Jsou místa, která od dětství miluji jen pro jejich vůni. Velmi specielní a podmanivý odér promě vždy měla knihkupectví.
Popravdě nevím, co tu zvláštní atmosféru tvoří,jestli tiskařská čerň, papír,nebo jen skutečnost, že v prodejně knih se čas jakoby zpomaluje, ne-li stojí.
U regálů z knihami se lidé nepřetlačují, nepředbíhají, mluví se polohlasem, a zdvořile.
Prodejen knih v Montpellieru je,jako v každém větším městě, spousta.
Ale já vám chci představit jedno velmi specielní knihkupectví jménem Gibert-Joseph. V cěm je právě tahle prodejna speciální?
Především svojí velikostí, a tím pádem i ohromnou nabídkou vlastně všeho tištěného. Ve čtyřech patrech najdete snad úplně všechno, co ky ve Francii kdo napsal,nebo do žabožroutštiny přeložil.
Cyklisty bude asi zajímat, že zde nalezne všechny cykloatlasy, mapy a průvodce celou zemí, ale i přilehlým, pro Fanouše ne až tak podstatným, okolním světem.
Ale úžasná, u Gibert-Josephaje jiná věc.
Jde o kombinaci kladického knihkupectví s antikvariátem - tady tomu říkají "ocassion".
Před obchodem je několik regálů napěchovaných knihami, brožúrami či sešity z "druhé ruky" ale často také úplně novými, jen jaksi zapomenutými v čase.
Mám odsud 10 dílů Tintina v originále, po 2 eurech kousek, stejně jako dvoukilovou antologii francouzského šansonu za tři eura.
Hromadu průvodců,i kuchařek, snad jen pro ty fotky jídel, protože sám prd navařím.
Ocassion - antikvariát, se neustále doplňuje.
Takže, ze školy rovnou sem,co kdyby....
Montpellier je skvělé město,  merci
Fotogalerie

Chci-li krajanům malinko přiblížit město Monpellier, nemohu a nechci vynechat irskou hospodu Fitzpatrick's.

Je to studentská hospoda, Montpellier je universitní město. A pro Francouze to tu je jiné, než jsou jejich restaurace a kavárny. Bar, kam si chodí hosté nakupovat pití, a ihned platí,jak je zvykem v Británii, a asi i Irsku (nikdy jsem tam nebyl) umožňuje komunikaci mezi lidmi. Ne jak v klasické francouzské restauraci, kde tě uvedou ke stolu a tam čučíš jak šumák, tady to žije, a to i přes den,nebo v podvečer. V noci, ovšem je to už skoro masakr, s přehledem zvládaným sedmi chlápky za pípami, co nedovolí, aby snad někdo na svoji pintu čekal déle než zdvořilé.
Ale jak víme, je tu vtok, a pak výtok.
A tady je slabé místo Fitzpatrickovi hospody v Montpellieru.
Zatímco napouštět hosty zvládají bravůrně, na druhé straně to vázne.
Možná se nepočítalo s tím, že do hospody budou chodit i holky, prostě fronta na dámskou toaletu je dokladem toho, že něco "patroni" těžce podcenili.

U Fitzpatricka v Montpellieru se mluví anglicky. Proto je to místo setkávání všech expatů z Ostrova, i našinců, co se francouzsky učí, a chtějí si na okamžik odpočinout a bavit se jazykem, kde nehledají slovíčka a nepřemýšlí nad časy.

Ale angličtina není povinná, všichni mluví stejně dobře i francouzsky. V šoku z jejich bilingualosti jsem hledal proč? No, všichni do jednoho,mají jednoho rodiče frantíka a druhého "odjinud".

Já mám pech.
Prokecl jsem se, ale to budou už tři roky, že jsem tady ve škole, abych se naučil francouzsky.
A tak si anglicky neobjednám ani vodu.
"Nebuď línej, snaž se!"
Tak mě povzbuzují, když blekotám.
Je to lumpárna, chci si dát pivo, a odpočinout si. Nedovolí mi to.

Fotogalerie

O nové čtvrti Montpellieru, Antigone, jsem psal už  výše.
Jejího předchůdce z počátku 70tých let, čtvrť Polygone jsem vynechal z prostého důvodu - probíhala její rekonstrukce. Ambiciózní a úspěšný starosta města, François Delmas, se tak rozhodl zapsat do dějin města, a zjevně se mi to podařilo. Koncem šedesátych let snil o tom, že "jednoho dne se bude velý svět jezdit dívat na čtvrť Polygone, netušil ovšem že její věhlas pak zcela smázne ta prokletá Antigone hned vedle a Polygone se smrskne vlastně jen na obchodní centrum, a ostatní jako by nebylo.
Čvrrť s několika věžáky a obchoďákem navrhli architekti Jaumes a Desmons, obchodní centrum tehdy jedno z největších ve Francii bylo otevřeno v roce 1972. Při výstavbě Antigone pak velé jižní průčelí dostalo historizující podobu, a tak z té původní architektury mnoho nezbylo. I původně červené věžáky dostaly šedobílé fasády a Polygonem se dnes rozumí vlastně jen to nákupní centrum, kterému dominuje Galerie Lafayette.
Ale prvenství největšího obchoďáku v regionu si Polygone udrželo až do roku 1998, kdy bylo otevřeno takový ten giganticky, příměstský nakupní areál - Odysseum.

Od roku 2017 se Polygone, za provozu rekonstruoval, a před pár týdny konečně znovu zcela otevřel v plné kráse. Zaujme nová konstrukce střechy z trubkových vazníků - no jinak, prostě obchoďák, ale v těsném sousedství historického centra města.

Polygone je a zůstane jednou z ikon Montpellieru.
Fotogalerie

dnes povyprávím trochu o restauraci s tímto komplikovaným názvem.
L'Ecailler je profese, co by u nás zemřela hlady, je to člověk,co prodává a otevírá ústřice.
Beaux Arts je pak stará čtvrť v Montpellieru.
Tohle "resto" jsem objevil před lety náhodou, Soňa chtěla povečeřet nějaké mořské potvory, tak jsem googlil. A od té doby se oři každé návštěvě tohohle města tam stavíme.
Restauraci provozuje sympatický pár a je svým způsobem ve městě unikátní tím, že se specializuje výhradně na ryby a ostatní mořskou havěť. Jídlo perfektně připravené, a vždy absolutně čerstvé. Pro našince jediná chybička, pivo místní a láhvové.
Bez rezervace si nesednete, má asi 20 míst a konec. Žádné hogofogo, bělostné ubrusy a rozžaté svíčky, poměrně dlouhé čekání, protože majitelé jsou přátelští a sdílní a tak se občas při objednávání "zakecají" což pak pan majitel dohání tím, že lokálem běhá. Prostě domácká atmosféra a dobrý pocit, že jsou opravdu rádi že vás po půl roce zase vidí.
Mohu jen doporučit, ale fakt si v poledne brnkněte a zarezervujte.
Ti, kteří nemají z ústřic zrovna vánoce se nemusí strachovat, nejsou hlavní ani jedinou složkou nabídky, ale jsou famózní.
Jako vše, co si u Ecaillera objednáte.
Fotogalerie

Opakuji se už, ale prostě je to tak.
Montpellier je mladé, studentské město a k studentek je zde zřejmě víc, než studentů.

Holky jsou prostě všude, ale tak trochu jiné, než v jiných městech Francie, zřejmě díky mezinárodnímu složení studijících. Francouzsky většinou s vlasy neblbnou, neodbarvují se či nepřebarvují, husté kadeře sepnuté stuhou, jemné líčení. Tady zase až tak ne, prostě víc mezinárodní.

Ale přesto je tu fenomén, který nelze přehlédnout. Je tu teplo, a holky běhají s obnaženými bříšky a to i ty, které by to raději dělat vůbec neměly. A pak druhá věc, bude to snad jen jedna ze sta, která nebude v ruce držet mobil. A pořád někam spěchají, žvaní, smějí se, a město i den, se díky právě těm holkám zdá krásnější a příjemnější....

Jak zpíval Jacques Dutronc: Mám rád holky 
Tady jich pár je