77 km
Ještě neskončil březen, a přišlo "aprílové počasí". Hřejivé, tak dlouho očekávané slunce vystřídá chumelenice, pak průtrž mračen, aby se za okamžik zase vyjasnilo, a dej se změnil v dvouminutovou, reklamní přestávku na jaro.
A jen těch pár okamžiků stačí k tomu, aby ve mě probudilo nezvladatelnou touhu závisláka.
Je čas vyjet.
Kam?
No, jako každé jaro, léto, či podzim.
Do Města světel.

Pracovní povinnosti mě zase ukradly den, tak vyjíždím z Heilbronnu. Leje.
Nečekal jsem nic jiného. Tak to prostě být musí .
A o když už Apríl, žádné náhlé změny počasí nepřijdou.
Studený déšť mě bude fackovat zbytek tváří co vyčuhuje z pod kapuci, až do Karlsruhe.

Mám "nabito", není důvod šetřit, a tak se valím vpřed z nejsilnější přípomocí. Motorek mi umožňuje ignorovat kopečky, ale i těch cestou není zase tolik.
Podél řeky Neckar, pak přes místečko na vršku, kde musím pořídit tradiční foto "U pěti dam", pramen říčky Leebronnen, která dala jméno městečku Leonbrunn, kousek podél vody a další kopeček a dál už jen po proudu, podél potoka až do Karlsruhe.

Byly doby, kdy jsem si před deštěm hledal úkryt po mosty, nebo v čekárnách autobusových zastávek.
Dneska ne.
Jsem připraven ulovit "bobříka nepropustnosti".
Zítra, zítra budu ve Francii, a tam svítí slunce i za mraky.

158 km
Jak to jen napsat.
Chladný, slunečný den. Známá cesta podél kanálu Marna- Rýn, přehoupnout se údolím zdymadel přes Vogézy, a pak zase na kanál až skoro do Nancy.
Přesto, je tu věc, kterou bych chtěl připomenout.
Navigace, pro mě z nepochopitelného důvodu, se stále snaží hnát cyklistu pryč od kanálu, přes kopečky, snad jestli to vyjde o pár kilometrů kratší, nevím.
Moje rada je, držte se cykloznačení a nepusťte se vody.
Pak, jako odměnu uvidíte největší zdymadlo ve Francii.
Je hluboké přes 15 metrů, a v roce 1963 jím nahradili 6 menších zdymadel, čímž zkrátili plavbu o 2 hodiny.
Letos jsem měl zdymadlo napuštěné.
No, není všechno paráda, tak asi po 120 km mě začaly šíleně svědit oči, pak slzet, a mžourám jako králík. Asi ten studený vítr, možná nějaká infekce, prostě není to moc dobré.
Vlastně jsem zjistil, že mám problém, až v zrcadle.
Stihnul jsem lékárnu 10 minut před zavíračkou, dostal nějaké sérum na vyplachování, a pak kapky, co snad léčí bakterialní infekci.
Uvidíme ráno, jak budu vidět.

131 km
Champagne, už i to slovo jakoby zašumělo jemnými bublinkami.
Asi kilometr široké údolí řeky Marny po obou stranách lemují vinice s Grand Cru a Premier Cru, všechno čisté, a až nefrancouzsky spořádané. Hlaďounká stezka, která  vede podél bočního kanálu Marny, je naprosto liduprázdná.

Rozkvétající stromy a keře, blankytné nebe a pronikavé slunce vytváří iluzi barvotiskového kýče, ale žádný klam to není. Krása až člověka trochu zabolí, že je to od nás tak daleko.
Všechno má svůj začátek i konec, a nová cyklosteka údolím Marny končí po 60 kilometrech u města Dormans. A pak už je to nahoru a dolů po státovce.

Protože vybaven tím motorkem, rozhodl jsem se, že si konečně prohlédnu americký památník Velké války nad městem Château Thierry, ale neuspěl jsem. Prý mám nechat kolo na sto metrů vzdáleném, nehlídaném parkovišti, a to mi nepřišlo extra bezpečné, brašny lze sundat až příliš snadno, a jejich obsah budu ještě potřebovat.
Tak jsem to viděl jen zvenku.

A pak, když už jsem nabral výšku, nevrátil jsem se na známou trasu u řeky, ale nechal se navigovat kratší, ale kopcovatější trasou až do Meaux.
Zítra budu v Paříži, to to zase uteklo.