Když v Montpellieru prší, prší fest.
To není na paraplíčko, ale spíš na pršiplášť a holínky. Foukne vítr a deštník ti obrátí do misky a k tomu tě pěkně flákne z boku vodou.
To je lepší zůstat doma, nebo vypadnout jinam.

Tak jsem vzal TGV do Toulouse, kde je hezky.
Ve vlaku googlím kam půjdu. Na tento víkend připadají "Evropské dny kulturního dědictví" a to mají musea a pamětihodnosti vstup zdarma, tedy jsou prakticky nedostupné pro davy lidí.
Volím tedy Vesmírné městečko.
Definují to jako "vědecky zábavní park" a si tomu tak kdysi, při otevření parku v roce 1997, bylo. Ale zdá se, že mírně interaktivní hrátky u monitorů dnešní děti nelákají, pocítačové hry jsou vymakanější než vodit joystickem lunochod. A tak sály s monitory zejí prázdnotou.
To model lunárního modulu, 50 metrů vysoká raketa Ariane, nebo prolejzaní vesmírnou stanicí Mir, to už je jiné kafe.
Je vidět, že celá koncepce je 40 let stará.
Brblal jsem to už v Bordeaux, v museu víne Cité du Vin.
Nechci serii poučných filmů, na které koukám v tlačenici lidí, či v lepším případě jen za vřískání roztomilých dvojčátek a jejich staršího bratříčka. Chci ten lunární modul, raketu, skafandr Niel Armtronga, Gagarinovu přilbu a obojek Lajky, popřípadě kapesníček Valentiny Těreškovové. Předměty. Nikoliv serii nástěnek.
Ty informace si můžu mnohem pohodlněji najít doma.
Přesto jsem rád, že jsem tu byl.
Výklad animátora u lunárního modulu byl zábavný i poučný, samotný modul, či orbitalní stanice grandiozní a palubní deska toho modulu mě šokovala. No, jasně, žádné dotykové obrazovky, ono je to už taky let, že jo.
No, s dětmi, pokud není jejich mateřštinou fránina sem nejezděte, nudili by se.
Jinak jo, kdy se člověk dostane k raketě tak, aby si na ní mohl sáhnout....

Fotogalerie