Dneska ráno jsem řešil jeden zásadní problém: jak se obléknout.
Jestli jako na kolo, nebo spíše jako na večeři. Jiný úbor s sebou nemám. Rozhodl jsem se pro kolo z jediného důvodu. Prostě mám toho na sobě víc, tedy méně v zavazadlech.
Vydal jsem se tedy vymóděn na cyklouna směr nádraží v Sète.
Včera jsem to zatajil, ale dneska už s musím s pravdou ven.
Město Arles má na mě asi pifku, protože když jsem zde byl na kole poprvé, v květnu 2015, roznemohl se mi právě tam artrotický kotník, že jsem na pravé noze sotva stál. Letos na mě přichystal jinou léčku. Zhruba o půlnoci mě začal bolet zub, tedy lépe dáseň pod nějakým tím zbytečným, co mi do 45 let rostl a bolel, a od té doby jen zlobí. Měl jsem s tím problémy už před odjezdem, a tak mu můj drahý dentista dal na cestu antibiotika, kdyby bylo zle. Ono když se to hojí, potřebuje to absolutní čistotu, a taková bagetka v poledne, bez toho, aby si člověk pak pořádně vydrbal dásně a vypláchnul listerinou prostě způsobí pohromu. Vím to, přesto jsem tu chybu udělal.
A pak už drhnutí a čištění nezabírá, zánět se rozjíždí, došlo na ty antibiotika.
Aniž bych včera lámal rekordy, byl jsem zase večer na odpis.
Soně nic neutajíš, pozná na mě i na dálku, že tu něco nehraje.
„Ty jsi pitomec, narveš se antibiotiky a místo abys odpočíval, sedneš na kolo!
Buď s tím přestaneš, nebo, příště nikam! “
Tak jsem přestal, přesunul se vlakem do Narbonne a odtamtud do Carcassone.
Zítra tedy budu mít jen krátkou etapu, do Quillanu, třetí den na práškách, to už bych měl dát.
Z Narbonne jsem stihnul vidět to co se za dvě hodiny stihnout dá, tedy vlastně jen „impresse“.
A přesvědčení, že se sem vrátím, a prohlédu to zevrubněji, aniž bych musel jedním okem neustále střežit kolo. Jasně, zkouknul jsem Cathédrale Saint-Just et Saint-Pasteur, i slavnou Via Domitia na náměstí před radnicí. Přesný opak včerejší Grande Motte, která byla navržena Jean Balladurem v jednotném stylu, na tomhle náměstí se potkávají snad všechny architektonické styly najednou, a přesto jim to dohromady sluší.
A pak další vlak do Carcassonne.
Kdo by neznal Cité.
Vím, je to všechno trošku falešné, trošku umělé, ale tááák romantické, zvláště v tomhle období, kdy není přetižené turisty. Těšil jsem se, že si dám někde v té jakoby středověké restauraci pívo, ale na ty bobule co zobu by to asi nebyl dobrá nápad. Tak alespoň kafe.
A úlet v myšlenkách do dětství, kdy jsem jako osmiletý kluk vydržel na obrázek tohoto města zírat celé hodiny a představoval si ty rytíře v brnění, halpartníky a napjaté tětivy kuší.
Nejsem tu poprvé, a doufám, že snad ne i naposled, přesto nacházím stále něco nového.
Věděli jste, že v Cité je museum inkvizice a mučících nástrojů?
Chystám se jim závěti odkázat své zelené kolo.