77 km
Ještě neskončil březen, a přišlo "aprílové počasí". Hřejivé, tak dlouho očekávané slunce vystřídá chumelenice, pak průtrž mračen, aby se za okamžik zase vyjasnilo, a dej se změnil v dvouminutovou, reklamní přestávku na jaro.
A jen těch pár okamžiků stačí k tomu, aby ve mě probudilo nezvladatelnou touhu závisláka.
Je čas vyjet.
Kam?
No, jako každé jaro, léto, či podzim.
Do Města světel.
Pracovní povinnosti mě zase ukradly den, tak vyjíždím z Heilbronnu. Leje.
Nečekal jsem nic jiného. Tak to prostě být musí .
A o když už Apríl, žádné náhlé změny počasí nepřijdou.
Studený déšť mě bude fackovat zbytek tváří co vyčuhuje z pod kapuci, až do Karlsruhe.
Mám "nabito", není důvod šetřit, a tak se valím vpřed z nejsilnější přípomocí. Motorek mi umožňuje ignorovat kopečky, ale i těch cestou není zase tolik.
Podél řeky Neckar, pak přes místečko na vršku, kde musím pořídit tradiční foto "U pěti dam", pramen říčky Leebronnen, která dala jméno městečku Leonbrunn, kousek podél vody a další kopeček a dál už jen po proudu, podél potoka až do Karlsruhe.
Byly doby, kdy jsem si před deštěm hledal úkryt po mosty, nebo v čekárnách autobusových zastávek.
Dneska ne.
Jsem připraven ulovit "bobříka nepropustnosti".
Zítra, zítra budu ve Francii, a tam svítí slunce i za mraky.
88 km
Nemusí hned pršet, vlastně ani kapat nemusí.
To jsem si říkal dneska ráno, při pohledu na nebe jak z olova.
„Déšt skončí v 9:00“ předpovídala mi mobilní aplikace, no ta samá, co mi včera uprostřed pětihodinového lijáku tvrdila, že „déšt začne za patnáct minut“.
„Povídali, že mu hráli, štěstí přeje připraveným...“ navléknul jsem se do nepromokavého úboru.
A věřte mi nebo ne, celý den ani nekáplo. Ba co víc, odpoledne vyšlo i slunce. Prostě den, který bych si býval byl i přál, nebyl-li bych vystrašený, že tím svým neskromným přáním to zakřiknu.
Rýn jsem překonal přívozem, a hned na francouzském břehu vztyčil státní vlajku. Ne, nepodezírejte mě, že bych se v Germánii snad styděl za svoji vlast, či se bál prozradit svůj původ. Důvod je mnohem prostší.
Zkuste ve spořádaném Německu najít křoví, ze kterého si uříznete proutek, co bude žerdí národní zástavy.
Co napsat o Alsasku. No, nadávejte mi, pomlouvejte mě, osočujte a nazvěte dezolátem. Alsasko je kus Německa ve Francii. Jedí tu vepřová kolena s kysaným zelím a zapíjejí pivem.
Alsasané tvrdí, že si z obou národů vzali to nejlepší, a jsem nakloněn jim věřit.
O Alsasko, aniž by místní o to jakkoliv stáli, se obě mocnosti přetahovali po staletí.
Dnes, to divné a nepochopitelné válčení připomíná „Piste des Forts“ – „Pevnostní stezka“. Je to okruh o délce 85 km, po pevnostech vybudovaných Němci po Prusko-Francouzské válce z roku 1870 na obranu proti Francouzům, a pak po bungrech Maginotovi linie z doby před druhou světovou válkou, vystavěných zase proti očekávané německé invazi.
Jel jsem jen kousek té stezky, ten s těmi novějšími pevnostmi.
Po náspu se prochází rodinky s dětmi, senioři s pejsky, a opevnění zarůstá roštím. Přes Rýn pendlují přívozy, z Kehlu do Strasbourgu jezdí tramvaj, a nikoho nepohorší, když se v restauraci zapomenu, a místo „merci“ řeknu „danke“.
158 km
Jak to jen napsat.
Chladný, slunečný den. Známá cesta podél kanálu Marna- Rýn, přehoupnout se údolím zdymadel přes Vogézy, a pak zase na kanál až skoro do Nancy.
Přesto, je tu věc, kterou bych chtěl připomenout.
Navigace, pro mě z nepochopitelného důvodu, se stále snaží hnát cyklistu pryč od kanálu, přes kopečky, snad jestli to vyjde o pár kilometrů kratší, nevím.
Moje rada je, držte se cykloznačení a nepusťte se vody.
Pak, jako odměnu uvidíte největší zdymadlo ve Francii.
Je hluboké přes 15 metrů, a v roce 1963 jím nahradili 6 menších zdymadel, čímž zkrátili plavbu o 2 hodiny.
Letos jsem měl zdymadlo napuštěné.
No, není všechno paráda, tak asi po 120 km mě začaly šíleně svědit oči, pak slzet, a mžourám jako králík. Asi ten studený vítr, možná nějaká infekce, prostě není to moc dobré.
Vlastně jsem zjistil, že mám problém, až v zrcadle.
Stihnul jsem lékárnu 10 minut před zavíračkou, dostal nějaké sérum na vyplachování, a pak kapky, co snad léčí bakterialní infekci.
Uvidíme ráno, jak budu vidět.
159 km
Chtěl jsem vyzkoušet trochu jinou trasu, z Nancy přes Saint-Dizier a pak na Vitry a Châlons. Delší asi o 20 km, ale větší čast po rovině podél kanálu.
Mírně hendikepován, rozhodl jsem se experiment odložit na nějakou z příštích cest a "prát to" nejrychlejší cestou přes Toul a Bar-le-Duc.
No, popravdě, není to dobrý, ráno jsem měl zarudlé oči podlité "na Zemana" a studený vítr mě v nich lochtal a svědil, nic, co by stálo za opakování.
A tak jsem se do pedálů opíral tak, abych beze zbytku využil "turbo přípomoc" a těch 160 km ujel za 8 hodin.
Baterie a dojezd: 58, 72, a třetí jen na jednu čárku, za 35 minut byla dobitá.
Zvláštním, ne moc příjemným zážitkem byl brod přez rozvodněnou Mázu na silnici 35 cm hluboko, ujet těch 40 metrů tak pomalu, aby to co nejméně cákalo, a přitom mě to ještě nezastavilo a nevykoupalo.
Mysleme positivně: mám umyté kolo.
A jsem v Châlons en Champagne a tak jsem chtěl vám trochu o tomhle městě napsat, ale osud rozhodl jinak.
Napíšu vám o Andouillete.
Protože jsem do dnes měl k večeři. "Nepřátelé lidstva" - naši žurnalisté, často píší o Andouillete jako o uzenině, a s velkým despektem. Ne, není to uzenina, ani klobása, ani jitrnice. Prostě střívko nacpané vnitřnostmi s cibulkou a kořením. Převažují dršťky. No a fakt to nevoní, možná víte jak fungovali dršťky na dršťkovou, ještě když se doma vařili a nekupovali předvařené.
Odpůrci Andouillete tvrdí, že to jídlo smrdí jako hovno a stejně tak i chutná. Narozdíl od odpůrců, jsem hovno ještě neochutnal, ale ten smrad je fakt drsný.
Přesto mají Andouillete stejně tak příznivců jako odpůrců, jsou kluby labužníků tohoto pokrmu, a dokonce mají i klasifikaci, od AAA do pěti Áček, a neptejte se mě, co hodnotí.
Já měl dnes AAAA.
Pokud nedáte šneky ani žabí stehýnka, hnusí se vám ústřice , pak na Andouillete zapomeňte.
Chcete-li vyzkoušet všechno - jděte do toho, ale na poprvé to bude kruté. K Andouillete se člověk musí "projíst'. Nebo nemusí...
131 km
Champagne, už i to slovo jakoby zašumělo jemnými bublinkami.
Asi kilometr široké údolí řeky Marny po obou stranách lemují vinice s Grand Cru a Premier Cru, všechno čisté, a až nefrancouzsky spořádané. Hlaďounká stezka, která vede podél bočního kanálu Marny, je naprosto liduprázdná.
Rozkvétající stromy a keře, blankytné nebe a pronikavé slunce vytváří iluzi barvotiskového kýče, ale žádný klam to není. Krása až člověka trochu zabolí, že je to od nás tak daleko.
Všechno má svůj začátek i konec, a nová cyklosteka údolím Marny končí po 60 kilometrech u města Dormans. A pak už je to nahoru a dolů po státovce.
Protože vybaven tím motorkem, rozhodl jsem se, že si konečně prohlédnu americký památník Velké války nad městem Château Thierry, ale neuspěl jsem. Prý mám nechat kolo na sto metrů vzdáleném, nehlídaném parkovišti, a to mi nepřišlo extra bezpečné, brašny lze sundat až příliš snadno, a jejich obsah budu ještě potřebovat.
Tak jsem to viděl jen zvenku.
A pak, když už jsem nabral výšku, nevrátil jsem se na známou trasu u řeky, ale nechal se navigovat kratší, ale kopcovatější trasou až do Meaux.
Zítra budu v Paříži, to to zase uteklo.
74 km
Na kopci Montmartre mám vždycky filosoficko-nostalgické rozpoložení.
La mélange - směs radosti z toho, že jsem zase tady a smutku ze skutečnosti, že zase jedna cesta končí.
A přemítání, kolikrát ještě budu schopen sem na kole dojet,byť třeba s elektromotorem, a jestli jsem už za polovinou celkového počtu, nebo mě čeká ještě víc těch cest, než už proběhlo.
No jasně, že "vítězné kolečko" kolem oblouku bylo, Eiffelka, Notre Dame,na kterém se fest maká, a měl jsem kliku i na "rudé odboráře".
A, no samozřejmě, fotka u cedule v Claye-Soully, další do sbírky.
A v hotelu mě taky už čekali a protože už je po panice, dostal jsem "bisou" na obě líce, jak je v sladké Francii zvykem.
Tak ten oblouk - video je tady (se zvukem)
Fotky Paříže nemá smysl postovat, jsou dostupné jiné, a lepší.
Ale zajímavá byla demonstrace, celý levý břeh od Pont Neuf až k Pont Alexandre zablokován, odboráři se srotili u Invalidovny a snad táhli na Montparnas.
Kravál, hesla, a uprostřed holka, co měla jiné důležité věci k řešení.
V té vřavě bizár...
© Jindřich Pařík 2022-2024