7.4.2014
Konec/začátek srandy - Andorra




Milí přátelé, i vy ostatní.
Zítra vyjíždím z Rozvadova směr Pyreneje.
Motor nechávám doma, jen by zdržoval.

Plán je následující:
Norimberk, Heilbronn, Strasbourg, Montbeliard, Dole, Lyon, Valence, Avignon, Séte, Carcassone, Ax-les-Thermes, Andorra la Vella, Bourg Madamme, Perpignan. Do Perpignanu by si pro mě měla dojet moje skvělá turbo-madam traktorem, pokud to neklapne, rozeberu kolo a dojedu domů busem.

Na nejvyšším bodě Port d'Envalira (2400) bych měl podle plánu být 19.dubna, asi kolem bude ještě trochu sněhu.

Původně jsem měl odjet o Velikonocích, ale pracovní záležitosti mě dali šanci buď vyjet teď, nebo až v červenci, a tak jedu na jih raději hned.

Držte mi palce, pokusím se hlásit se.
Tak písničku na cestu a ahoj.

8.4.2014: Aurach

Den 1. - držím plán, jsem v Aurachu, 160km odškrtávám.
Aprílové počasí, trochu protivítr, občas liják, ostatně, jde to na vás tak si to taky užijete.

Jinak nic zvláštního, až na ten krásný pocit volna a svobody, fakt jedu.

Jo, a zapoměl jsem si doma zámky na kolo, dva super řetězy, tak jsem hned na první pumpě koupil nějakej na klíček a pak v nějakých domácích potřebách, tak možná katastrofa snad odvrácena.

Zítra Heilbronn, je to asi jen 140, ale švábské vršky, tak se nudit nebudu. .

9.4.2014: Heilbronn

2.den,
Heilbronn, 140 km, do kopce šlapu, z kopce se vezu, času dost, šetřím se. Chladno,větrno, polojano, nekáplo.

V 19 před pensionem Arkade, cedule, pro klíč volejte......
Volám, dozvídám se že klíč si mám vyzvednout v domovském hotelu. Zadám do navigace Weinbergstrasse, a dopr.....
6.2 km odsud. Myslím pozitivně do té doby, než přijedu do Weinbergstrasse, kde je pr. Heilbronn plochý jak Helenka před plastikou, ale tahle Vinařská je na kopci.
Volám znovu.

Falsche verstanden, nikoliv Weinbergstrasse ale WeinbergSstrasse, 2 km od pensionu. Klíč nafasován, a výsledek -153km. Pochopitelně 3 patro.
Kolo bydlí se mnou, jinak to nejde.

Nevím co se děje, ale v Heilbronnu dneska ani jedna volná postel, jinak bych to zcancloval.

Tak do hajan, zítra v 6:30 na Frankreich.
Znáte něco krásnějšího, než "počítat dny do tří" (c) V.Vančura?

10.4. 2014: Strasbourg - Illkirch

3.den, 175km, Strasbourg-Ilkirch.
Po 70km skončily kopce a teď už je to placka kolem Rýna.
Jasno, 25 stupňů, vzduch se ani nehnul, líp to už ani nešlo.
Všude kolem tady je jaro, kvetou tulipány, jsem zvědavej na jih....

Do Andorry 1 – Poslední kopec

Už dvě hodiny honím jednu hloupou chybu. Řádky kódu se mi před očima rozpadají na jednotlivá písmena, která bezúčelně rolují po obrazovce, vůbec se nedokážu soustředit.
Takhle to dál nejde, taková práce nemá žádný smysl.

Za deset dní bych podle plánu měl vyjet, ale v hlavě jsem už tři týdny na cestě.
Natrasován každičký metr, mapu Francie umím nazpaměť, v hlavě mám i síť hotelů řetězce Accor, nemám už co dál plánovat nebo vylepšit.

Osm měsíců dřiny. Kolo, rotoped, kolo, činky, rotoped a zase kolo.
Testovací jízda na Strabourg v říjnu, vyzkoušeno - Německo dokážu přejet za tři dny.
Jsem vodovzdorný, připraven na slotu a na chlad, každá maličkost 3x zkontrolována.
Už nedokážu vůbec myslet na nic jiného.
Vypadnu, ne za deset dní, ale zítra.
Doma jsem k ničemu, nic bych neudělal, jen se trápil.

Cesta zahne nejdřív prudce doprava, pak mírně vlevo a přede mnou se objevuje rovný úsek. Nenápadné stoupání. Tohle by měl být můj poslední kopec na hodně dlouhou dobu. Za ním už se svezu k Rýnu a pak podél vody pořád na jih, víceméně po rovince až k Pyrenejím.
Už začínám v nohách cítit, že stoupám.
Třetí den na cestě, trochu to bolí.

Co to k čertu je?" klopím brýle, abych si zaostřil na tmavou tečku blízko horizontu.
To bude nějaké děcko, asi běží, přišlápnu si, uvidím...".
Ten tmavý bod se jen velmi zvolna zvětšuje a neochotně přibližuje.
Safra, to je nějaká malá holka!"
Už rozeznávám, jak se jí houpá dlouhý, černý cop na zádech. To děvče běží dost zostra. Kopec se proti mně začíná děsivě naklánět. Copánek, houpající se jako kyvadlo zleva doprava, se mi zase vzdaluje.
Tak tohle teda ne, chlape! Tohle ne! Přece ti do kopce neuteče malá holka!"
Za normální situace bych už kolo vedl, mám před sebou ještě 70 kilometrů, je zbytečné si hrát na hrdinu a strhnout se na nějakém bezvýznamném kopečku, ale to copaté stvoření ve mě probudilo ješitu. Řadím zpátky na těžší převod a pořádně se do toho opřu.
A mám tě, holubičko!" míjím běžkyni lehkým obloukem a v zrcátku pozoruji, jak se její silueta zmenšuje. Teď zpátky na lehký převod a už jen vydržet, už vidím vrcholek.
Proč? Proč teď?" Na řídítkách zvoní telefon.
Číslo neznám, ale musím to vzít, co když je to něco důležitého.
Ne, opravdu nechci zlevnit svá volání, nemám zájem o vaši super nabídku, promiňte, jsem v Německu a zdržujete mě. Ano i vám přeji hezký den."
Kurnik, já ji neposlal do háje a ještě jsem na ní byl milý, to se mnou dělá to Německo, kolo, nebo snad ta copatá cácorka, co mě právě zase předbíhá? A teď už ji nedoženu.
Ahoj, máš se?" oslovuji děvče, co si protahuje své štíhlé nožky o zábradlí na vrcholku kopce.
Díky fajn, a ty?" usmívá se na mě a já zjišťuji, že to není žádné děcko, ale malinká Asiatka.
Jo, taky to jde...." - mám jí snad prozradit, že jsem kvůli ní málem vypustil duši v kopci?
Tak viel spass" znovu se usměje a už vyklusává zpátky dolů.

Rozhlížím se kolem po kraji a zhluboka dýchám.
Já jedu! Jedu, a tohle byl můj poslední kopec!"
Před Pyrenejemi.
A ty jsou odtud tisíc kilometrů daleko.

11.4.2014: Montbeliard

4.den - Montbéliard 168km, tady je to už vážně Francie, v Alsasku je to pořád trochu Německo. Hupsnul jsem na kanál Rýn-Rhona a ten mě povede ještě další 2 dny.
Rovinka, bezvětří, slunce a teplo jak v létě.
Docela prča, pod Colmarem mě odchytila nějaká holka na kole, vyzpovídala odkud a kam, musel jsem zapózovat pro místní cyklotisk,nějakou náhodou se rozhodli, že napíší něco o Eurovelo 15. Frantíci jsou podobní kulišáci jako naši, spousta cedulí, hvězdiček do kruhu, směrovky snad až do Madridu, ale to všechno po 5km zmizí, a nemít natrasováno, člověk by zabloudil. Cedule se umísťují tak, aby bylo vidět, jak moc se cykloinfra buduje a ne tak, aby se podle nich dalo jet.
Asi 30km za Mulhause musí kanál Rhona-Rýn přes kopec, je to šikovně udělaný kaskádou zdymadel, pokusím se nahrát fotky.
Jinak naprostý ráj, slunce, teplo, ne však vedro, prázdná cesta podél vody, chybí snad jen Prazdroj (a madam, kdyby to náhodou četla aby nebyl průšvih).
Je suis de la Republique Tchéque!
????
Tchécoslovaquie!
A oui, Prague, oui, oui..
Pak že nás ve světě neznají.

Do Andorry 2 – Je parle français!

Budím se pět minut před zvoněním budíku. Venku stále tma, ale než se vyhrabu ven, už se bude rozednívat. Každý krok mě bolí, pravý kotník mám oteklý jako balón. Hodinky ukazují 488 km od startu, klaplo to, Německo padlo za tři dny.

Jel jsem jako stroj, přesně podle předem naplánované trasy po okreskách a asfaltovaných stezkách, jen párkrát po hlíně mezi poli nebo lesem. Držet se podél železnice nebyl zase tak geniální nápad, jak jsem si původně myslel, dráha si občas pomůže tunelem, občas jede v zářezu nebo po mostě a když silnice s ní vede rovnoběžně a nijak se neklikatí, znamená to často poměrně strmé stoupání. Šetřil jsem síly, strmé svahy jsem zdolával pěšky.
Přesto to dost bolí, dnes to bude dlouhý den.

Alsasko se teprve probouzí, a já už mám za sebou 40 km. Přesně takhle jsem si to představoval, téměř dokonale hladký asfalt podél kanálu roubeného stromořadím, které chrání před pichlavě ostrým sluncem. Všechno kvete, voní a ticho ruší jen káchání vodního ptactva.
V pravidelných intervalech míjím pomníky lidské hlouposti v podobě betonových bunkrů a přemýšlím, jaký to musel být pocit, pro ty mladé francouzské kluky vyhlížet střílnou jiné mladé, pro změnu německé hochy, co se chystají je pozabíjet, třeba v takovýhle nádherný jarní den. Brr.

Čas na snídani.
Dva kroasánky a jeden rozinkový šnek, prosím pěkně" ráčkuji zpěvavě rozložité prodavače ve vesnickém pekařství.
Je to vše?" odpoví s úsměvem.
Ano, děkuji, vše."
Tři eura dvacet, prosím."
Děkuji pěkně, nashledanou."
Nashledanou a hezký den!"

Tak tohle mi fakt šlo, pochopila okamžitě" pomyslím si při odchodu a nahlas radostně vykřiknu: „Je parle français!"
Oui, vous parlez bien français!"

Mluvíte dobře francouzky", to mě fakt řekla s důrazem na „dobře".
A pak se ptala odkud, vyjasnili jsme si, že Československo už není, a pak jestli cestuji sám a kam a co na to madam, a já rozuměl, a ona rozuměla, i když jsem patnáct popletl s padesáti a výsledek dopočítal až na prstech.
Tak to teda máte kuráž, šťastnou cestu" vyprovodila mě před obchod ke kolu a já si uvědomil, že slůvko „kuráž" jsem se nikdy nikde neučil.
Kuráž, bagáž, velocipéd - moc víc toho ve Francii potřebovat nebudu.

Nadšený tím, že jsem porozuměl a dokázal vytvořit i pár banálních, ale souvislých vět, jsem zapomenul na bolest v kotníku, i na to, že mám před sebou ještě sto kilometrů, letěl jsem vpřed a ze stovky zbyla půlka a pak ještě míň. Pořád podél kanálu Rhona-Rýn.
Padla ovšem další moje domácí iluze - ani podél vody to nebylo stále po rovině, kanál překonal kopec kaskádou zdymadel a já na lehký převod.

Montbeliárd - hotel IBIS Budged, chci dolní „etáž", nebudu se tahat s kolem do schodů. Plním plán na hodinu. Odepisuji 168km a venku je stále světlo.

Večeře?
Prý dostanu deset procent slevy v sesterském hotelu IBIS, který je hned přes ulici. Sleva, nesleva, chroustal bych hřebíky, jedl jsem naposledy toho rozinkového šneka k snídani.

Tak tohle je luxus!
Žádná pizza z IBISu, naproti je čínská restaurace, co nabízí večeře formou bufetu, sněz, co se do tebe vejde. „Tak na mě tedy dneska určitě nevyděláte, pane Woku!"
Ještě, že mám to přízemí, do patra bych se už asi nedokoulel.

Kotník mi doslova hoří a bolí mě každičký sval na nohou.
Vše bolavé namažu gelem a ještě zobnu dvě tabletky.
Diclofenac na mě zabírá.

Připojuji se k internetu a objednávám postupně ubytování na každý další den až do Carcassone. „A teď už nemůžu cuknout!"

12.4.2014: Dole

5 den - Dole - 164km.
Mám toho plný kecky....

Do Andorry 3 – Miguel

Tohle už je opravdová Francie. Stroze hrázděné domovní štíty Alsaska vystřídaly nahodile barevné fasády s okny lemovanými dřevěnými okenicemi a s polozataženými roletami, až trochu sterilní úpravnou spořádanost nahradil nedbalý, ležérní, přesto velmi podmanivý půvab.
Zmizely německy rachotivé -heimy a -kircheny a vystřídaly je cedule s romanticky koketními názvy vesnic jako Voujeancourt a Etouvans, či jmény městeček naznačující geografickou polohu jako Damiperre-sur-le-Doubs nebo L'Isle-sur-Doubs.

A v tom posledně jmenovaném sedím na náměstí v pekařství honosícím se označením Salon de The, přede mnou talířek nadýchaným francouzským pečivem a svůdně vonící kávou. Myslím na Soňu, tohle ona miluje. Nalila by si ohřátou smetanu do kávy, zamíchala lžičkou, přivoněla, usrkla a řekla by „je dobrá" a pak by mě vzala ruku do dlaní a něco hezkého řekla...

Tak dost!" poroučím si. „Vyfotíš a pošleš, ale ne teď", je sobota, krátce po osmé, doma, stejně jako tady, všichni ještě spí. Třicet za sebou, stotřicet před sebou, není čas na nostalgii.

Je to tu nádherné. Nejdřív je plavební kanál veden podél řeky Doubs, nalevo voda, napravo voda, pak funkci dopravní cesty přebírá řeka a asfaltovaná stezka kopíruje její tok. Navigaci nepotřebuji, stačí se držet vody.

Tedy občas taky ne. To když v cestě stojí oplocený železniční přejezd. Zkusím cestu podél trati, po kilometru končí na palouku, obrat návrat zpátky, přes most na druhý břeh a kopeček. „Ta rovina už mě stejně nudila" přesvědčuji se a daří se mi to. Zezhora pak koukám přes hřbitovní zeď, kudy jsem to mohl jet, kdyby se mi podařilo dostat přes tu železnici.

Z jednoho vršku se nestřílí, párkrát šlápnu a už jsem zase v údolí řeky.
Trochu mi to připomíná údolí Sázavy nebo Berounky, jen panoráma nehyzdí rekreační chatky a domky, které jsou výsledkem nekonečné píle a kreativity našich krajanů kombinované s menší než malou mírou výtvarného vkusu.

Znova myslím na domov, beru to jako znamení, a tak vytáčím: „Soňa". Jakmile to začalo zvonit, uvědomuji si, že způsobím poplach, tedy první moje věta je „Všechno je v naprostém pořádku". Doma taky všechno jak má být, ale než si to řekneme, mobilní operátor si pěkně namastí kapsu.

Slunce začíná řádně připékat, jsem připravený na déšť, kroupy, mlhu, ale ne na blankytnou oblohu. Až budu míjet nějaký obchod, musím si koupit nějaký ten krém, zdá se, že mám už trochu spálené čelo, nos a uši. Cesta ale utíká, hlídám si tachometr, abych se posunoval dopředu rychlostí kolem 20km/h, mám už vyzkoušeno, že tahle rychost je na rovném asfaltu pro mě optimální, docela svižně jedu dopředu a přitom neplýtvám zbytečně silami, nedřu se a můžu se radovat z té krásy kolem. Jedu teprve na Besançon, ale už sním o Středozemním moři.
Jestli je tam stejné počasí jako tady, tak to bude na koupání.

Ze snů mě probouzí kolega cyklista. V zrcátku vidím, že se už pár minut drží za mnou v závěsu. „Veze se, lenoch jeden" pomyslím si a trochu přidám, abych zjistil jak to je. A opravdu, lepí se mi na blatník jako klíště, asi po čtvrthodině zrychluje, předjíždí mě a čeká, až ho dojedu.
Férový kluk, střídá mě na špici". Konečně mám šanci si jej pořádně prohlédnout, brašny, světla, blatníky, to není žádný výletník, co se jede protáhnout po obědě, to je našinec. Teď to vidím, na levé brašně má vlaječku s nápisem Portugal.
Ty jsi z Portugalska?" dojíždím jej a zkouším to francouzsky.
Ano, a ty?"
Z České republiky" a tím je bohužel moje schopnost francouzské konverzace vyčerpána, ruce mám na řídítkách, nohy na šlapkách, chybí mi komunikační nástroje.
Kolega to pochopí a přechází do angličtiny.

A tak jedem bok po boku, prázdnou cyklostezkou, vyprávíme si, kudy, odkud a kam.
Miguel, tak se jmenuje ten kluk, jede z Bratislavy domů, do Portugalska. Podél Dunaje, Rýna, a teď Doubs. Nežene to, tak stovku denně, má na to pár měsíců než začne letní sezóna. Vlastní totiž u moře restauraci a hotel, a teď je tam mrtvo, tak trajdá kolmo světem. Před pár lety se rozvedl, a tak si prý už může dělat, co chce. A jemu se chce cestovat a poznávat lidi.
Příští rok pojede do Jižní Ameriky.

Sám?" ptám se, i když odpověď už tuším.
Jasně, sám!" odpověděl rázně a zrychlil na 25km/h.
Není to nebezpečné?" kolikrát jsem tuhle otázku slyšel a teď se sám takhle hloupě zeptám.
Nebezpečné? Já ti povím co je nebezpečné, kamaráde!" rozohnil se a zařadil těžší převod.
Nebezpečné je sedět doma na gauči, koukat na televizi a tloustnout!" a už zase zrychlujeme.

Svištíme podél řeky, klábosíme, smějeme se, a zjišťuji, jak oba, i kdy každý z úplně jiného prostředí, jsme vlastně stejní či podobní.

Tak já jsem pro dnešek doma!" loučí se Miguel v Besançonu , společné foto, výměna vizitek a slib, že „kdykoliv pojedu přes Portugalsko" že se stavím a samozřejmě on zase u nás „kdykoliv bude někde poblíž".

Těch dvacet kilometrů s Miguelem bylo příjemných a také hodně rychlých, do cíle mi zbývá už jen 60. Do sedmi budu v Dole, ale teď si musím chvilku odpočinout.

Sedím na lavičce a prohlížím si na tabletu mapu. Tady ale nic nevymyslím, neexistuje žádná zkratka. Jak jsem se připojil k internetu, mňouknul mi Skype.
Honza se ptá: „Kde jsi?"
Píšu mu polohu a popravdě dodávám:
Ty chlape, mám toho plný kecky, Miguel mě strhnul, nevím, jak dojedu."
Honzovi to smím přiznat, ale už nikomu jinému.
Ani sám sobě.

Nakonec jsem dojel, 168km, stihnul jsem i otevřený supermarket.
Jak jsem to dokázal, sám nevím, protože jsem na šrot, spálený od slunce, bolí mě všechno, na co si jen vzpomenu, a chce se mi umřít.

Jak je?" ptá se mě večer Soňa smskou.
V životě jsem se necítíl lépe." lžu, a mám strach, že ona to ví.

13.4.2014: Vilefranche sur Saone

6. den, Vilefranche sur Saone
171 km, regulérní léto, vítr do zad, spálenej frňák.
Včera, když jsem kouknul do mapy jsem třetinu cesty - Dole-Chalon přetrasoval, abych to nenatahoval kolem meandrující vody, klaplo to, neděle ráno, provoz na nule. Další část cesty jsem byl donucen přetrasovat, protože ta stezka podél řeky Saone nefunguje, je to rozježděné traktorama, pro nahybnutého treka velmi nepohodlné. Tak kus po státovce, pak okresky. Ušetřil jsem 16km, kopečky sice byly, ale dalo se to. Ve všední den by to bylo horší kvůli kamionům.
Zítra Valence.

Do Andorry 4 – Na jih

Nevedu si deník, nemám diář, jen píši každý den domů pár poznámek.
Na každém jednání působím poněkud nezvykle, kolegové kolem pořád něco sepisují a já jen sedím, a snažím se dávat pozor. Ne že bych měl fenomenální paměť, na kterou se mohu vždy stoprocentně spolehnout, ale vím, že ty nejdůležitější věci, jako jsou termíny a dohody o financování si budu pamatovat, a další technické detaily stejně někdo sepíše a pošle mi zápis.
A když si to pamatovat nebudu, a ani nikdo jiný to nezaznamená, asi to nestálo za to.

Nemohu říci, že můj šestý den na cestě za to nestál, ale nevzpomínám si z něj skoro vůbec na nic, vlastně jen těch pár fotek co jsem pořídil, mi mlhavě připomíná, kudy jsem vlastně jel.
Ráno jsem byl překvapivě svěží, když zvážím, jaká jsem byl troska předchozí večer, ale ta „kuráž" mě rychle opustila, když jsem nahodil navigaci a zjistil, že jsem doma, v pohodlí své pracovny, si na dnešek naplánoval příjemných 190km.

Tohle nezvládnu" přičemž si uvědomuji, že IBIS na předměstí Lyonu, ve Villefranche sur Saone, mám již objednaný a zaplacený. Nezbývá než přetrasovat a cestu napřímit.

Původně jsem měl v plánu pokračovat podél kanálu Rhona-Rýn, který pod Dole spojuje řeku Doubs a Saone, a po jejím břehu pokračovat na Chalon a dál až do cíle, rozhoduji se, že oželím rovinku u kanálu i romantiku meandrující řeky a vezmu to rovně po státovce a v Chalon se vrátím na původně naplánovanou trasu. Ušetřím asi dvacet kilometrů a ty se večer budou hodit.

Nedělní ráno, silnici mám jen pro sebe, velmi mírné kopečky, auta žádná, rozhodnul jsem se správně, libuji si. Snídám tradičně v pekařství a poučen včerejším kolapsem, schovávám si dva kroasánky „na potom". V brašně z nadýchaného pečiva nadělám placky, ale vím, že v podvečer mě přijdou i tak vhod.

U Saone zjišťuji, že moje z domova naplánovaná cesta není hezká asfaltka podél říčního břehu, ale trávou zarostlá polňačka, improvizuji tedy. Kopíruji trasu Sluneční dálnice - Autoroute du Soleil a vytvářím si vlastní Veloroute du Soleil..
Po pravé ruce dálnice, nalevo řeka, šněruji okreskami v tomhle pár kilometrů úzkém pásu čelem k slunci, tedy na jih.

Do cíle dojíždím celkem svěží, a co více si přát, pár metrů od hotelu míjím bufet „pana Woka". Rychlá sprcha a už do sebe soukám kung-pao bez rýže, jen jako předkrm.
Zmrzlina pomáhá jídlo v žaludku trochu porovnat a už zase šmejdím u toho samoobslužného pultíku, až je mi skoro trapně, ale co se dá dělat - ne Vy pane Woku - to hlad je můj kuchař.

O den blíže k cíli a zase o den starší.
To sluníčko mě leze na mozek.

14.4.2014: Valence

7. den - Valence, 162km.
Tady už je fakt jih, blížím se k Provence, je to znát. Kdybych jel jen pro ten dnešní den, ta cesta by stála za to.
Via Rhona, rhónská stezka, zapomeňte na studený Labe, tady je ráj .

Do Andorry 5 – Via Rhôna

Někde se musela stát chyba, jedu přesně podle plánu" ale restartuji pro jistotu navigaci.
Nechápu, jak se to mohlo stát. Nad mapou jsem trávil posledních několik týdnů, všechno natrasoval a pečlivě nahrál do navigace i mobilu.
Viník je však rychle odhalen, dopaden, usvědčen a okamžitě potrestán a to pomalým stoupáním v koloně v dvojřadu se ploužících aut a kamionů.
Pondělní ranní špička před Lyonem.

Nikdo tě nechce zabít" opakuji si poučku, kterou jsem si vymyslel, když jsem nacvičoval průjezd hustým provozem na pražské magistrále.
Nechce, asi, ne, jen to občas tak nevypadá" mumlám si, když mě už třetí kamion natlačil na obrubník tak, že jsem o něj škrtal šlapkou.
Nesmím jim ustupovat, jinak mě další vážně nažene na rantl, a spadnu mu rovnou pod kola" sunu se víc do vozovky a nechávám si napravo asi metr prostoru. Žádný chodník tu není, musím to vydržet. Funguje to. Nikdo netroubí, ani na mě nepokřikuje, vždyť vlastně nakonec jedu stejně rychle jako ty plechovky, protože semafor na vrcholu kopce tvoří spolehlivý špunt.

Plán byl jednoduchý.
Vyhnout se západním obloukem centru Lyonu, abych se nedostal do toho, v čem teď právě lítám, ale ten plán tak nějak nevyšel. A hůř. Lyon geograficky trochu připomíná naši Matičku Stověžatou. Údolí u řeky a z obou stran je lemován kopci. Obejet ho, znamená poprat se s nimi. To si uvědomuju, až když jsem na vrcholku a rozhlédnu se kolem.
Rozhoduji se okamžitě a vypínám navigaci.
Teď už pojedu jen dolů!"
Když pojedu dolů směrem na východ, musím dojet k řece, ať už Saoně nebo Rhoně a pak se zase chytím vody a pofrčím zase na jih. Koukání do mapy by jen zdržovalo.
Sjíždím táhlou zatáčkou mezi paneláky, a pak se držím po hlavní, podle slunce usuzuji, že jedu na jihovýchod, ale hlavní je, že jedu stále mírně z kopce. Vážně je to trochu podobné Praze, alespoň ty škaredé, omšelé bytovky.
A najednou jsem na nábřeží.
Moje tápání, jestli jsem na severním okraji Lyonu, nebo už za ním, na jihu, rychle končí. Ten barák znám z francouzských detektivních filmů, to je justiční palác, tak to jsem přímo v centru.
Vlastně to nedopadlo vůbec špatně, prohlédnu si Lyon."
Opouštím staré město, na soutoku řek vzniká luxusní čtvrť - Lyonské doky s říční marinou, loftovými byty ve staré továrně, hotely, stadion, moderní zajímavé stavby, které mě neoslovují, ale jsem rád, že jsem je viděl. Pak po chodníku dálničního mostu na pravý břeh Rhony a dál už opět čelem k slunci.

Vím, že dneska se to stane - měl bych přetočit tisíc kilometrů od startu v Rozvadově, a už tam jsem si slíbil malou oslavu.
Tisíc kilometrů za 6 a půl dne, dědku, nejsi taková bačkora" plácám se v myšlenkách po rameni. Tisíc právě padlo a ten nahoře, co mě má rád, mě připravil dárek.

Jedna hodina po poledni, městečko Givors, přesně na rohu kudy jedu, nemohl jsem minout - Café du Port, na ceduli - Denní menu - 9,90 Eur. Tak to se neodmítá.
A už sedím pod pergolou a ráčkuji ze sebe „Přál bych si to menu, prosím pěkně".
Ano pane, k pití červené nebo bílé? Je v ceně" usmívá se na mě paní vedoucí.
Coca Colu, prosím". A ona se otáčí se a odchází beze slova pryč.
Tak tomuhle se u nich říká „faux pas", to jsem neměl udělat, odmítnout sklenku vína, je zde zločin, a místo toho požádat o hnusný amerikánský patok, to by se mělo trestat na hrdle.

Paní vrchní, stále se zakaboněná, staví přede mne láhev s kolou a sklenku, donáší i karafu s vodou, zřejmě abych mohl ten hnědý zámořský hnus něčím spláchnout.

Pokouším se zachránit situaci: „Mám to ještě daleko, jedu do Valence."
Jiskřička zájmu.
Odkud?"
Z Villefranche dneska, ale jinak vlastně z Čech, Československa, do Andorry".
Chvilka ticha, pak úsměv a pár výkřiků do lokálu, ze kterých rozumím jen oslovení „Pierre" a pak slova „tvůj kamarád". Z lokálu se vynoří starší, štíhlý muž, hádám hodně přes šedesát, podává mi ruku a hned se hrne k mému kolu.
Hmm, dynamo, bien, brašny z Alemánie, super, žé-pé-es, intéressant".
A zase ty číslovky. Odkud kam a kolik.
Pak vytahuje z náprsní tašky užmoulanou mapku, je vidět, že jí ukazuje hodně často.
To je trasa Tour. A tady jsou razítka z etapových měst."
Ten chlap loni obejel celou trasu TDF - 3400km - za 30 dní, ovšem natěžko.
Na Valence? Tak to si užiješ!" loučí se.
Tady za rohem k řece, a pak už uvidíš značení ViaRhôna...."
Šťastnou cestu, kamaráde!"

Via Rhona jsem našel, ale neumím jí správně popsat. To se musí vidět!
Lesem, městečky, po břehu, národním parkem, lanové mosty pana Eiffela, cyklistův ráj.

Po 160 kilometrech přijíždím k IBISu ve Valence a začíná se zvedat vítr.
Večer už lomcuje s korunami stromů.
Jsem v Provence a začal „vát" Mistrál.
To není vítr s vláhou, co jen tak „fouká".
To je pěkný severák, co převrací popelnice a rve stromy z kořenů.

15.4.2014: Avignon

8. den, Avignon, 121km.
První odpoledne odpočinku, z Valence me do Avignonu donesl vítr. Začal už včera večer a ráno už fičelo fest. Mě dozad.
Stačilo jen řídit ...

Kolem druhé už byl tak silný, že nešlo se k němu postavit bokem na kole, to by mě sundalo, takže jsem pár úseků na rovině kolo vedl....

Přijel jsem v půl třetí, tak jsem stihnul i oběhnout město, to bude vyprávění na dýl. Jinak 26 stupňů, jasno, jen ten vítr ze severu je dost ledový. Takže něco jako léto na pláži u Baltu v DDR.
V závětří pohoda.

Do Andorry 6 - Avignon

Jsou místa, která jakoby měla v názvu zakódovanou nějakou melodii. Třeba Massachusetts. Slyším to slovo a vím, že „vrátím se zas tam do Massachusetts" a nijak se netrápím tím, že těžko se můžu vrátit někam, kde jsem nikdy nebyl. Či takové San Francisco. Také „já vzpomínám, na San Francisco", které znám pohříchu jen z obrázků.
A co Avignon?
Vidím zelenou ceduli hlásající „Avignon 120 km" a nohy mi zatančí na pedálech na rozverný popěvek „to je on, Avignon", který nazpíval Waldemar s dalšími lidovkami, v pookupační době, kdy se „růže z Texasu" zdály být normalizačním cenzorům až příliš prozápadní.

A nejsou to jen melodie, co se občas vynoří odkudsi z podvědomí.
Provence - to je pro mě i moudré vyprávění Miroslava Horníčka, vůně jižních bylinek, nebo zlatožluté lány slunečnic, zvěčněné nešťastným Vincentem.
Začátkem jara zde ovšem rozkvetlé slunečnice neuvidím, ale docela intenzivně si uvědomuji to zvláštní světlo a barvy, které s takovým zápalem popisoval v dopisech bratru Theovi. A také vidím cypřiše. Stále, jak za Vincentových časů, lemují cesty a silnice a chrání pocestné před studeným, prudkým a vlezlým mistralem.

A už tu zase máme známý nápěv.
A nejen nápěv.

Řítím se po státovce N7 rychlostí blížící se k 30 km/h s mistralem v zádech. Na potulování kolem Rhony nemám ani pomyšlení, proč bych si prodlužoval trasu vyhledáváním rovinek, když tou nejkratší, i když mírně zvlněnou, mě žene stále sílící vítr.
Automobilový provoz minimální, dálkovou dopravní zátěž přebrala souběžná Sluneční dálnice, místní doprava jako by nebyla, asi je lepší v takovém větru moc nevystrkovat nos z baráku.

Jestli to takhle pojede, budu v Avignonu krátce po poledni", libuji si, ale současně se začínám bát o zítřek. Zítra musím stočit na západ, a to mě ten vítr nabere bokem a to nebude nic příjemného. „Proč jen se našinec nedokáže radovat z daného okamžiku a pořád přemýšlí o budoucnosti?"
Budoucnost se ukázala nečekaně blízkou. Minul jsem Orange s antickým vítězným obloukem a čísla na směrovkách na Avignon, jsou už jen jednociferná. Vypadá to, že dnes budu mít volné celé odpoledne. Po sedm dní 12 hodin v sedle, těším se na to, že se konečně projdu, jestli jsem tedy ještě nezapomněl chodit. Celé odpoledne!

Už jen 7 kilometrů! Silnice se stáčí na západ, přejíždím dálnici a v tom mě zprava nabral.
Takový poryv větru jsem ještě nezažil. Stačím vytrhnout levou nohu z nášlapů a tak nepadnu na bok, ale vítr mi smetl brýle doprostřed silnice. A najednou jako by celá jižní Francie měla potřebu se projet auty právě po tom dálničním nadjezdu, šlo spíš o vteřiny než minuty, ale i tak to bylo nekonečné. Čekám, kdy uslyším známé křupnutí a skla budou napadrť.
Byl to zázrak, brýle to přežily.
Teď abych to přežil i já" usuzuji, že další poryv by mě snadno mohl hodit pod kola a nemusel bych mít takové štěstí jako ty brýle. Schovám je proto do kapsy, a kolo vedu. „Vedu" není správné slovo. Opřen o řidítka, kolo šikmo nakloněné přetlačuji ten zatrolený mistral.
Tři, čtyři kilometry než se dostávám mezi domy na předměstí. Obejdu přes silnici povalený strom a znovu nasedám. Už se dá jet, je to boj, ale dá se.
Z přemýšlení o tom, jakou bych měl šanci, kdyby se ten strom vyvrátil zrovna v okamžiku, kdybych jej míjel, mě osvobozuje to, co vidím před sebou. Kamenné hradby se strohou, gotickou branou s nápisem Universite d'Avignon.
To je on, Avignon!"

Chráněn zdí s cimbuřím přijíždím až k IBISu.
Levnější varianta hotelu, IBIS Budget, který stojí hned vedle je vyprodán, dneska budu za granda v tom, ve kterém jsou větší pokoje, pohodlnější postele a u recepce i barový půltík.
Moje snaha vlichotit se řečí domorodců, jinde tak vřele přijímaná, naráží na barieru jazyka Shakespearova. Slečna v recepci se rozhodla, že se francouzsky prostě mluvit nebude.
Bylo to správné rozhodnutí, protože nevím, jak se francouzsky řekne „wellcome drink" a tak bych ten drink na uvítanou mohl, pro pouhou neznalost jazyka, nerozvážně odmítnout, a to by byla škoda.

Co si tedy dáte?"
Je prends une bière à la pression, s'il vous plait." nevzdávám se.
OK, one drawn beer?" netušil jsem, že Francouzky jsou taky tak paličaté.
A byla to vůbec Francouzka?

To už se nedozvím.
Ale vím, že „vrátím se zas tam, do Avignonu".
A vezmu s sebou Soňu.
Ať už bude chtít, nebo ne, Avignon se vidět musí!
O tom jsem skálopevně přesvědčen, měl jsem tam celé odpoledne volno....

Něco málo z Provence vám snad přiblíží Vincent.

16.4.2014: Sète

9.den - Sète, 144km.
Naprostá idylka, 28 stupňů, vítr mírný...
Prý tam máte zimu?

Do Andorry 7 – La mer

Moře.
Nasávám ten opojný, slaný vzduch jako malý kluk.
Kluk, co vidí moře na vlastní oči úplně poprvé v životě. Přesně tak se cítím a tak mi je.

Takové to zvláštní chvění, touha rozeběhnout se po pláži a ochutnat vodu, zda-li je opravdu tak slaná, jak se povídá. Dosáhnul jsem dalšího postupného cíle - pobřeží Středozemního moře. První metou byl břeh Rýna a pokoření Německa za tři dny, Francie ze severu na jih mě stála dní šest, vlastně pět a půl, protože je krátce po poledni.
Možná by se hodilo vztyčit vlajku a vyzpívat slovy národní hymny stesk po vlasti, ale zase tak velká sláva to není.
Vítězství?
Těžko. Není s kým soupeřit, není koho porazit, tahle cesta má už předem jasně daného, jediného vítěze. Navzdory dialektickým materialistům - myšlenka opět poráží hmotu.

A tak místo palčivé otázky „kde domov můj?" na vlnách „se moje srdce houpá" rozverně a mladistvě jako tenkrát, před 70 lety, Charles Tréneteovi 

Dále už swinguju jen po pobřeží, pevnost v Aigues-Mortes, moderní hotely La Grande Motte a dál po úzké šíji kolem rezervace s pelikány až do Sète. Vzpomínám na krátkou cestu s Miguelem před pár dny, a jeho mírně patetické vyznání tuláka na kole: „vím, že jednou umřu, ale umřu s tím, že jsem prožil opravdové štěstí".
Musím si dávat velký pozor, za několik málo předchozích dní jsem zažil tolik šťastných okamžiků, že by to se mnou mohlo klidně fláknout okamžitě.

Dnes ráno v Avignonu to na takovou pohodu nevypadalo.
Kolem čtvrté ranní jsem se probudil s šílenou bolestí hlavy. „Přece jsem toho včera tolik nevypil?" snažím se to spočítat. Jedno „wellcome" pivo na účet podniku a jedno za svoje, aby tomu prvnímu nebylo samotnému smutno, ale to byly třetinky. Ve městě jsem nic neměl, protože okatá arogance číšníka ze zahrádky restaurace na hlavní avignonské avenue mě docela znechutila. „Chceš tu za lahvovou třetinku holandského patoku 180 korun a ještě se budeš ploužit jako šnek a ušklíbat jako bys tu byl ty host a já tě měl obsluhovat? Tak na to zapomeň!".
A pak jsem byl ještě na hotelovém baru, dal si pár třetinek s rozdováděnými Němkami z Dortmundu, co tam byli na zájezdu autobusem, a já se do toho zamotal jako tlumočník, když si děvčata chtěla koupit sekt, ale ten jsem přece odmítnul a zůstal u piva. Kolik těch třetinek bylo? Tři, maximálně čtyři - tři třetinky to jsou dvě normální, dospělá piva.
Jo a pak ty tři plechovky na pokoji. Poctivé pulitry. Moje oblíbená značka, 1664. Rozpouštím šumivé céčko a čtu si nápisy na té dóze.
„Panebože!" už to chápu. Když jsem včera nakupoval zásoby a vybíral si pivko, nešetřil jsem na sobě, vzal jsem to nejdražší značky 1664 co bylo v regále - „Jubilejní 1664 - 10,9% alkoholu". Tak odtud fouká vítr...."
Sprcha, miso polévka, další céčko.
Rozednilo se, je čas vyrazit.

Přejedu Rhónu, vystoupám kopeček, sjedu do městečka Beucaire, posnídám kroasánky s Café Crème, a přesně podle plánu se přivinu ke Canal du Rhône-à-Sète a toho se nepustím až právě do toho Sète.
Navigace funguje stoprocentně, nacházím, kanál, vede podél něj i cesta, polňačka, ale čert to vem. Jenže zhruba po dvoustech metrech polňačka mizí, tedy vlastně je zarostlá trávou, a i při největší snaze nedokážu jet rychleji než nějakých 12 km/h a ještě strašně drkocavě.

Ti Francouzi!
Ne, ti za nic nemohou, to já jsem si to takhle naplánoval, to co platí na severu u kanálů Marna-Rýn, nebo Marna-Seina tady dole na jihu nefunguje. Žádné asfaltky po hrázi.
Přetrasuji.
Nepojedu po přímce, ale budu se kroutit po okreskách, vždyť mám času dost.
Rovina, slunce, bezvětří, průzračné nebe a pak už „la mer".....

Kolem páté přijíždím před restauraci Porto Pollo v Sète, tím kličkováním se cesta protáhla, zase 144 km místo očekávané stovky.
Mají zavřeno?"
Ale ne, jen odpolední přestávka, ještě není sezóna.
Chci se pochlubit majitelům svým kolem, za těch dvacet let jsme se skamarádili.
No nic, uvidíme se u večeře.

Každý by měl jednou za život vykonat nějakou pouť" pravil moudře Marcel, když mě přinesl plato s těma mořskýma potvorama.
Já byl vloni v Santiagu, pěšky, nejsem katolík a ani nevím, jestli jsem věřící, ale pouť mě prospěla, člověk si to srovná v hlavě" pokračoval v úvahách.

Má pravdu, srovnat si to v hlavě, je to tak!."

Jenomže já nechci žádnou velkou pouť.

Já se chci toulat na kole pořád, bez ustání uhánět podél pláže a broukat si „la mer...".

17.4.2014: Carcassone

10.den - Carcassone - 133km.
Už od rána vidím Pyreneje, na vrcholcích je sníh. Zítra začínám stoupat, teď jsem podle gps 136m n.m.
V sobotu odpoledne bych měl být 2400.
To abych si vzal teplé prádlo

Do Andorry 8 – Země Katharů

Sète opouštím bez nostalgie, brzy se sem vrátím. Teda jestli to přežiju.
Stesk a smutek na mě nemilosrdně zaútočí po dvou, třech kilometrech, při nájezdu na Marseillanskou pláž.
Proč zase tohle?"
To všechno, co tu bylo krásné, nenávratně mizí. Další hotely, další bloky apartmánů se natahují k pláži jako rozpínavá lepra.
Co je to za lidi, co se z města ve vnitrozemí přestěhují na dva týdny do města na pobřeží? Opravdu to někdo chce?"
Vím, jak tohle dopadlo ve Španělsku. Očekávaný příliv turistů se nedostavil, bloky s apartmány chátrají a existenčně ničí jejich nešťastné majitele, kteří do nich investovali s vidinou zajištěného pohodlného příjmu. A to jsou budovy přímo u pláže. Tady se musí na pláž autem nebo autobusem. Vlastně jde to i na kole, ale mohutná parkoviště mě naznačují, že to asi nebude způsob přepravy, který tu vévodí.
Marseillanská pláž, dlouhá několik kilometrů, se nachází na úzké šíji mezi mořem a jezerem Thau. Přímo nad pláží vedla silnice, po obou stranách lemovaná zaparkovanými vozy. Omezená parkovací kapacita určovala charakter pláže, nikdy, ani v té nejvyšší sezóně nebyla přelidněná. Žádná infrastruktura, plážové bary, sprchy, jen tu a tam nějaký stánek z karavanu, ve kterém se prodávali hranolky „frités". Před pár lety se začalo stavět, a teď vidím ten obludný výsledek. Silnici přeložili pár desítek metrů od pláže a z té staré z části udělali cyklostezku, což je příjemné, ovšem hned za ní vyrostlo gigantické parkoviště a to podél celé její délky. Rekreační kapacita se rázem minimálně zdesetinásobila.
V sezóně to tu bude masakr.
Další krásné místo, které v původní podobě zůstane jen ve vzpomínkách a možná na několika starých fotografiích.

Natrasováno mám podél Canalu du Midi, ale ani se nepokouším původního plánu držet. Pokud u kanálu není vyznačená cyklostezka, je to zaručeně na treku nesjízdné. A také je načase se přestat bát kopců.
Za Béziers to už vidím na obzoru. Souvislá linka oddělující modrou oblohu nahoře od šedomodrého pásu, který je dole ohraničen zelenou linkou kopců na horizontu.

Ten šedomodrý pás, to jsou Pyreneje.
Jsou odsud tak 150 kilometrů daleko, ale už teď vypadají hrozivě. Nebo svůdně a vyzývavě.
Rozdáme si to spolu?" laškují.
To si piš! Kvůli tomu jsem tady!" odpovídám sebevědomě, ale že bych si na sto procent věřil, že je povalím na záda, to říci nemohu.

Pár kilometrů před Narbonne odbočuji do vnitrozemí, kličkuji okreskami podél říčky l'Aude. Nikde ani živáčka.

Jasně, jsem v zemi Katharů a Arnald Amalric, opat ze Cîteaux to řekl jasně: Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius - tedy: pobijte je všechny, Bůh si ty své pozná....
Ale to se stalo před 800 lety
." mudruji.

Když se kolem sebe rozhlédnu, je mi jasné, že o pravou víru v tom křižáckém vražedném řádění tu nešlo. Šlo o tuhle zemi. Tak krásnou a úrodnou, mírně zvlněnou, s příjemným klimatem. To hned kdejaký lapka v sobě našel dostatečně mohutné zanícení pro „svatou věc" když věděl, že co dobude, to bude jeho.
Hamižnost maskovaná ušlechtilými ideály.
Téma staré jak lidstvo samo.

Třicet kilometrů do Carcassone a začíná se zvedat vítr.
Tentokrát mi nepomáhá, naopak, jedu přímo čelem proti němu.
Dneska to už vydržím, ale zítra?

Ještě v sedle zavrhuji původní plán objet první hřebeny hor oklikou podél řek l'Aude a l' Ariège a rozhoduji se pro nejkratší cestu, přímo přes hory.
Raději kopec než protivítr.

Poprvé za 10 dní své cesty si nejsem jistý, jestli dokážu dojet do cíle příští etapy.
Nebojím se hor, bojím se kombinace hor a větru.
Předpověď je jasná.
Bude foukat a bude foukat ze západu, tedy přímo proti mě.

Kdo mi pak pomůže?
V zemi Katharů bych raději moc nespoléhal na pomoc shůry.
Zůstanu na to sám, jako kdysi oni.

18.4.2014: Ax les Thermes

11.den - Ax les Thermes - 114km.
Jsem pod kopcem Granvalíra, zítra to fakt asi dokážu, na vrcholek to mám 38 km, jsem na 800 metrech.
Dneska to vypadalo ze začátku velmi krušně, měl jsem z těch kopců velký respekt a měl jsem strach, abych to to želví rychlostí stihnul.
V závěru jsem pochopil, že ty kopce fakt dokážu vyšlapat, přejel jsem něco kolem 1450 n.m., jde to, už to ani nebolí.
Je tu nádherně, snad se mi podaří přes místní wifinu protlačit nějaké foto, mám totiž hotel "francouzského typu", před kterými jsem varoval.
Když ne, nahraju to zítra v La Velle.

Do Andorry 9 – Pod kopcem

Ax-les-Thermes.
Hotel na náměstí vypadá přesně tak jako na internetové stránce rezervačního systému.
Pár lidí usrkává kávu předzahrádce, na kterou dohlíží mírně znuděný číšník ve vínovém sáčku, za výčepním pultem o nic méně letargický mladík, v košili stejně tragické barvy.
Naboden na jehly pohledů posedávajících hostů projdu zahrádkou a restaurací k baru.
Měl bych zde mít rezervaci?" vysoukám ze sebe po obvyklém pobonžůrování.
Vchod do hotelu je z druhé strany. Musíte ven a doprava za roh!" zazní studeně nevlídná odpověď.
Odtlačím tedy kolo za roh, kde u skleněných dveří, s nápisem „vstup do hotelu" jej zamknu, brašny beru přes rameno, otevřu dveře a po dvou krocích stojím před recepční deskou.
A za ní sedí úplně ten samý mládenec, co jsem s ním mluvil před minutou.
Vy jste dvojčata?" vyhrknu překvapeně.
Ne, to jsem já" ukazuje mi se smíchem do chodby, na jejímž konci vidím ten výčep. Jenže zezadu.
Kluk se dneska zřejmě nudil, tak si trochu hraje.

To já se vůbec nenudil.
Vystrašen předpovědí větrného dne, vyjíždím raději ještě za tmy.
Dopoledne vždycky fouká méně, musím se snažit dojet, co nejdál to půjde, a pak děj se vůle Páně.
Jde to dobře" libuji si na prázdné silnici. Vítr žádný, kopečky mírné, pořád proti proudu řeky.
A k čertu!" zastavuje mě v rozletu známá dopravní značka.
Jsem ve Francii a ne Německu, takže „zákaz vjezdu cyklistům" nenabízí alternativní cyklotrasu, poraď si sám. Ještě před rokem by se mě zmocnilo zoufalství, že celá moje naplánovaná cesta je pro cyklisty zakleta a že si zajedu o polovinu více, abych dosáhnul cíle.
Teď vím, že je to jen taková francouzská hra na obchvat města či vesnice.
Tři kilometry „okruhu" ve čtyřech pruzích a pak už zase běžná státovka, kam mohou nejen cyklisté, ale i traktory a koňská spřežení.
Google Maps potvrzuje, že se nemýlím. Na satelitu jasně vidím, kde končí čtyřproudovka. Nacházím nejkratší cestu k tomu místu a vyrážím dál.
Prašný povrch, občas nějaký kámen?
Těch pět kilometrů vydržím. Hlavně že neprší. Ale ani to ne.
Hlavně že nefouká.

Pořád ještě je čas na snídani, a já už mám za sebou 50 kilometrů.
A před sebou 60, a ty už podél řeky nebudou.
Jak rád bych si teď dal dršťkovou a pořádný kus chleba" stýskám si nad kroasánky.
To má být snídaně pro chlapa na úpatí Pyrenejí!"hecuji sám sebe.

Zlatý loupáček, říkám si za pár hodin, když vytahuji něco placatého, co mi z něj v brašně zbylo na vrcholku té zpropadené hory. V kopci vážně vyhládne.

Zjišťuji, že uvažuji v termínech stavitelů železnic.
Stoupání je dobře, jakékoliv klesání je špatně. Je to „ztracený spád".
Ráno jsem vyjel ze 130 metrů nad mořem, zítra bych měl stát 2400 metrů nad jeho hladinou.
Zatracených, ztracených spádů zažiji ještě pár, než jsem nejvýše, co se dnešní den mohu vyšplhat, v průsmyku Col du Chioula 1431 metrů. Fotku domů a jede se dál.

S kopce.
Teď si klidně foukej" směji se škodolibě sílícímu větru.
Vyšlo to, schoval jsem se před větrem za ty hory" raduju se trochu dětinsky.
Zítra přejedu ten kopec!" těším se.
Fakt jsem to dokázal!"

Mám za sebou první opravdovou horskou etapu.
Ne první letos, ale tu úplně první v životě.
V pětapadesáti.

Zasloužím si večeři.
Co to bude pane?" směje se na mě ten kluk ve vínové košili.
Zase ty?" nevěřícně kroutím hlavou.
Doufám, že to také nevaříš?" snažím se vtipkovat-
Myslíte si, že to neumím?" okamžitě dostávám ledovou sprchu.
Ne, máme kuchaře, mimochodem, skvělého kuchaře, pane!" směje se.
Jste přece ve Francii!".

Ano, dneska jsem ještě ve Francii, zítra budu v Andoře!
Dá-li Bůh.

19.4.2014: Andorra la Vella 

12. den, Andorra la Vella - 60km, z čehož platí jen 38, zbytek to jelo samo. Granvalíra padla chvilku před 16tou, vrcholové foto je ve vývojce (bežel jsem nakoupit a k wifi se připojím až večer). 1691 km od startu na Rozvadově.
Úžasný zážitek, provoz sice jak na Vídeňské, ale přátelské pohejkávání, fandění, vytrubování, šoféři si uvědomují, že to fakt je kopec.
Asi kilometr pod vrcholem, stálo auto na odpočívadle, a když jsem jej míjel, vyskočila z něj paní a křičela na mě "bravo monsieur" a mě zaskočila hruška, a na vrcholku jsem už bulil jak želva. To mám asi z toho chlastu, že jsem takovej měkota.

Zítra mám volný den, Soňa přijede až v úterý, tak se trochu fláknu po Andoře, a pak už se jen za den dostanu někam na 1400, a další den už jen svezu do Perpignanu. Závod s časem už žádný nebude.
Kurnik, já to fakt dokázal, to se mnou v mé hospodě Pod ledem nevydrží....

Do Andorry 10 – Que c'est beau la vie

Jednička, dvojka, vracečka a zase jednička.
Už hodinu takhle šplhám do kopce, sotva se to rozjede, už je tam další zatáčka, brzda a zase řadit za jedna. Prostě tohle je už pořádný kopec.
Konečně kousek přímého úseku, za tři, točím mírně doleva a v tom je vidím.
Vynořili se tam jako zjevení, vzpomínka nebo snad výčitka?
Pozapomenutá minulost a špatné svědomí.
Jak jsem to mohl dopustit, takhle zfotrovatět!

Jedou za sebou, ti dva, kolo na kolo, napěchované boční brašny kryté spacákovou, odhodlaně šlapou proti tomu kopci. Ze staženého okýnka letí palec vzhůru: „Jste pašáci, kluci!"

Co ti je, stalo se něco?" ptá se Soňa ustaraně.
Ale, nic, to ti borci na kolech, tohle už nikdy nezažiju, na to nemám" snažím se, aby to znělo spíše smířeně než poraženecky, jako konstatování situace, pochopení svých možností a limitů.
Místo odpovědi mi pohladila ruku na řadící páce a podívala se na mě s tím konejšivým výrazem, kterým jako by chtěla naznačit: „To nic, z toho se nestřílí, je spousta jiných důležitějších věcí na světě."

Poprvé za celou cestu si mohu přispat, ale nejde to, budím se krátce po čtvrté a pak už nezaberu. Tak tedy dneska!
Ne, snídani mi nepočítejte, nesnídal jsem!" odsekávám recepční trochu podrážděně. „Snídaně se podává od sedmi" píší v hotelovém prospektu. V osm v jídelně ani noha a ani náznak, že by se někdo snažil něco k jídlu nachystat. Balím a jedu.
Kroasánek koupím v pekařství na rohu.

Dvacet metrů rovinka a pak začínám stoupat.
Dalších 38 kilometrů bude jen do kopce.
Nebojím se toho, těším se.
Ale bude to trochu bolet. Po včerejší horské etapě mě vždy po rozjezdu protivně bolí stehenní svaly, po pár šlápnutích to vždycky přejde. Čím delší pauza, tím více rozjezd bolí.
Sunu se pomalu vzhůru podél řeky, pár smyček a jsem v poslední francouzské vesnici L'Hospitalet-près-l'Andorre. Tady končí železnice.
Dál už natvrdo jen serpentýny.

Je to krása, ty hory, potůčky, vodopády, ve strouze podél silnice zurčí tající sníh.
Do Pyrenejí se sálajícím jižním sluncem dobývá jaro.
A taky já.
Určitě je spousta důležitějších věcí na světě.
Opravdu?
Ne pro mě, ne dneska.

Představoval jsem si to trochu jinak.
Tedy, že jedu sám, titěrný a maličký, proti té obrovské hoře, neústupně ukrajuji metr po metru, navzdory únavě z dlouhé cesty a bolesti. Rvu se víc se sebou než s tím kopcem.
Skoro všechno je pravda.
Až na to, že vůbec nejsem sám.


Před chvilkou mi cinknul mobil, smska od kolegy z Nakole, drží palce, je se mnou v tom stoupání. Skoro každé auto co mě míjí, ať už jede nahoru či dolů, na mě mrká světly nebo vytrubuje, ale ne tak jako u nás na silnici: „Padej do škarpy ty pumpičko!".
Ti lidé mě zdraví, mávají, vztyčené palce, povzbuzování „Šlapej, šlapej!"
Sám?
Tak to ani náhodou.

A tak se ani nervu a nepřemáhám sám sebe, jedu si jak na přehlídce, mávám na oplátku a rozdávám úsměvy, jak hvězda filmového festivalu na červeném koberci.
Jsem v Pas de la Casa, hraniční město v Andoře.
Už jen čtyři kilometry, tři, dva...

Nalevo na sjezdovce se lyžuje, je to zvláštní. Silnice úplně suchá a o kousíček dál metr dvacet sněhu a děcka na snowboardech. Na vrcholek mám asi pět set metrů, když z na vyhlídce zaparkovaného auta vystupuje mladá žena, udělá si z dlaní trychtýř a křičí: „Bravo monsieur!"

A pak jako chlap úplně selhávám.
Nestačím polykat, začíná mi téct z očí i nosu, brečím jako mimino.
Jsem šťastný a zároveň mi je to všechno nějak divně líto.
Chtěl bych, aby žil táta, ten to do mě pořád vtloukal: „Synu, stačí chtít...".
Setrvačnými pohyby pedálů jedu dál a najednou za zatáčkou konec, vrchol, výš už to nejde.

Dvanáctý den od startu na Rozvadově a po 1691 kilometrech, pár minut před čtvrtou odpoledne si znovu uvědomuji: Que c'est beau la vie  - tedy - Jak krásné je žít.

20.4.2012: Andorra LA VELLA

13.den - nohy nahoře v Andoře

Andorra la Vella

...když tu se v jedné zatáčce znenadání objevila mohutná skalní rozsedlina a za ní širá, stromy posetá pláň, kde říčka už neburácela, nýbrž na své zklidněné pouti k protilehlé straně roviny bublala pořád mírumilovněji. A tam na úbočí hor, kousíček nad utěšeně zelenou plochou toho zeleného sadu, se rozprostírala Andorra la Vella, nejdojemnější, nejubožejší hlavní město na světě.* napsal před devadesáti lety mladičký Richard Halliburton ve svém prvním cestopise - Královskou cestou za romantikou.

Což o to, údolí tu je a říčka jménem Valira stále bublá.
Jinak je všechno úplně jiné.

La Vella je moderní, neustále se rozpínající město. Těžké stavební stroje se zahlodávají do okolních skal, aby horám ukradli alespoň uzoučký pás, na kterém s obdivuhodnou rychlostí vyrostou nové budovy hotelů či obchodů. Všechny v jednotném stylu s fasádami z šedavé břidlice, hnědými rámy oken zdobených květy muškátů.
To město, více než jakékoliv jiné, připomíná ohromný obchodní dům nebo tržiště. Výlohy nahuštěné elektronikou, tabákovými výrobky a lihovinami, značkovými oděvy a parfémy, všude davy lidí spekulujících o výhodnosti koupě. Daňová, či spíše bezdaňová politika knížectví udělala z La Velly, a vlastně i celé Andorry, jeden ohromný bazar.

„A jak je to u vás s počtem obyvatelstva? Zvětšil se v průběhu staletí?"
„Nezvětšil, monsieur. Za posledních šest set let nedělá rozdíl víc než dvě stovky. Teď máme něco mezi pěti tisíci osmi sty a šesti tisíci duší - tolik nás je odjakživa a tolik nás bude na věky. Vyhlídky na zprůmyslnění, které by přilákalo přistěhovalce, neexistují. Rozmnožit se nám souzeno není." *
 To tvrdil Halliburtonovi andorrský president v roce 1921.

Dnes má hlavní město Andorra la Vella zhruba 20 tisíc obyvatel a celé knížectví pak 84 tisíc duší. Nic na světě není na věky a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Z Porta d'Envalira ve výšce 2400 metrů nad mořem do La Velly na tisícovce jsem sjížděl těch 17 kilometrů skoro dvě hodiny. Nespěchal jsem dolů, jako by mi bylo líto každého metru výšky, o který přicházím, pohledem jsem se mazlil s každým vrškem či domem, navštívil nejstarší kostelík toho pidistátečku, fotil vodopád. Stále jen z kopce do rozevírajícího údolí, nepochybně úplně stejnou cestou, kterou kdysi šlapal Richard se svým oslíkem.
Hotel čtyřhvězdičkové kvality za cenu baťůžkářské ubytovny ve Francii, koupelna v mramoru a vana s pěnou do koupele „Tady chci zůstat!"
Objednávám u hnědooké recepční ještě jednu noc. Zítra si dám pauzu, na kolo se ani nepodívám.
Česká republika, kde je Česká republika?" brumlá si pro sebe ta jižanská kráska a zírá do monitoru.
Česká republika je uprostřed Německa!" napovídám.
Široký úsměv bělostnými zuby „Ale já vím, kde je, já myslím tady u mě, v databázi na počítači. Praha, znám. Já jsem z Portugalska."

Portugalců žije v Andoře asi 15 procent z celkového počtu obyvatelstva. Jsou druhou nejsilnější národnostní menšinou, po Španělech, kterých je 28%. Samotných Andořanů je pouze 43%. Třetí nejsilnější menšinou jsou Francouzi, těch v knížectví žije 5 procent.
V obchodech a ve službách se mluví většinou španělsky, i když mateřštinou Andořanů je katalánština. Téměř všichni ovládají i mezinárodní dorozumívací nástroj, kterým je, jak říkají moji angličtí přátelé, „bad English".

Hned co jsem se ubytoval, začalo mrholit a v noci už pořádně lilo.
Měl jsem těžko uvěřitelné štěstí, celých 12 dni ani nekáplo.
Teď ať si prší, bude se mi lépe spát. Zítra nevstávám a nikam nejedu!"
Zítra je už dnes a mám před sebou volný den.
Nebudu obíhat obchody a hledat nejlevnější supermobil, ani nebudu dlouhé hodiny postávat před kabinkou, ve které si Soňa zkouší nějaký úžasně zlevněný hadřík.

Během světové války, si tento trpasličí národ, který v ní jako jediný z účastníků neměl žádné želízko, uvědomil, že jsou ohroženy prastaré republikánské ideály jeho vlasti a rychle vyexpedoval ze svých šesti tisíc obyvatel devět mužů pod francouzské prapory. Tři z nich se vrátili s vyznamenáními, tři slepí nebo jinak postižení a tři padli k větší slávě nejmenšího ze spojenců v boji za obranu zásad považovaných za posvátné v republice, která je ze všech dosud existujících na světě nejstarší.
Těm třem hrdinům se na Place de la Concorde chystá pomník se zlatým nápisem ve francouzštině: Na věčnou památku tří Andořanů, kteří položili život, aby světu zabezpečili demokracii.
* napsal tehdy Richard Halliburton.

Rozhodl jsem se, že ten pomník najdu.
Co na tom, že Andorra nikdy nebyla republikou, Richard neměl google.
Horší je, že v La Velle podle map není žádné náměstí Svornosti - Place de la Concorde.
Je-li ta deska někde, bude nejspíš v historickém centru města, a to musím najít, nebo se alespoň o to pokusit.
Prodírám se davy turistů po hlavní vzhůru, míjím obchodní dům Pyrénées, na vrcholku náměstí s kostelíkem, odbočuji vlevo do úzké uličky za ním a jsem tam. Casa del Val!
To je ten dům, ve kterém Halliburtona přijal andorrský president.
Symbol andorrské státnosti památka a zároveň sídlo vlády.
Tady je to historické centrum!

Zatímco na hlavní s obchody není pro turisty k hnutí, tady jsem sám. Skoro sám.
Ještě tu pobíhá s fotoaparátem nějaká maličká Japonka. Úzkou uličku střídá široké prostranství s monumentem připomínajícím výročí první andorské ústavy z roku 1993.
Vyfotíš mě prosím?" a už ta holka zaujímá postoj a cení na mě chrup s úsměvem typu „sýr".
Tak ty mě taky" snažím se nesýrovat a vypadat hrdě a odhodlaně.
Domo arigato" děkuji řečí země vycházejícího slunce, aby si holka nemyslela, že jen proto, že tu trajdám v cyklistickém, jsem nějaký buran.
Já ne Japan. Já Korea" zpraží mě s grácií, ukolní se a odcupitá.
Tak tohle neklaplo. A kde je ta deska těm třem padlým hrdinům?
Povede se mi alespoň tohle?

Prošel jsem všechny andorrské uličky nejméně dvakrát, našel několik soch a pomníků, tři historické fontány i městské divadlo, knihovnu, museum a prodejnu piva všech značek, ale ten pomník tam nikde není. Halliburton však i tohle napsal za mě:

Při posledním popatření na zelené a šťastné Andorrské údolí mnou projela vlna smutku, který mi také zněl v hlase, když jsem pobídl osla do kroku a zvolal:
„Do Španěl, Hannibale, do Španěl"
  *

* Citováno:
Richard Halliburton, Královskou cestou za romantikou, Orbis 1971, překlad Jiří a Slávka Poberovi.

Fotogalerie

21.4.2014- Mont LOUIS

14.den - Mont Louis, Francie, 91km.
Sklouznul jsem do Španělska, projel jím 50km a jsem znovu be Francii, jsem na poslední vyvýšenině této cesty, odteď to se mnou půjde s kopce. Den polojasný, až poslední hodinu začalo pršet a padla mlha, Pyreneje si mě nechtějí pustit, a i mě se už pomalu začíná stejskat.

Moje skvělá trysková turbomadam už bydlí v Lyonu, holka hodila traktorem 1000ku jako prd..
Jak to psal ten Renčín, Jiránek nebo kdo:
"I kdyby se Japonci přetrhli, takovýho robota, jako je moje madam, nikdy nevymyslí.....

Fotogalerie

22.4.2014: Villefranche de conflent

15. Den. Villefranche de Conflent
30 kilometrů z kopce, Soňa přijela v pravé poledne, jak domluveno a pak zase domů....

Fotogalerie