Montpellier

V Montpellieru chodím do školy.
Učím se na stará kolena  francouzsky, a kurzy ILA pro starší a pokročilé jsou přesně to, co mi vyhovuje. A protože jsem tam pobýval dohromady asi 3 měsíce, cítímse tam trochu doma. Nebudu psát průvodce městem, to si  každý může nagooglovat, jen takové postřehy.

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Des Rêves et du Pain

Pekářství, nebo pečivo ve Francii pro našince představují především ty nadýchané dobroty, jako jsou kroasánky, rozinkové šneky nebo čokoládové kapsy, kterým se tady souhrně říká "viennoiserie", protože nejsou vůbec francouzkého původu, ale do Francie je přinesla nešťastná Marie Antoineta z Vídně.
Nebo ty vodové bagety, které během chvilky ztvrdnou na kámen, proto je potřeba je kupovat 2x denně.
Ale byl by omyl se domnívat, že Frantíci se cpou k snídani výhradně kroasánky, to ani náhodou. Na to jsou moc drahé a tučné. Ve Francii mají i chleba, i ten náš, tedy spíše německý, černý, tak i spousty jiných druhů, pšeničné, žitné pohankové, sladké, slané i neutrální, sortiment pro mě trochu matoucí.
Samozřejmě, tyhle věci se nenakupují v supermarketech, ale právě v pekařství. Ne, že by v samoobsluhách nebylo takové zboží k dostání, ale je to průmyslově vyráběné a podle roho to i chutná. Takže do pekařství.
Ale tady taky pozor, i zde globalizace zařádila a mnoho pekařství patří pod řetězce (snad i u nás už je Paul) a tam jde o totéž, centrální průmyslová výroba, rozvoz polotovarů, dopékání na místě.

A pak jsou skutečná pekařství, ale není jich mnoho. V Montpellieru je takovým Des Réves et du Pain, kousek od Vítězného oblouku
https://desrevesetdupain.com/
Tam pečou chleba navíc v tradiční peci, otápěné dřevem. No, pochopitelně, po celý den jsou před obchodem fronty, ale žádný strach, odsejpá to.
Zavede li osud vaše kroky do tohoto skvělého města, tuhle "atrakci" si nenechte ujít, a kousek toho pečiva si dopřejte.

Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

GIBERT JOSEPH

Jsou místa, která od dětství miluji jen pro jejich vůni. Velmi specielní a podmanivý odér promě vždy měla knihkupectví.
Popravdě nevím, co tu zvláštní atmosféru tvoří,jestli tiskařská čerň, papír,nebo jen skutečnost, že v prodejně knih se čas jakoby zpomaluje, ne-li stojí.
U regálů z knihami se lidé nepřetlačují, nepředbíhají, mluví se polohlasem, a zdvořile.
Prodejen knih v Montpellieru je,jako v každém větším městě, spousta.
Ale já vám chci představit jedno velmi specielní knihkupectví jménem Gibert-Joseph. V cěm je právě tahle prodejna speciální?
Především svojí velikostí, a tím pádem i ohromnou nabídkou vlastně všeho tištěného. Ve čtyřech patrech najdete snad úplně všechno, co ky ve Francii kdo napsal,nebo do žabožroutštiny přeložil.
Cyklisty bude asi zajímat, že zde nalezne všechny cykloatlasy, mapy a průvodce celou zemí, ale i přilehlým, pro Fanouše ne až tak podstatným, okolním světem.
Ale úžasná, u Gibert-Josephaje jiná věc.
Jde o kombinaci kladického knihkupectví s antikvariátem - tady tomu říkají "ocassion".
Před obchodem je několik regálů napěchovaných knihami, brožúrami či sešity z "druhé ruky" ale často také úplně novými, jen jaksi zapomenutými v čase.
Mám odsud 10 dílů Tintina v originále, po 2 eurech kousek, stejně jako dvoukilovou antologii francouzského šansonu za tři eura.
Hromadu průvodců,i kuchařek, snad jen pro ty fotky jídel, protože sám prd navařím.
Ocassion - antikvariát, se neustále doplňuje.
Takže, ze školy rovnou sem,co kdyby....
Montpellier je skvělé město,  merci
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Antigone

Antigone je čtvrť v Montpellieru.
Vlastně vznikla jako erupce přebujelého ega místního starosty jménem Georges Frêche.
Ten, po svém zvolenív roce 1977 se rozhodl, že se zapíše do dějin města mocněji, než jeho předchůdce François Delmas, který na hranici historického centra nechal zbudovat moderní čtvrť s věžáky zvanou Polygone.

Frêche šel dál. Pozval katalánckého architekta jménem Ricardo Bofill, který na místě bývalých kasáren, hned vedle Polygonu stvořil atalinistickou bombastickou zrůdnost v neoklasicisním stylu, a to až v 80tých letech 20. století. Arkády, oblouky, falešné členění, kterým 6 pater má být vnímáno jako 3, něco, co už v době, kdy t a jeho katalánského "umělo Bofill skicoval bylo v učebnicích architektury odmítáno jako kýč.
Ne dosti na tom.
Politické zadání znělo: 350 bytů, z toho polovina jako sociální bydlení pro nízkopříjmové, druhá polovina pak bude draho prodána zámožným občanům, natěšeným na to sdílet patro s lidmi na podpoře.
Dopadlo to jak se dalo čekat. Importované vzrostlé palmy na nově vytvořeném náměstí zdechly stejně jako iluze soužití bohatých s chudými.

Okolní budovy už navrhovali místní architekti, ale ctili, do jisté míry, neoklasicistní styl předurčený ambiciozním Kataláncem. Dnešní Antigona je asi 5x větší než původní dvorana bytovek a táhne se asi 1,5 km od centra až k řece Lez.

V přízemí budov vznikly i restaurace a kavárny, byl zbudován olympijský plavecký stadion i knihovna Emila Zoly. Ale ta čtvrť nežije, večer je tam mrtvo.
Prostě lidi nechtějí sedět tam, kde si to architekt přál, ale tam, kde se cítí dobře.
Antigone, i když okolní zástavbou v jednotném, ale skromnějším stylu visuálně pacifikována, zůstane navždy pomníkem příliš ambiciozního ega starosty Frêche a jeho Bofilla.
Fotogalerie

pro zobrazení na mapě klikni na obrázek

Fitzpatrick's Irish Pub

Chci-li krajanům malinko přiblížit město Monpellier, nemohu a nechci vynechat irskou hospodu Fitzpatrick's.

Je to studentská hospoda, Montpellier je universitní město. A pro Francouze to tu je jiné, než jsou jejich restaurace a kavárny. Bar, kam si chodí hosté nakupovat pití, a ihned platí,jak je zvykem v Británii, a asi i Irsku (nikdy jsem tam nebyl) umožňuje komunikaci mezi lidmi. Ne jak v klasické francouzské restauraci, kde tě uvedou ke stolu a tam čučíš jak šumák, tady to žije, a to i přes den,nebo v podvečer. V noci, ovšem je to už skoro masakr, s přehledem zvládaným sedmi chlápky za pípami, co nedovolí, aby snad někdo na svoji pintu čekal déle než zdvořilé.
Ale jak víme, je tu vtok, a pak výtok.
A tady je slabé místo Fitzpatrickovi hospody v Montpellieru.
Zatímco napouštět hosty zvládají bravůrně, na druhé straně to vázne.

Možná se nepočítalo s tím, že do hospody budou chodit i holky, prostě fronta na dámskou toaletu je dokladem toho, že něco "patroni" těžce podcenili.

U Fitzpatricka v Montpellieru se mluví anglicky. Proto je to místo setkávání všech expatů z Ostrova, i našinců, co se francouzsky učí, a chtějí si na okamžik odpočinout a bavit se jazykem, kde nehledají slovíčka a nepřemýšlí nad časy.

Ale angličtina není povinná, všichni mluví stejně dobře i francouzsky. V šoku z jejich bilingualosti jsem hledal proč? No, všichni do jednoho,mají jednoho rodiče frantíka a druhého "odjinud".

Já mám pech.
Prokecl jsem se, ale to budou už tři roky, že jsem tady ve škole, abych se naučil francouzsky.
A tak si anglicky neobjednám ani vodu.
"Nebuď línej, snaž se!"
Tak mě povzbuzují, když blekotám.
Je to lumpárna, chci si dát pivo, a odpočinout si. Nedovolí mi to.

Fotogalerie