Zase v sedle

Z 16 dnů, které jsem si vyhradit na putování kolem Rhôny mi zbylo smutných šest.
Povinnosti a bydlení v Městě světel zajištěny, tak místo z jihu, na Paříž zase jako obvykle, z Rozvadova.

Proti předchozím výpravách nevezu ani motor, ani stan, ani batůžek, ale jen malou brašničku na nosiči. Jenže navzdory původní představě jsem zjistil, že se tam vejde tak polovina toho co do batůžku, čili skoro nic. Dlouhé kalhoty, tričko, slipáče a fusekle. Kartáček na zuby a minipasta. Pár léků.
Na sandále jsem si nechal ušít sáček co je na sucháče přichycen pod nosičem. Kdybych musel déle pochodovat, budou po ruce.

Náhradní duše, pumpička a manometr, nářadíčko, a 3 nabíječky jsou v rámové brašně.
Telefon je v brašničce u řídítek, na řiditkách pak powerbanka co slouží i jako případný držák na telefon, 

Místo ježdění na kole a přípravy na cestu jsem kopal vodu a kanalizaci, a aby toho nebylo málo, trochu betonoval, a tak místo skvělé formy jsem dobytej jak pes, bolí mě všechny svaly, kotníky mám oteklé jak paní správcová, a píchá mě vytrvale v levém koleni.
Jo, a s heslem "kdo pracuje ať jí" jsem se zase dostal na jateční váhu.
Takže jsem rozhodnut si na kole odpočinout, nelámat rekordy.
Prostě potřebuji vypadnout a to do Francie. Jinak zapomenu mluvit.

1.7.2017: NorimberK

88 km
V pátek, aby toho nebylo málo, začalo vyvádět čerpadlo v studni, tedy spíše tlaková nádoba. Pořád to spíná. Je potřeba dohustit měch.
Nedohustím, měch nás po 17 letech opustil, zrovna když mám odejet. Voda teče, ale musí se to vypínat, instalatér dorazí v sobotu ráno, problém snad vyřešen.Jen místo v 7 musíme vyrazit v 5, aby mě Soňa stihla hodit na Rozvadov a vrátit se včas a čekat na toho instalatéra.

V 7:00 vyjíždím do svěžího protivětru.
Všechno funguje jak má, jen kotníky bolí. Zobu diclofenac, bylo už hůř. A hned taky chytám první liják na čtvrt hodiny, a pak ještě několikrát. Neženu se, nesnažím se to projet, schovám se a telefonuji.

Instalatér chce vědět, jestli má koupit tlakovou nádobu, dneska, nebo jen ten měch, ale ten by byl možná až v pondělí.
"Ať koupí tlakovou, čím dřív tím líp. Měch koupíme později a opravenou tlakovou dáme Zuzce" radím.

Přestalo pršet, tak zase jedu.
Jde to nějak ztuha,  i když je to skoro rovinka.
Jo, to ten vítr.
Už zase drnčí ten krám.
Instalatér prý už tlakovou má, ale přijde až v pondělí.
"Dobře, voda teče, vydržíš...."
"Neteče teplá, bojler nemá tlak.."

Jedu proti větru krokem a nevím, co mě štve víc, jestli ten vítr, nebo to, že Soňa nemá teplou vodu.
"Vždycky když vyjedeš něco se okamžitě vysype ! " to zní skorojako výhrůžka: "doma budeš!"

Rovinka na stezce Pěti řek a spásný nápad: "Plyn ještě nedošel, nahoď kotel, jen na vodu".
Ještě párkrát šlápnout a jsem v Norimberku.
Neprší tu, doma naopak voda teče, a to i teplá, jdu bydlet.

"Chcete dát kolo do kolárny, nebo si jej vezměte na pokoj?" Odpověď recepční už tuší, a tak dostanu pokoj s předsíňkou.

Tak honem vyprat a pak pro lístek na vlak, do Karlsruhe se zítra povezu Ohnivý ořem.

2.7.2017 - KarlsruHE

Norimberk - Karlsruhe, vlakem.

Jak plánováno, neděli jsem proflákal. Lístek na vlak jsem koupil den předem v oficíně DB, přímo na nádraží, která je cyklistům nepřátelská, vstup s koly zakázán. Tak dobře, že den pžedem a bez kola, nechat kolo na nádraží bez dozoru je zkratka ke koupi nového.
Jízdenka stála celkem 67 euro, 9 z toho místenka pro kolo, kolik stála místenka na sedadlo jsem nezkouknul a lístky hned po příjezdu zahodil, šetřím váhu a prostor.
Už i v Německu je bordel, dodržel jsem pokyny, nalepil na rám etiketu, moje místo pro kolo 45 stejně jako sesle 76 však ve vagóně neexistovali, ale místo na kolo bylo, seslí volných plný vagón, a průvodčí řekla že je to "kein Thema", sedím a neřeším. Cesta trvala asi 3,5 hodiny, a proti jízdě na kole, kterou touto částí Německa až nepříjemně důvěrně znám, se mi zdála nějaká rovinatá a plochá .

Mírně poprchávalo, což mě trochu zahánělo špatné svědomí z flákání se. Liják mě dostal až na těch třech kilácích z nádraží k Novotelu, ale kdo by to řešil, když za chvilku ve vaně,..

Hotel je cyklofriendly, pokoje ohromné, kolo nikdo neřeší.

Po spíše delším než kratším hovoru se Soňou, preprání věcí a té vaně vyrážím na véču. Google mi doporučuje indickou restauraci Parcifal, 25 minut chůze. No, asi google má jiné borce, já se s bolavýma kotníkama šoural 40 minut a vzpomínal s láskou na Stridu.

Google nelhal, restaurace skvělá, obsluhuje příjemný majitel iránského původu. Krátký rozhovor, on v Německu 37 let, hned jak to vzali do rukou ti - naznačuje ten hadr přes hlavu - vzal jako mladý kramle, dotazy na Prahu, jestli je prý tak šén jako na obrázcích...

Co si dám?
Tak jako předkrm zkusím něco íranského, jméno něco jako suka-kusa nebo tak. Ptěm se jak to chutná, hostitel říká, že neví, jak se kuchař dneska vyspal, že pokaždé jinak. Byl to takový slaný makovec, ale místo máku špenát, a k tomu joguryová omáčka vzdřleně připomínajíci tzatziky, výbormá volba. Jako hlavní jidlo jsem zavolil indický "lamb tikka masala"

3.7.2017: Strasbourg

88 km
Podle webové věštírny má přestat pršet za 27 minut. Uplynula hodina, a pořád leje.
Kašlu na to, během dne se má vyčasovat, tak oschnu.
Jen jsem 2x šlápnul, přestalo. Nějakých deset kilometrů městem a jsem u přívozu na Neuburg. Nečeká se, přívoz pendluje sem a tam.
A pak podél vody proti proudu.
Sluníčko.
Bodejď by ne, Francie mě vítá, má mě ráda a já jí.

Hladká stezka vede po protipovodňové hrázi, s tou kořeny stromů nehnou. A tak nejedu, vznáším se. Hodina po poledni, čas k jídlu.
"Něco bych pojedl...."
"Máme, a začala drmolit, rozuměl jsem jen "kuře" a pak drmolila dál a z toho jsem nechytil nic. "Dám si to první", pravím s přehledem. A dostávám pravé francouzké polední menu o třech chodech s nápojdm zdarma.
Voda s bublinama, koukám na etiketu, bodejť, alsaská bublinatá, nejlepší, protože alsaská.
Zdravý patriotismus, to u nás, aby nás natáhli podávají Perrier ve dvoudeckácb a ne místní v litrovce. Kávu a zákusek, platím 11.50, tedy 12 eur a jede se dál.
S plným žaludkem veselá mysl a už ho vidím, Conseil Européen. Hledám tu naší vlajku a vzpomnínám, jak jsem u toho baráku stál sd Soňou v roce 1990 a říkal "jednou tam bude vlát i ta naše" s nadějí, že to má smysl.
Dneska nevím. Vznikla eurošlechta, a je to všude kolem vidět. Parlament, Palác lidských práv, sklo, mramor, závory a strážní...
"Super kolo, monsieur" desetiletý klučina studuje každý detail.
Ne, nebyl to malý černoušek nebo Syřan, kluk jak od nás.
A dál uličkami města, Petite France, katedrála, teplo, slunce a čirá radost.

4.7.2017: Château-Thierry

50 km
Přesně podle plánu, chybějící dva dny nahradím Ohnivým ořem.
 Nejde to napřímo, tak nejdřív Strasbourg-Nancy, pak Nancy - Bar-le-Duc a dál do Épernay, srdce Champagne.
Lístky koupím v automatu na nádraží, kolo je ve vlacích TER zdarma. Prostor na kola v prvním nebo posledním vagónu, už nezmatkuju, ukládám kolo a usedám vedle.
Co čert nechtěl, další cykloun, a pak další, prostě husto. Zelenáč v bezpečí ve spodní vrstvě. No a vláček sviští (a ztrácí se datový, nękdy i mobilní signál) kolíbá se, až sebou cuknul tak, že kolo v nevyšší vrstvě padá a řídítka se mi zabodnou do pravého stehna.
Neudělám národu ostudu, řvu "šajze". Frantíci spokojení, že dostali dalšího Boše, a mě tečou bolestí slzy...
"Pardon"...za to si koupím kulový, vím, neudělal si to schválně....ale štve mě to fest.
Myslím pozitivně, bolí mě stehno, zapomínám na bolavé kotníky.

Před výjezdem na trasu, ještě meníčko u vrdlavého stolečku, frantíci fakt umí žrát.
"Bylo to skvělé, v příštím životě chci být Francouz."
"Děkuji vám, pane, jste Belgičan? Mluvíte dobře francouzsky."
"Ne, jen se učím, jsem z České republiky..."
Čekám ten obvyklý nechápavý výraz - a to je jako kde? Ale prd.
"Z Čech? Slyšela jsem že Praha je krásná...."
"Víte co, to kafe je na účet podniku, jste první Čech v mé restauraci, a to jí mám 35 let"
Dal bych té paní pusu - teda bise, ale nehodí se to.
"Au revoir" a hosté mávají a paní jim vysvětluje "ten pán je Čech" a Fandové jsou překvapeni, že nelezu po čtyřech jako opičák...
A pak proti slunci. Je tu krásně, čisto, krajina jak z vinařova snu, a mě každé šlápnutí bolí.
A pak kamínek pod blatník, a brzdí, a pak silnice na prd, a pak kopec, a pak zase kotník a bolí mě to a sere. Počítám kilometry, už jsem v půlce, už jen 20, už jsem tu, kurnik, ještě 10....
Jsem rozlámanej, probolavělej, ale šťastnej.
Štěstí asi musí trochu i bolet...

5.7.2017: MEAUX

55 km
Od rána je pekelné vedro, přede mnou asi 60 km, taková klidná projížďka, kdyby mě nebolelo to nabodené stehno.
Ale jinak krása, podél řeky Marny, která je zelená jak orlická přehrada v srpnu.
Tak si jedu, a kopeček, přesmýknu na menší tác, a ejhle, shodilo to řetěz, než si to uvědomím, dvakrát prošlápnu, stojím a pak ležím, nebyla šance vycvaknout nohy, šlo to moc rychle.

Auto co mě míjelo prudce zabrzdilo a vyběhnul takový urostlý 30ník, jestli jsem v pohodě. Pořád ležím a snažím se vycvaknout ty nohy, a tak sebou divně škubu, hoch si myslel, že jsem zkolaboval. Asi to tak muselo vypadat, když cyklista jede a pak najedno padne na bok.

Kluk mi nevěří, že jsem v cajku, prověřuje si mě ještě anglicky.... A pak mi přeje "bon route" a jede pryč.

Nasedám, zacvákávám, ujedu 20 metrů, a zase ležím. Nechápu to, prostě mi nešlo vyhodit nohu. To už mám vážně vztek a navíc jsem si škaredě natlouk loket.

"Mysli pozitivně!" jak myslím na ten potlučenej loket, zapomínám, že mě bolí stehno...

A tak dávám pauzu, oběd, kafe a hned je líp...
Meaux je poslední větší město před Paříží a poblíž je ten Disneyland, tak všechno bydlení vyprodáno, až na jeden hotýlek za městem, uprostřed prümyslové zóny.
Polapen a uvězněn, ale jinak fešáckej krim....

S pivem z Meaux...

6.7. 2018: Paříž

56 km
Vzbudil mě telefon, Soňa je na Rozvadově.
K Notre Dame to mám 55, km to bude procházka.
U snídaně mě Marie zpovídá, jak se mi spalo po tom pivu z Meaux.
Je fakt, že si nepamatuji, že jsme si večer zřejmě potykali, ale jinak dobrý.
Cyklisté si ve Francii přejí: "bonne route" nikoliv "bonne voyage" a to mi přeje celý personál hotýlku, co mě přišel zamávat.

Přání se plní zčásti. Route je dobrá, ale blíží se bouřka. Pod mostem se schováváme hned tři cyklouni. A zase, jestli jsem Belgičan.
Řeč vázne, chybí mi tekutý slovník k chuť se vybavovat. Oživení pod můstek přináší až 4 dámy, holky mého věku. Liják je skvělý důvod otevřít šáňo.
Oba kolegove cyklouni prchají, já vytrvám, ale kalíšek odmítnu.
Klasika d'ou (odkud?) a pak ten rozpačity kukuč, Thèque.....

Bon, neprší, jedu, a už Paříž, slunce a dlažba. Jen ta mi vadí.
A zablácený Zelenáč.
Jsem tu, v Městě světel.
V hotelu mě znají všichni, nejvyšší čas změnit image.
Co třeba na Horsta z Berlina?