bytů dávají místo bydlení v betonovém monstru přednost svým pohodlným vilám uprostřed soukromí zahrad.
Navštěvování se z balkonu na balkón se nekoná - "nová dimenze bydlení" nenašla své ctitele.

Je možné, že vše utlumilo vyhlášení velké covidí paniky a vše se ještě v dobré obrátí, ale moc tomu nevěřím. Spíš si ti, co si to mohou dovolit byty drží jako prestižní záležitost, ovšem dlouhodobě v nich bydlet nebudou, a ti, co by v takovém bytě rádi bydleli, na to nemají.

Fotogalerie

Des filles de Montpellier -
Holky z Montpellieru

Opakuji se už, ale prostě je to tak.
Montpellier je mladé, studentské město a k studentek je zde zřejmě víc, než studentů.

Holky jsou prostě všude, ale tak trochu jiné, než v jiných městech Francie, zřejmě díky mezinárodnímu složení studijících. Francouzsky většinou s vlasy neblbnou, neodbarvují se či nepřebarvují, husté kadeře sepnuté stuhou, jemné líčení. Tady zase až tak ne, prostě víc mezinárodní.

Ale přesto je tu fenomén, který nelze přehlédnout. Je tu teplo, a holky běhají s obnaženými bříšky a to i ty, které by to raději dělat vůbec neměly. A pak druhá věc, bude to snad jen jedna ze sta, která nebude v ruce držet mobil. A pořád někam spěchají, žvaní, smějí se, a město i den, se díky právě těm holkám zdá krásnější a příjemnější....

Jak zpíval Jacques Dutronc: Mám rád holky 
Tady jich pár je