Jsou místa, jako je třeba vězení, ze kterých se není snadné dostat.
O jednom takovém, poblíž Marseille, psal pan Alexandre Dumas, a já, jako předpubertální kluk, jsem jeho příběhy čítal dlouho do noci, a ráno pak nechtěl vstávat. Fandil jsem Edmondu Dantesovi, když dlabal svůj tunel ve skále a představoval si nevlídný chlad těch kamenných kobek.
Jak všichni víme, Edmond se z té díry dostal nakonec jiným trikem, stal se hrabětem Monte Christo, pravda a láska zvítězila, navíc i zlo bylo ztrestáno a já si do života odnesl poznání, že tunelem se k bohatství nikdo nedostane.
Už jsem to tu jednou zmiňoval, Dumas taky vždycky nevěděl všechno.
Léta přefrčela rychlostí TGV, příběh jsem viděl zfilmován v několika lepších či horších verzích, ten Edmond, ať už to byl Marais nebo Depardieu, mě svou cílevědomostí imponoval.
A tak, když ve věku téměř kmetském, jsem se dostal do Marseille, naprosto přirozeně jsem toužil vidět Chatêau d'If, místo, kam pan Dumas umístil Dantesovu školu života. Ale času bylo málo, neměl jsem kde nechat kolo, řekl jsem si: příště.
No, příště byla Soňa nastydlá a nad mořem ledovatě fičelo, potom, další příště, byl na návštěve Marseille Macron, a If měl jako nejvíc VIP Frantík jen pro sebe.
Nebudu vás napínat, ani dnes to nedopadlo. Pevnost If uzavřena z nesdělených důvodů. Ale tentokrát jsem to nevzdal. Alespoň si to zblízka prohlédnu, rozhodl jsem, a vzal loďku na Port Frioul, která Chatêau d'If mijí tak zblízka, že můj plán, dostat se na Edmondův ostrov příště vyjde.
Nečekám, že bych měl někdy v budoucnu to štěstí se tam dostat jako řádně platící turista.
Uděláme to tak: Soňa mě zašije do pytle, poblíž ostrůvku If vrhne ten pytel z paluby, já, několika rychlými máchnutími nožem pod vodou pytel rozříznu, a k ostrovu doplavu. Dumas byl velký lišák, fabulátor, a vypravěč, ale inspiraci u něj lze nacházet stále.
A také neochvějnou víru, že všechno vždycky dobře dopadne, jen to nemusí být hned.
31.10. 2021
