195 km
Měl jsem velké plány, na ten letošní rok.
Vlastně pořád mám. Jen s tím časem je to teď nalevačku. Všichni chtějí stihnout resty, a tak jak zvedli závory, lítám sem tam.
Vypadá to na týden.
Celý týden mi zbyl, tak jsem se rozhodl, že vyjedu. Váhal jsem mezi Zelenáčem a Elektrikou, Zelenáče bych mohl v Norimberku naložit na vlak, a za den být ve Francii, ale představa, že sedím hodiny ve vlaku s čínským jedem na hubě mě odradila.
Tak na motor, ale co to dá. Co nejrychleji do Douce France.
V 9 ráno mě Soňa vysadila před Norimberkem, zítra chci být za Rýnem.
Žádné "cesta je cíl" Německo až moc připomíná práci.
195, dvě a půl baterie.
Extrawheel funguje jak má.
Takže zatím žádná reportáž z cesty, protože jde jen o přesun.
Fotogalerie
154 km
Když chci na jih Francie, musím se nejdřív přesunout asi 500 km na západ, pak asi 250 jihozápad, a pak konečně přímo na jih.
No, a tak dneska jsem dorazil tu druhou část Německa, přejel Rýn, a jsem konečně ve Strasbourgu, tedy vlastně na startu....
Lhal bych, kdybych tvrdil, že to byla brnkačka, i s tím motorkem jsem si máknul fest, protože jak jsem těžší, musím kvůli dojezdu šetřit baterii, tak volím přípomoc Eco a Tour, Turbo jen občas.
Fotogalerie
154 km
Trochu jsem byl na sebe naštvaný.
Říkám si, vezmu to jinudy, cestu kolem kanálu fakt už nemusím, ale pak zdržení u snídaně s povídavou slečnou, a "tlačí mě čas" tak na kanál, alespoň kousek. Teda 70. Když se opravdu spěchá, sviští to, ale otrava jak na rotopedu. Nastavil jsem režim "eco" takže motor vezl tak akorát sám sebe, a já strkal očima tachometr dopředu.
Nic co by našince potěšilo, sprostá dřina.
A pak Colmar.
Správní centrum Horního Alsaska, hlavní město departementu, a tak alsaské - tedy německé - jak ty domečky na železničních modelech z DDR. Hezké, ale už nechci.
Chci trochu toho francouzského bordelu, ne všechno tak gemütlich jak v Tyrolsku.
Beru směr na Belfort, kousek podél železnice, a pak konečně kopečky. Žádné hory, jako doma, tak 400 nad mořem, ale nahoru a dolu je fakt balzám na duši, po asi 150 km na rovině.
Belfort, to je jiný kafe.
Města se jmenují francouzsky, žádné -heimy nebo - villery, La Chapelle - Kaple, tak se má jmenovat vesnice, a ne Kirchensdorf.
Cestou ve mě dozrává rozhodnutí, nechci ty jejich "voie verte" cyklotrasy, co tě vedou kolem kanálů, liduprázdnou krajinou.
Natlačím se na okresku, a budu se protloukat vesničkama, sice kilometry tak neletí, ale kam se furt hnát?
Colmar a ten slavnej alsaskej Choucrout.
Povídám recepční: potřebuji poradit, kam na večeři. Vytáhla plánek města a začala kroužkovat.
Chci něco místního, s místními specialitami. Povídá - tak to Pot au feu.
Trochu stranou toho echt centra, poloprázdno.
Jsem sám, na večeři. Rezervaci nemáte, že jo?
No, nemám. Tak to máte štěstí, mám tu jedno volné místo. V rohu, u hajzlíků....
Ok, tak se předveďte!
Naše specialita je "Boef St Jean" to je pomalu vařené hovězí v bujónu, se zeleninou a bylinkami, tradiční místní recept....
A předkrm?
Máme ztracená vejce po xyz....
Ok, hrňte mi to.
Pivo místní, bio, jen láhvové....
Mám pít snad vodu?
Pivo fakt dobrý. Jen lahvičky 0,25. To se naběháš, pikolíče...
A už tu je vejce. Trochu uzeniny, nakyslé po víně, fakt dobrota, to jsem ještě nejedl.
Dopíjím čtvrtou lahvičku piva a objednávám další. Aha, došlo....
Musím změnit barvu, tmavé místo světlého. Takhle na Michelinskou hvězdu nedosáhneš....
A už je tu baba s tím "zázrakem" na který se sjíždí zdaleka. V kotlíku, pod pokličkou.
Tři misky k tomu, hořčice, křenová omáčka a majonéza. V kotlíku něco kapusty, mrkev, celer, nějaká petržel kořen i nať a pár kousků předního hovězího.
Pamatuji si to, když máma sělala polívku, s tátou jsme vyjídali to maso s hořčicí.
Tak přesně to je ono.
Hovězí na polívku.
Hovězí polévku našeho typu Frantíci neznají, nejedí to. Jen krémové "veloute" nebo "potage".
Tyátr kolem kusu předního na polévku.....
Platím, odcházím a hospoda se rychle plní. Měl pravdu, pikolík, zarezervováno všechno.
Cestou zaslechnu, jak si celý stůl objednává tu jejich specialitu.
Hovězí z polívky. Tu pak vylejou...
Člověk se musí furt učit.
Fotogalerie
106 km
Jedu si při okraji, tak jak jen to jde. Dojíždí mě starý Peugeot a splujezdkyně stahuje okénko, postaru, švihadlem.
"Teď si to slíznu, že nejsem na chodníku..."
Ale kdepak, chlápek od volantu na mě křičí:
"Proč tři?"
Nechápu co chce.
"Prosím?"
"Proč máte tři kola?"
Jo, aha, extrawheel ho dostal.
"Protože je to moc těžký!"
"Jo, tak, chápu, tak šťasnou cestu a hezký den!"
Madam vyroluje okýnko a mizí vpřed v oblaku čoudu. Ty diesely....
Jak mě už lezou trochu na nervy ty kanály, tak naopak, mám rád cesty kolem řeky.
Tohle je údolí řeky Doubs, departement Doubs, táhne se asi 40 km až do Besançonu.
Má to lidské rozměry, asi jako naše Berounka nebo Sázava, jen to není oblepené chatami. Kolem řeky vede Eurovelo 6, z Basileje do Nantes u Atlantiku.Je vidět, jak každý rok na těch cyklotrasách makají. Přibývá značení i atrakcí, tabulí s popisem, co kde je k vidění. Nato, že je neděle uprostřed léta, je tu ale relativně prázdno. Cyklista tu a tam, pár dálkařů, jinak volno. Hezký, klidný kout země.
Co si budem nalhávat, do té Francie jezdím také žrát. Co člověk vytočí na kole, napere do sebe u oběda a večeře. Mám rád ty vesnické restaurace, s denním menu pro místní, ne že by to bylo extrémně a výjimečně dobré, jak si Frantíci myslí, ale je to prostě jiné a chutné. Jiný styl stravování, pestré, fajn. V turistických zónách tě ošidí.
Tak třeba dneska jsem narazil na hospůdku - polední menu - pstruh fritovaný, saláty hranolky, mousse čokoládová jako dezert.
Možná tak pstruha někde dělají i u nás, já to neznal. Na podkovy nařezáno, vykostěno.
Příjemné.
No a večer v Besançonu taky šmejdím. A tady mě pobavili.
Nabídka nic moc, kuřa, kachna, entrecote...
Bez nápadu, říkám si, zase jsem šlápnul do bláta.
Tak si dám teda to menu, foie gras, maso na grilu, 4 druhy, a pak ten sýr.
A madam mi začala něco vysvětlovat, rozumím jen "zvon, uděláte si sám".
Co to mele baba, jakej zvon, asi jí prd rozumím, dohodnu se, že fakt já nic grilovat nebudu, od toho je kuchař. No, dostal jsem všechno dobře udělané, medium. Jen míst mousse byla zmrzka.
A pak vidím, že o stůl vedle se koná to divadlo.
Mladý německý pár na to naletěl.
Fakt přinesou kovový zvon s jehlama, nahřátý, a pod tím ještě topí uhlím, a na ty ostny si ty kousky masa napichují, a grilují tak sami.
Než jsem se jich zeptal, jestli si můžu udělat fotku, mysleli si, že tomu "šajze" co u toho křičí, když si to upek na botu, nikdo nerozumí..
No, mě si nestěžujte, neměli jste jim na to skočit...
Jel jsem večerním Besançonem nafotit to vjímečné město, neděle večer, vylidněno.
A ehjle, štěstí sedne i na vola.
Koukněte na tu holčičku. Cítím ve vzduchu příběh...
Fotogalerie
123 km
Jsem v Beaune.
Všechno tu je asi na delší vypravování, ale je tu jedna věc, kterou musím zmínit.
Jo, zase žeru, vedle sedí pár, cyklisti, mého věku, tedy po vyjasnění pán je o tři měsíce starší.
A jako vždycky "odkud" a já taky povídám "odkud" tedy z té Francie.
A oni že Orleáns.
A já že vím, Jana z Arcu.
A oni že takhle se to nevyslovuje.
Popátý jsem to chytil.
A pak si vzpomenu.
Hele, tam máte ten divně nakloněnej most.
To architekt přebral, nebo proč, nechápu tu konstrukci?
A z kolegy cyklisty se vyklubal kolega stavař, ne teda přímo statik.
Tak ten most je nakloněn prý proti větru.
Že převažují silné západní větry, a ta vodorovná síla pak vyrovná to jinak excentrické zatížení. To by dávalo smysl, kdyby ta síla větru fakt byla dlouhodobá a zásadní.
Ale myslím si, že je to stejně jen výmluva pro tu úchylárnu, ale dává smysl i ta výmluva.
A taky jsem se dozvěděl, že mám na kolo jet na Bretaň, a že moje blbá fránina je lepší než žádná, protože bychom si nepokecali.
A já se cítil trapně, když jsem lovil slovíčka a časy, co bych měl za ta léta v malíku, a zároveň jsem byl rád, že už si pokecám.
No, a pak mě chtěl vrchní natáhnout o 30 euro, a moje vyjadřovací schopnost se výrazně zlepšila. Z těch filmů v originále mám nacvičeno dost drsných výrazů, a teď se hodily.
Tak snad k dnešnímu dni jen pár fotek jiného mostu.
Vím, příteli Petře, je taková ta "tovární" konstrukce, ale z 19. století a furt slouží.
Stejných mostů je na Doubs víc (někdo tenkrát vyhrál tu veřejnou zakázku).
Tenhle je malinko vyjímečný.
Přidělali k němu lávku pro pěší (cyklisto zesedni) ale to je jen viditelná část rekonstrukce. Zásadní je výměna mostovky, dříve dřevěné povaly, dnes železobeton.
Most bude dobře sloužit dalších 80 let.
Fotogalerie
141 km
No a dál, pořád podél řeky Saône.
Ale možná se opakuji, ale mají ti Frantíci vychystávku.
Říkají tomu "café gourmand" gurmánský kafe.
To ti dají malou kávu, a pár minidortíků, dobrot, prostě nikdy nevíš co dostaneš, ale vždycky je to domácí, žádné prefabrikované donuts.
Taková fajnovka po jídle.
Desert?
Bývá toho moc.
Tohle je řešení.
Bacha, často nebývá na jídelním lístku, prostě řekneš, že chceš "kafé gurmán" a donesou ti to vždycky.
Dneska jsem dostal trochu zmrzliny, něco jako perník, a čerstvé jahody.
Nevíš nikdy, co donesou, a v tom je taky trochu hravosti.
Jo, cena?
Od 6 do 12 euro, podle toho, kde jsi.
Mimo vykřičené ve turistické zóny, 7-8 euro (pivo pak 5-7, za pulitr)
Takhle jsem si nějak představoval tu vloni tu Labskou a neklaplo to, pořád podél vody....
U Saône to jde, ale na silničku to není.
Asi tak na třetiny, super povrch, asfalt, beton, pak prašná cesta, a taky něco jako tankodrom.
V pohodě sjízdné s mým vehiklem, na Zelenáči ale moc ne.
Fotogalerie
159 km
Tak se blíží konec, Soňa uhání s kolovozem, sraz ve Valence večer.
Ale nepříjdu o jeden z nejhezčích úseků ViaRhôna...
Profrčel jsem Lyon a zanechal ve mě velký dojem.
Vždycky jsem se v tom městě trápil, bloudil, navigace nefungovala, protože spousta cest, kudy mě vedla, byla rozkopaná, nebo uzavřená.
Dnes změna.
Fakt mákli, město zprůjezdnili cyklopruhy, bezpečně a spolehlivě se dá na kole profrčet.
A velkorysé řešení, netuším, jaký to m smá dopad na ostatní dopravu, ale pro cyklisty teda super.
Sebrali pruh v tunelu pro motorová vozidla a zřídili tam stezku a chodník.
(Pozn. Tak tady jsem se v původní reportáži mýlil, ten tunel tam funguje už od roku 2014.)
Zdá se, že Frantíci to myslí vážně s tím, že chtějí dostat lidi z MHD na kola.
Fotogalerie
© Jindřich Pařík 2022-2024