70 km
Podél kanálu L'Ourqc to z Meaux bylo nesjízdné, lepivé bláto,musel jsem proto asi dva-tři kiláky po státovce, než jsem uhnul na okresky, a ro bylo docela nepříjemné.
O nějakých 1,5 m odstupu se člověku může akorát tak zdát, studený liják, poryvy větru, i když správným směrem, ze silnice so pangejtu, nic, co by činilo potěšení. A pak asi 400 metrů okresky takového typu, že jsem litoval, že jsem raději nebrodil bláto na kanálu.
Ale nakonec všechno dobře dopadlo, silnice se zlepšila, a protivítr fučel jen když jsem jel z kopce.
Překvapil mě pomník - hromadný hrob ze září 1914. Někde tam na té pláni u Villeroi se tenkrát řezali jako koně, a ty, co to nepřežili naházeli do společné jámy, Francouze, Marokánce i Němce. Francouzi a Marokánci a tak tam společně spočívají pro dokreslení celé té absurdity války.
Jen poručík Charles Péguy má vlastní hrobeček, ne proto, že snad byl poručík, ale protože to byl významný francouzský spisovatel, o kterém jsem se tedy dozvěděl až z cedule u té mohyly, ale jeho chyba to jistě není...
A pak od "cedule kde kola fotím" už po zpevněném povrchu podél kanálu, a projížďka po Paříži , ve které se najednou objevilo sluníčko, asi abych si to užil.
Ty obrázky monumentů jsou v lepší podobě všude, proto vám ukážu lávku přes kanál Ourcq v La Villete, abych doložil, že mosty lze stavět krásné a zajímavé, aniž by bylo nutné se přetahovat s gravitací.
Paříž a Boulevard Rochechouart, pod Montmartrem, Pigalle, Moulin Rouge, nostalgie.S Honzou jsme si před těmi léty tam dali cuscus, nejlevnější teplý jídlo co šlo, a protože Honza vyrůstal v Alžíru, uměl francouzsky, a shodou okolností majitel toho bufetu byl Alžířan, tak jme nakonec neplatili nic.Koupili jsme si za ušetřené flašku stolního vína, a na jedné z těch laviček v pravé poledne mírně zachlastali. Bylo nám malinko přes dvacet.Splněný sen, Paříž.Tu vzpomínku si hřeju a hýčkám, a občas si tak říkám, jestli jsem žil ten život tak, jak jsem si v těch dvaceti představoval. Víš, že se snadno nedá odpovědět. Ono je to tak i tak od extrémů - tohle jsem nikdy nechtěl až k tomu to byl můj sen. Znám spoustu lepších míst ve Francii, než je Paříž....Ale Paříž je Paříž.To se nedá snadno vysvětlit.Třeba ta cesta do Andory, tu asi už na kole nepojedu. Je to jen blbej, dlouhej kopec. Měl jsem s ním problém, když jsem tam klepal kosu, potřeboval jsem se ujistit, že na takový kopec furt mám. Blbá chlapská nadutost a ješitnost. Dal jsem ho z obou stran, 2x, z jihu 3x, bez motoru. Už ho mám za pokořený, poražený.Už se s žádným jiným kopcem, ani dálkou pasovat nebudu.
Ale do Paříže, asi zase, až se oteplí, příští rok vyjedu. A protože už tu cestu fakt umím, troufnu si vyzvat všechny ostatní - přidejte se.8 dní, aby to bylo na pohodu.Je to dětinské, ale fakt ten pocit, obejet ten Etoile, poté, co si těch 1000 km ušlapal, za to stojí.Já už jsem na vrcholku blaha i po nějakých 400 km ze Strasbourgu :-)Fotogalerie
