23.2.2022: Nice - Cannes 

Štěstí prý přeje připraveným.
Připravoval jsem se poctivě. Šlapal jsem na kole zavěšeném na té brzdící stvůře, co mi v ložnici simulovala stoupání na La Corniche, koukal přitom na francouzské filmy v originále, za oknem slota a nečas, a těšil se na jih.
A teď tu jsem, a zase přistižen v nedbalkách.
Čekal jsem teplo, čekal jsem i sluníčko, ale ne takové,je přeci ještě únor.
No, tak jsem si spálil uši i frňák.
Hned první den. Ale klidně bych přidal i zátylek,bylo-li by to potřeba, protože nefalšovaně zažívám sen.
Chápu proč si Roastbeefové Nice oblíbili.
Ne jako letovisko, naopak jako zimovisko, kde mráz nezalejzá pod nehty, a vítr neštípe do tváří.
Trochu ve stylu asijského turisty jsem "viděl všechno" co průvodce píše, že se vidět má, a téměř tanečním stylem šlapal podél kýčovitě azurového moře, beze spěchu, rozkošnicky.
Antibes, takové zrcadlo Saint-Tropez. Hra na provinčnost, kterou popírají davy rekreantů i v tomhle období.
A pak Cannes.
Kdyby snobárna měla stupnici, Cannes by na ní bylo safra vysoko. Ale na to já nehraju.
Ostatně, ani nemohu, protože můj šatník je omezen velikostí brašen, a před šviháckým sáčkem přeci jenom dám přednost fungující bundě na kolo.
Dnešek byl vyhražený aklimatizaci, ten kousek snad ani za cyklovýlet počítat nelze.
Zítra bude ta La Corniche, podél pobřeží na Rivieře totiž neznamená, pořád po rovince.

24.2.2022: Cannes - PORT FRÉjus

Jaké to bylo, "když v ráji pršelo" jsem se nedozvěděl. Když jsem se konečně vybabral na cestu, spustil se liják. Teplá sprška, ale protivná.
Hned jsem to fotil a posílal domů, aby věděli, že taková cesta kolem Středomoří vyžaduje tvrdé chlapy s nezlomnou vůlí a až ďabelským odhodláním. Napsal jsem tedy "prší" a než jsem k tomu stačil najít a připojit toho správně naprdnutého smajlíka, deštík ustal.
Zlověstné, tmavé mraky se odsunuly někam k Alpám a nade mnou zavládl provencálský apríl i když v únoru.
Chvilku tak, chvilku jinak, ale v celku, houby zle.
Až na ten kopec, ke kterému jsem se s maximální nechutí blížil.
"La Corniche, tam si dávejte pozor, kamaráda tam náklaďak nahnal do škarpy a potloukl si rameno. Řidiči jezdí jako prasata!" varovala i strašila mě slečna na recepci.
Pochopil jsem, že Fanoušové, jak jsou tím "velkým národem" a nikam moc necestují, vůbec nevědí, co je to "řídit jako prase".
Takový normální provoz nikterak moc frekventované středočeské státovky. Necítil jsem se ohrožený ani malinko. I kopec nebyl tak zlý, jak jsem čekal, strach má prostě velké oči. Červené skalní útesy o které se rozbíjí vlna za vlnou - takovou dávku romantiky nějaký ten kopeček nepřetlačí.
Jsem v ráji, a neprší.
Do města Port Fréjus jsem přijel v blbé době, na oběd pozdě, na večeři brzo, tak jsem zmáknul "velké prádlo".
Zítra, v Saint-Tropez, budu jako ze škatulky.

25.2.2022: Port Fréjus - Hyères

Na kole znám dva druhy větrů.
Vítr - kamarád, a pak vítr - nepřítel.
Vítr-kamarád se ti opírá do zad a tlačí dopředu, a často, jak už to s pomocí kamárádů bývá, považujeme to za normální a přirozené, pokud si té pomoci vůbec všimneme. To, že nám kamarádi pomáhají bereme tak nějak za samozřejmé, pohříchu tak mnoho, že občas zapomínáme i poděkovat.
A ten druhý, nepřátelský vítr nam fučí přímo do tváře, zpomaluje pohyb vpřed, prostě škodí. Ten už nedokážeme ignorovat. S takovým větrem bojujeme a válčíme. Někdy se vyplatí se bitvě vyhnout, schovat se někam do závětří, počkat, až se to přežene.
"Žádná bitva, ani válka netrvá přeci věčně" říkám si u kávy, když pozoruji ty kymácející se cypřiše.
"Jindřichu, prober se, jsi v zemi, kde zuřila stoletá válka, nechceš přeci trávit zbytek svých dní v Port Fréjus?".
"Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme", cpali nám od dětství do palice, nuž, Boží bojovníku, do sedla!
No, když jsem tak rozdělil kamarády a nepřátele, zapoměl jsem na jednu, celkem zásadní věc.
Nejhorším nepřítelem je bývalý kamarád.
Ten dokáže vymyslet pěkně mazané sviňárny, protože tě zná.
No, a toho "bývalého kamaráda" jsem potkal na cestě do Saint-Tropez. Chvilku, jako by nic, a pak najednou takový flákanec z boku, že nebýt živého plotu napravo, pokousal bych pangejt.
Doplácal jsem se do Saint-Maxime a s radostí zjistil, že trajekt do Saint-Tropez funguje, berou kola, a nejbližší jede za čtvrt hodiny. Žádné vyhlížení vyhlášeného letoviska z paluby, navlečen čtyřmi vrstvami něčeho, co když mi prodávali, říkali, že v tom můžu do Antarktidy, zůstal jsem zbaběle v kabince lodi Gipsy X.
V Saint-Tropez "chcípnul pes" a chlápek na rohu vypadal, jako by se chystal mě požádat, abych mu ho pomohl zahrabat, vzal jsem tedy "kramle". Pochopitelně, až po nezbytné fotce u četnické stanice.
Teď napříč tím poloostrovem, přes horu.
Hora má jednu positivní vlastnost, tvoří závětří.
Nějakou muziku na kuráž?
Připojím reproduktorek a už se je to tam - motivační píseň "Aj tak sme stále frajeri".
Baže jsme. Ale ne zas takoví, abychom si 55 km od cíle ztrhli pajšl na blbě strmém kopci. Procházka do kopce za přemítání, jak se stalo, že se v té mé "diskotéce" v mobilu dostali za Petera Nagy Buty. Nevadí, šlape se dobře, a jen píseň "Umírám" načasovaná přesně na vršek kopce, byla nepatřičná.
Není kopec, co bych na kole nezdolal, tedy procházkou vedle něj.
A pak už jen samá positiva.
Z kopce dolů a pak zhruba od města Cavalaire-sur-mer až do Hyeres, po trase bývalé železnice.
Cyklotrasa není zcela hotová, ale "ce n'est pas grave", když stoupání jsou natrasovaná tak, aby to zvládl "ohnivý oř", devatenáctého století.
A jinak?
Jak psát o Rivieře?

26.2.2022: Hyères - Marseille

Nemám rád, ba hůř, přimo nesnáším, průjezd s naloženou silničkou velkým městem. Tu dlažba, tu výmol či výtluk, jinde zase chybí dekl kanálu, a když se daří projíždět místy,kde to v noci žije, člověk musí kličkovat mezi střepy z rozbitých sklenic.
A do toho ty semafory, kolony a zúžení, pořád se brzdí a rozjíždí, nebo fest přišlapuje, abych nebyl za cykloprudiče co brzdí provoz, dobře a zkrátka, pět kilometrů městem mi dá zabrat jako padesát na silnici.
To jsem si uvědomil, když jsem projel centrem města Toulon.
A hned mě došlo, že dneska bude ještě hůř.
Čeká mě Marseille, a to už je safra velké město, druhé největší ve Francii.
Ale před tím pohádková cesta kaňonem d'Ollioules, a pak ten kopec ...
Když tak potím krev v takovém kopci, než dostanu rozum, sesednu a tlačím,honí se mě hlavou všeljaké věci.
Proč to dělám? Proč si nevezmu toho gravela s motorem? A proč vůbec se někam pořád ženu, ale pak, když svah už je méně strmý, a zase sedím v sedle, vše zapomenuto a kdyby jen to, přičte se to do seznamu "proč ne, vždyť to nebylo tak hrozný, hele, jsi nahoře".
A cestou dolů, vítr co hučí kolem uší, zase ty rozumné nápady odfoukne, abych si v nějakém příštím kopci zase říkal "jsi to, Jindro, fakt nenapravitelnej mezek".
A pak ta Marseille.
Dvacet kilometrů něčím jako předměstí, kde přebývají, protože kdyby tam bydleli, nebyl by to takový chlív, podivné existence, co za mnou otáčí hlavu s výrazem nefalšovaného opovržení. Brrr.
Navigace ukazuje Vieux Port 5 km, když se to smetiště náhle mění v město. Demonstrace na podporu Ukrajiny, ale mnohem více lidí se baví po okolních kavárnách, restauracích a barech.
A já?
Já toho mám dost. Nebylo to daleko, malinko přes 80, ale bylo to výživné.

27.2.2022: aRLES

Hanka Zagorová v písničce "Kdyby se vrátil čas" zpívá:
"Je to něžné jako vánek,
je to moudré jako spánek".
O tom, jak to s tou něžností větru je, jsem psal předevčírem, a dnes tak přemýšlím, co může být na spánku moudrého. Neznám nikoho, kdo by se prospal ke genialitě, ale kdo ví...
Mě se podařilo na dnešek spát bez několika minut celých 12 hodin. A to jsem v Marseille neponocoval a nehýřil, ale už v devět večer "tloukl špačky".
Kdyby mě nevzbudil kravál pod okny hotelu, spal bych možná až doteď, a stal se tak mudrcem.
Přesto, protože "ráno moudřejší večera" rozhodl jsem se že nemám ani trochu malinko chuti kodrcat se tím nevlídným a nepřátelským předměstím města, které se stalo i Edmontovi Dantèsovi osudným, a že popojedu vláčkem někam ven. Co někam, pojedu rovnou do Arles, a nebudu se pachtit proti větru cestou, kterou už znám. Prostě ten den využiji k regeneraci, odpočinku, a i zevrubnější prohlídce města.
No, a pochopitelně, musím zajet k tomu Goghovu mostu, který je tak falešný, asi jako moje dnešní "cyklojízda". Viz také.
Měl-li bych určit město z Provence to nejprovencovatější, nebyl by to Avignon, ani Grasse, ale právě Arles. Úzké uličky vyzdobené květináči, žlutavé fasády, a oprýskané okenice, kavárničky a bary.
Vincente, já ti rozumím.
Navštívil jsem i místo, kde do roku 1944, než by vybombardován a následně stržen, stál Vincentův "Žlutý dům". Jinak starý Arles asi v roce 1888, nevypadl mnoho jinak, ale to poznám až za šera, protože se chystám na výpravu do nějakého toho baru, kde s Gauginem vyváděli ty své kousky.
No, a pak ještě dům, kde zjevně ambice předstihla talent, nebo dobu, nebo, a to nejspíš, obojí zároveň.

28.20.2022: Arles - Sète

Tak jsem se ocitnul v Occitánii.
Ostatně jako i místní.
V roce 2016 proběhla ve Francii územně-správní reforma s bohulibým cílem ušetřit peníze daňových poplatníků. Tak některé regiony sloučili ve větší a sloučením Languedoc-Roussillonu s Midi-Pyrenées vznikl region, kterému říkají Occitanie, která ve skutečnosti je jen malou oblastí v tom regionu.
Asi jako kdybychom sloučili Severomoravský a Jihomoravský kraj a ten nový region nazvali Haná.
Větší region potřebuje větší úřad, ovšem přesunout ty haldy úředníků z Montpellieru do pár stovek kilometrů vzdáleného Toulouse se nezadařilo, tak se přijmuli noví, a ti staří, v Montpellieru zůstali, jen jim úřad nějak formálně přejmenovali. Takový státní úředník má vždycky práce až nad hlavu, a kdyby neměl, vymyslí nějaké povinné hlášení, co musí občané vyplňovat, a on to zase nebude stíhat kontrolovat.
Větší region, více úředníků, vyšší náklady.
Neušetřilo se, naopak.
Další, co máme my - Evropané, společné napříč Unii.
Reformuje se, aby se ušetřilo a dopadne to jako vždycky.

To opevněné město Aigues-Mortes, které dříve stávalo na mořském břehu, tu bylo dříve, než tato oblast vůbec náležela Francii. Francouzský král Ludvík IX, ale potřeboval přístav, a tak v bažinatém kraji, v druhé polovině 13. století prostě vybudoval město.
Dnes je vlastně jen turistickou atrakcí, ale za vidění vážně stojí.

To o pár kilometrů dále je jiné město, založené na zelené louce, tedy spíše bažině, už s cílem, tou atrakcí pro turisty být. Letovisko Grande-Motte bylo vystavěno mezi léty 1960 - 1970, jako výkřik tehdejší moderní architektury. Nechtěl bych tam v nějakém z těch apartmánů trávit dovolenou, ale styl to má, ne že ne.

A pak už jen kousek, podél kanálu do Sète.
Mezi lagunou a kanálem je úzká šíje s cestou z uježděné hlíny. Prosvištíte-li to na kole, což je zakázáno, zkrátíte si cestu z Pálavas do Sète o 10 km.
Nedělejte to, pokud si nebudete jisti, že je už dlouho sucho. Ten zákaz má svůj důvod.
Na vlhkém blátě to nebezpečně klouže, jednou mi to podjelo tak, že jsem si o plot provedl "veletrh", jak říkal můj táta situaci, kdy si natrhneš kalhoty, trenýrky i zadek.

Mě se těch 10 kiláků dneska hodilo, tak jsem to risknul , ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.
A Sète?
O tom se zase určitě někdy rozepíšu.

1.3.2022: Carcassone

Dneska ráno jsem řešil jeden zásadní problém: jak se obléknout.
Jestli jako na kolo, nebo spíše jako na večeři. Jiný úbor s sebou nemám. Rozhodl jsem se pro kolo z jediného důvodu. Prostě mám toho na sobě víc, tedy méně v zavazadlech.
Vydal jsem se tedy vymóděn na cyklouna směr nádraží v Sète.
Včera jsem to zatajil, ale dneska už s musím s pravdou ven.
Město Arles má na mě asi pifku, protože když jsem zde byl na kole poprvé, v květnu 2015, roznemohl se mi právě tam artrotický kotník, že jsem na pravé noze sotva stál. Letos na mě přichystal jinou léčku. Zhruba o půlnoci mě začal bolet zub, tedy lépe dáseň pod nějakým tím zbytečným, co mi do 45 let rostl a bolel, a od té doby jen zlobí. Měl jsem s tím problémy už před odjezdem, a tak mu můj drahý dentista dal na cestu antibiotika, kdyby bylo zle. Ono když se to hojí, potřebuje to absolutní čistotu, a taková bagetka v poledne, bez toho, aby si člověk pak pořádně vydrbal dásně a vypláchnul listerinou prostě způsobí pohromu. Vím to, přesto jsem tu chybu udělal.
A pak už drhnutí a čištění nezabírá, zánět se rozjíždí, došlo na ty antibiotika.
Aniž bych včera lámal rekordy, byl jsem zase večer na odpis.
Soně nic neutajíš, pozná na mě i na dálku, že tu něco nehraje.
„Ty jsi pitomec, narveš se antibiotiky a místo abys odpočíval, sedneš na kolo!
Buď s tím přestaneš, nebo, příště nikam! “
Tak jsem přestal, přesunul se vlakem do Narbonne a odtamtud do Carcassone.
Zítra tedy budu mít jen krátkou etapu, do Quillanu, třetí den na práškách, to už bych měl dát.
Z Narbonne jsem stihnul vidět to co se za dvě hodiny stihnout dá, tedy vlastně jen „impresse“.
A přesvědčení, že se sem vrátím, a prohlédu to zevrubněji, aniž bych musel jedním okem neustále střežit kolo. Jasně, zkouknul jsem Cathédrale Saint-Just et Saint-Pasteur, i slavnou Via Domitia na náměstí před radnicí. Přesný opak včerejší Grande Motte, která byla navržena Jean Balladurem v jednotném stylu, na tomhle náměstí se potkávají snad všechny architektonické styly najednou, a přesto jim to dohromady sluší.
A pak další vlak do Carcassonne.
Kdo by neznal Cité.
Vím, je to všechno trošku falešné, trošku umělé, ale tááák romantické, zvláště v tomhle období, kdy není přetižené turisty. Těšil jsem se, že si dám někde v té jakoby středověké restauraci pívo, ale na ty bobule co zobu by to asi nebyl dobrá nápad. Tak alespoň kafe.
A úlet v myšlenkách do dětství, kdy jsem jako osmiletý kluk vydržel na obrázek tohoto města zírat celé hodiny a představoval si ty rytíře v brnění, halpartníky a napjaté tětivy kuší.
Nejsem tu poprvé, a doufám, že snad ne i naposled, přesto nacházím stále něco nového.
Věděli jste, že v Cité je museum inkvizice a mučících nástrojů?
Chystám se jim závěti odkázat své zelené kolo.

2.3.2022: Carcassone - QUILLAN

Někdy je dobré nespěchat a nehltat kilometry. Jenže vysvětluj to člověku , který je zvyklý celý život běžet k nějakému cíli, odškrtávat "splněno" a vytěsnil slůvko "nejde".
"Když nemáš rozum ty musím ho mít já, řekl si Osud a naládoval mě těmi antibiotiky, co stejně nějak moc nefungujou. Ale stalo se, cestu jsem rozpůlil, místo abych dojel do Ax-des-Thermes, zůstal jsem pod horami v katarském městečku Quillan.
Z okna koukám na hrad a říkám si: "Jindřichu,asi nastal čas ubrat, vždyť je to fajn!.
Místo, abych jako před osmi lety vyrážel do tmy, pohověl jsem si u snídaně, v klidu se natáhnul do všech vrstev oblečení, čekám chladno, a poklábosil se slečnou recepční o včerejší večeři a dnešních plánech.
Vím, že jim je šumák, co budu dělat, ale je milé, že jim povinnost velí zdvořile se vyptávat.
Stoupám do mírného kopečka a hlavu stáčím k zmenšujícímu se Cité de Carcassonne, nevím proč mi ta turistická past tak imponuje.
Slunce nezáří jak na Riviéře, třešně a meruňky sice kvetou, ale jinak ta země moc jarně zatím nevypadá.
Jsem na cestě sám. Kopíruji tok řeky Aude, není to čistá rovina, ale hory taky žádně.
Město Limoux.
To si pamatuji ze své první cesty do Pyrenejí.
Tedy pamatuji si jen místní supermarket, kde jsem kupoval k snídani nějaký ten sendvič. Město jsem ignorantsky obejel, když se chce někam dojet, není čas na okounění. Ne dneska.
Přemýšlím o těch Katarech, které vyraždili, aby pak tomuhle kousku země říkali Pays Cathare - Země Katarů. Stejně nic nevykoumám.
Proč se museli lidi furt mordovat?
Proč je to za ty tisíce let nepřešlo?
Jaký to má smysl?
A hele, tady novější vzájemné vraždění se.
Na tomhle místě padl 17.srpna 1944 poručík americké armády Paul Swank, a na vlastní přání tam byl i pochován.
Proč tohle všechno?
Taková krása kolem.
A malinko nahoru a malinko dolů a je tu Quillan, který, kdybych spěchal,bych také znal jen z cedule u silnice.

3.3.2022: Quillan - Ax-les-Thermes

Nejsem asi sám, komu děsně vadí loučení. S lidmi co mám rád , nebo i těmi, co vlastně jen znám a mohl bych je mít rád, kdybychom se nemuseli rozloučit.
Ale se mnou je to asi trochu horší. Já se nedokážu rozloučit i s věcmi. Moje Soňa to nechápala, jak je možné, že každé léto, tedy bylo jich asi 15, oblékám stejnou plážovou košili, a potají mi ji sebrala ze skříně, a odnesla do popelnice. Prý že dělám ostudu v opraném hadru.
A tak to bylo i dneska ráno.
Řekla mi: do kopců si žádné zbytečné věci neber. Zapomeň na to. Staré slipy. Vyhoď to. Triko, co už pohromadě drží jen z povinnosti, vyhoď to.
Zbav se té veteše, ať si v kopcích co nejlehčí.
Když to neuděláš ty, udělám to já až dojedeš a pak si tu zátěž vezl zbytečně!
"Tebe já mám zahodit?" stýskám si nad tričkem co mě na kole provází 10 let. Ach jo.
Tak naposled, spolu.
Oblékám jej jako odsouzence, dneska tě, milý brachu, propotím, a půjdeš do "basury" (tak Soňa říká popelnici od té doby co se naučila španělsky).
Takové smutné oblékání bych nepřál nikomu.
Bylo se mnou léta, to tričko, to si nezaslouží.
A tak trochu v nostalgickém rozpoložení jsem se vydal do hor. Prvních 12 kilometrů, se jen stoupá, zhruba z 250 na 850 nad mořem. Ale sklony jsou něžně mírné, žádná "zlá hora" Mont Ventoux, doucement, jemně vzhůru. Strašili, že bude pršet a výše sněžit, nic takového. Čisté azuro.
Po 12 km následuje něco jako náhorní plošina, to už kolo jede samo, a já lituji, že nikdo z lidí, co mám rád tu není, protože jestli tohle není štěstí, jaké by už mělo být.
Modré nebe, Pyreneje, já a moje zelené kolo,nic mě nebolí (už ani ten zub), tohle je den jak má být.
Cesta z Quillanu má takové tři stupně, těch 12 km, pak asi 20 km na náhorní plošině, pak zase schod, na asi 1280, Col Sept Frères, a pak zase dolů, malinko.
A pak třetí stupeň z Prades na Col Chouila, 1431 m.n.m.
Žádné násilí, brutální sklony, a i ten vítr se stal kamarádem. Vím, že je to jen past.
Ale chci se sem vrátit. Ten štástný den zopakovat.
Z Col Chioula už jen z kopce .
Pan hotelier byl připraven, a to tak dobře, že to na mě zkoušel anglicky. Vlezprdelka, uměl jen číslovky.
Tak tu sedím nad tím tričkem, a říkám si.
To ti neudělám. Nezůstaneš v cizí zemi, kde ani netuší, že Československo už 30 let není.
Bylo si se mnou leckde.
Mám plán, schovám tě před Soňou v knihovně za Dumasem. Tam nepůjde.

4.3.2022:PORTA d'ENVALIRA

No, přežil jsem.
Ono to na Portu Granvalíra nebylo tak daleko, 35 km, sice do kopce, ale taky žádné vražedné stoupání,hezky rozloženo ze 750 na těch 2400.
Jen počasí nic moc, nejdřív déšť, pak sněžení.
Hora padla, no a já těsně po ní.

Fotogalerie