56 km
Je-li listopad, jsem tu správně. V Norimberku, protože za týden mám být v Městě světel.17. listopadu mám svátek, a chci se kouknout na Paříž znovu zeshora, z věže pana Eiffela.
V naší vesničce střediskové se mi smějí, že prý už tam jezdím skoro jako linkový autobus a skoro proto, že jsem spolehlivější, a že prý jestli mě to nenudí, jezdit stále stejnou trasou.
Ohó, start, cíl a často i "etapová" města jsou stejná, ale moje navigace se dokáže postarat o to. abych pokaždý jel jinudy, a zdá se mi, delší trasou s více kopci.
Ale taky je možné, že si prd pamatuju.
Tak či tak, mám to rád. A sám nechápu proč. Proč mě je jedno, že na mé první "zahřívací" etapě je mi zima jak v Rusku, a že předpověď nelhala, prší.
Jsem sám na cyklostezce, motorek si přede, a já našlapuji zlehka, jak Popelka na svém prvním plese, a mé myšlenky se vrací k včerejšímu večeru.
To Marek Veselý, no ten, co mu už více než deset let ve svých reportážích ze slavnostního vyhlašování Ceny Libenského nasazuji psí hlavu, právě ten Marek mě pozval na večirek a večeři Klubu přátel ceny Libenského a já se ocitnul v jiném, a nelžu slovem, lepším světě, bez nutnosti předtím zesnout.
Dvanáct, vlastě cizích lidí, nejrůznějších profesí, se najednou cítí jako přátelé. Co nás spojuje?
Láska ke sklu? Těžko.
Za sebe musím říci, že musím svou skleněnou vášeň hodně tlumit, abych respektoval výroky odborné poroty a neptal se: fakt je to stále sklo?
Tak co to je?
Myslím si, že je to právě Marek, otec zakladatel Libenský Award, ceny určené studentům sklářských škol z celého světa. Ne on, jako osoba, ale ta jeho vůle a chuť těm mladým výtvarníkům pomoci na začátku jejich kariéry. Je přesvědčen, že dělá správnou věc a on, jako nějaký mág či šaman, dokáže přesvědčit i ostatní.
Nemusí se nám líbit, co mladí sklářští výtvarníci tvoří, ale máme povinnost je podpořit.
A my to věděli, aniž bychom o tom mluvili.
Nestane se to každý den, potkat dvanáct skvělých lidí v jedné místnosti.
Je nás o dva víc, než Hospodin požadoval.
Tedy svět, ten co máme rádi, je spasen.
Je fajn se projet na kole, a srovnat si myšlenky.
A pak už jen ty praktické věci, dnešní padesátka byla cvičná, abych věděl co si na sebe vzít, abych zítra neklepal kosu.
Ale jednou věcí se vám musím pochlubit.
Vzpomenul jsem si na maminku, a dal rukavice na gumu. Už mě nebudou padat, když budu něco lovit v mobilu a už vůbec ne do louže.
Vlastně hodně dobrých a užitečných věcí tu už bylo, stačí si jen vzpomenout.
170 km
Počítání se člověk nevyhne ani cestou na kole, a na elektrokole tuplem. Byl jsem zvyklý na spolehlivý odhad, 60 km na baterii, ale dalo se i 80. U včera jsem zjistil, že to nebude tak růžové, ujel jsem 50, ale víc jsem nepotřeboval.
Říkal jsem si, za to můžou ty kopečky a vozík, co je fakt dost těžký.
A tak jsem si řekl, raději vyjedu do tmy v 6, než se vymotám z Norimberka, rozední se. Co kdybych musel cestou dobíjet.
A fakt jo, první baterie dala jen 40, je nejstarší. tak asi už nedá plnou kapacitu, vozík a navíc to chladno. Ale druhá nedala o moc víc, 45.
Tak tu dřepím na mekáči v Crailsheimu a nabíjím.
Německé mekáče jsou na dobíjení (spíše asi mobilů) zařízení.
Do Heilbronnu 80, ale cestou ten Kochertal, ten sežere skoro celou baterii, tak sichr je sichr.
Snídaně spojená s obědem, dobře jsem udělal. Ta hodina a půl by mi večer chyběla.
Vyjíždět do tmy se dá. Víš, že kdyby se něvlco přihodilo, za chvilku se rozední a i jinak, přes den lze věci řešit snáze než večer nebo v noci.
Dneska 157 km.
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale je to tak. Předpověď počasí vychází stoprocentně pouze tehdy, když nam milé rosničky věští, že bude hnusně
Když má byt hezky, jako na potvoru se spletou, a je škaredě. Vím to, ale vždycky naletím.
Včera jsem šťastný usínal v bláhové naději, že dneska nezmoknu. No, dopadlo to jako vždycky.
Dostal jsem studeným, mokrým hadrem po hubě hned několikrát, ale vše budiž odpustěno, budou-li nás media balamutit jen předpovědí počasí, a za to bych ruku do ohně nedal.
Tak jsem moknul a usychal, a jak byla zima, baterie zase dávaly sotva polovinu, a já trénoval na ten "green deal" naší šťastné budoucnosti, kdy stejnou dobu co pojedem, budeme stát u nabíječky.
A pak už Rýn, přívoz, hranice, a sluníčko.
Prostě la France, nečekal jsem nic jiného, a i kdyby to jiné bylo, zapřel bych to.
A i baterie se najednou umoudřila, a dala 60, tedy jestli to nebude tím, že je to tady placka.
A tak jsem zase ve Strasbourgu, v hotelu, kde mě mají rádi, cpu se uzeným kolenem se zelím, a jsem rád, že mám Německo za zády.
Jestli někdo cekne, že na e-kole je to flákárna, pověsím mu 40 kilový vozík za zadek, a poženu jej 155 km v režimu "tour" ledovým lijákem, aby příště nevyprávěl hlouposti.
A tak to i bylo.
Vyškolen žalostnými dojezdy, bez sebemenší šance cestou dobít, musel jsem delegovat práci motoru do svých haxen, no a abych se nepřehříval, měl jsem zajištěno průběžné chlazení vodou. Ale Šéf mě má rád, mohl mi dopřát i protivítr, ale toho mě ušetřil.
Vyjel jsem malinko později, protože o víkendech si i kuchtíci chtějí přispat a snídaně se podávala až od sedmi, a tak jsem točil těma pedálama jako vzteklý, protože to poslední co bych chtěl, by bylo přijet do Nancy za lijáku a po tmě
Říkáte si, na co ten chlápek těch osm hodin v sedle asi myslí?
Povím vám to: dojet do cíle a přežít.
Na nic jiného ani není čas. Je potřeba sledovat cestu, aby se pod listím neschovával nějaký klacek, který kdyby vletěl do drátů, by mě mohl poslat po hlavě do kanálu, hlídat trasu, protože navigace vymýšlíí hlouposti, no, a pak hypnotizovat baterii, aby tak rychle neubývala.
Jo, a taky si zpívám.
No, dobře, zpěv to není, hulákám druhý hlas k obstarožním šansonům, co si pouštím do reproduktoru, abych nebyl na té trase jak ten kůl v plotě.
Dojel jsem v rekordním čase, 156 km za 8 hodin.
Žiju. Nakonec to dobře dopalo.
111 km
Znáte ta šedivá rána, kdy modročerná obloha spíše připomíná blížící se soumrak, než svěží jitro.
Rána, kdy je lepší zůstat v posteli až do oběda, a župan neochotně svléci až navečer, kdy povinnost velí prodiskutovat s kamarády věci zásadní a podstatné v restauraci Pod ledem.
Jestli mé dnešní ráno v Nancy nebylo jedno z nich?
"Vyjíždím" hlasím domů.
"Hlavně, že neprší, šťastnou cestu!" odpovídá Soňa.
Měla pravdu. Nepršelo, sprostě lilo. A tak celý den. Bude-li to zítra jiné, bude se mi vážně stýskat.
Angličané říkají: neopravuj co funguje, a mají recht.
Já se snažil vylepšit svoji trasu tím, že místo přes Bar-le-Duc to natáhnu přes Saint-Dizier. A dopadlo to, jak jsem si zasloužil.
60 km stejných, až u generála Colsona jsem místo doprava pokračoval rovně.
Měl jsem si rovnou nafackovat. Místo pohodlné a malebné cesty krajem Barois jsem naklepával zadnici na šotolině po cestě souběžné se státovkou N4.
Budete-li mít na někoho fakt vztek, poraďte mu cestu za Nancy do Saint-Dizier na kole.
Už ráno jsem věděl, že nemám lézt z postele ven.
A teď to mám.
Ne dosti toho.
Vyklepaný cestou, za kterou by se i naši silničáři nemuseli stydět přijedu do týden zabookovaného hotelu a oni prej mají zavřeno pro poruchu, že mi psali včera email.
Netušil jsem, jak skvěle umím francouzsky klít, ale rozčilení není program, naštěstí jsem se chytil v rodinném hotýlku 800 metrů odtud. Zima jak v morně, ale alespoň mi neprší na hlavu.
A dali mi najíst a napít, radiator mezitím začal hřát, tak houby zle.
65 km
Châlons-en-Champagne, to má panečku zvuk, takový šumný až šumivý.
Ale je to kulišárna, to šáňo si tam přidali až v roce 1997, před tím to bylo obyčejné Châlons-sur-Marne, což se tehdejším radním asi zdálo marné
Ale po pořádku.
Když mě ráno spatřila slečna recepční, marně tajila smích. No, vypadal jsem spíš jako polárník než cykloun, ale štěstí přeje připraveným, tak jsem tomu děvčeti tu mladickou nerozvážnost odpustil.
Hotýlek byl hned vedle kanálu, a podél kanálu stezka. Navigace netřeba, stačí se držet vody. Když už jsme u té vody, dobrých 20 km ani nekáplo, až jsem začínal mít pochyby, jestli ten smích nebyl na místě. Už jsem pomalu začínal mít absťák. Naučí mě jak na liják, a pak mi ho nedopřejí?
Skoro jsem se chystal láteřit, až zlehka, spíše jako pohlazení, mě začaly omývat drobounké kapky, a do toho ten Waldemar....
Říkám si, to vám musím natočit, i se zvukem, to kouzlo okamžiku a vlastně také takové resumé, jak ten den dneska probíhal.
Nebýt krátkého úseku za městem Vitry, kde dokončují kanálovou stezku, jsem vlastně takto prožil celé dopoledne. Za 60 km na kanále jsem viděl dvě lodě.
A taky jednou na mě zatroubil protijedoucí kamion.
Už jsem málem vytrčil prostředníček, když jsem si všimnul, že ten chlápek má za oknem ceduli Zdenda a naší SPZ.
A to tak bylo asi všechno.
Vlastně ne, málem bych zapomněl, za Saint-Dizier ke vojenské letiště, kde právě startovalo pět stíhaček za sebou Jenom ten kravál by mě přiměl zahodit flintu a vztyčit bílý prapor, takový děs z nich na mě šel.
A já si vzpomenul na Saint-Exupéryho a bylo těch pilotů trochu líto. Je naprosto jisté, že v tom fofru nemají čas se zakecat s Malým princem.
Tak jsem tedy dojel do Châlons, i déšť se normalizoval, takže žadné nějaké mrholení ale férový kropáč, jak už jsem si zvyknul.
Udělal jsem "velké prádlo", pozítří jsem v Městě světel, tak abych nebyl za drbana.
138 km
Psali kolegové, že výlet do Paříže jako dobrý, ale že v listopadu je čas, kdy i malé děcko očekává nečas a jako bych zdálky, tak nějak přes ten displej cítil to ťukání si na čelo.
Je to prostě tak, že 17. listopadu mám svátek a pokud je to jen trochu možné, slavím ho v Paříži. A do města světel dojedu na nějakém kole. Vloni, to jsem byl chlapák, jel jsem bez motoru na silničce, koukněte jak jsem si poradil s Etoilem.
Letos, jako čerstvý starobní důchodce raději beru ekolo, penzi mi zatím nevyměřili, a co když si nějaký šťoura všimne, že ten životem zhuntovaný chatrný stařík si mírnyxtýrnyx sedne na kolo a dojede do Paříže, a zkrouhne mi rentu.
Ale to jsem odbočil.
Chci vám napsat, že to trápení v mokrých hadrech a studených botkách přeci jenom mělo smysl.
Dnes ráno vyšlo slunce, a provázelo mě úžasnou cestou krajem Champagne. Kolik odstínů má třeba zelená.
Neseděl-li bych v sedle a neměl čas se rozhlížet, nepoznal bych to asi nikdy.
Dnešní den beru jako odměnu, a důkaz, že nevzdávat, i když se kolem dějí divy, se v konečném důsledku vyplatí. Jen si občas clověk musí počkat.
51 km
Nemám pro to jiné vysvětlení, než že se celá Paříž rozplakala štěstím, že jsem zase tady.
Protože štěstí nezměrné, i proudy vody z nebe byly také mimořádné.
Chtěl jsem vyfotit svého oře s věží pana Eiffela, ale rezignoval jsem, mlha by celkový dojem znehodnotila.
Takže jen povinná fotka u cedule do sbírky, a rychle do tepla.
Přístě zase v létě.
© Jindřich Pařík 2022-2024