„Dej si Ayran, ten je v tomhle vedru na žízeň nejlepší!"
Ten vysoký, štíhlý Turek rychlým pohybem vyměňuje na pultíku plechovku s Coca-Colou za plastový kelímek s vychlazeným jogurtovým nápojem, přičemž vyčítavě šlehne očima po své paní, co jí to nešťastnici napadlo, mému přání vůbec vyhovět.
„Máš pravdu, je to lepší", ani já si netroufnu odmlouvat.
A Turek pokračuje ve vypravování všem třem hostům jeho stánku s kebabem na kraji franckého města Lauf an der Pegnitz, jaký je vlastně internacionál.
„Umím turecky, německy, anglicky, francouzsky, s každým se domluvím..." haleká rozjařeně a posluchači jen odevzdaně pokyvují hlavami.
„A co česky? Česky umíš taky?"
Sebevědomého krouhače kebabu ale nedoběhnu.
„Česky teda zrovna ne, ale polsky! A polštině zase rozumíš ty, že jo!"
a dodá něco s tím „proše pana" aby mě ujistil, že jeho tvrzení má své opodstatnění.
Stejně ovšem oba raději zůstáváme u té naší špatné němčiny.
„Kam na tom fárcojku vlastně jedeš?"
„Do Paříže!" odpovídám sebevědomě.
„To máš teda kuráž" zamyslí se na minutku ten internacionál, a pak mi zamává na rozloučenou s upřímným „fíl špás" a pokračuje v ohromování svých hostů svými dovednostmi.
Kuráž, tak kuráž, tu bych asi měl.
Teď jde jen o to, abych měl i odpovídající kondici a také slušnou porci štěstí.
Zatím to vypadá dobře, projel jsem Horní Falcí jako nůž povidly, hlaďounce a sladce.
Krajina tak podobná té naší, jen místo Sázavy vedle probublává říčka Pegnitz, asfaltovaná cyklostezka Pěti řek mě vedla mimo hlavní tah silnice E14, slunce svítí a hřeje, ale ne do úmorného vedra, ale příjemně a svěže.
Po měsících nekonečné zimy do toho malebného kraje nakukuje jaro.
Jsem šťastný, pozitivní a optimistický, ale přesto mě trochu nahlodávají pochybnosti.
Před týdnem mi Soňa řekla:
„Hele, nalož si to tak, jak pojedeš, a udělej tak 100 km kolečko kolem chalupy, jinak tě nikam nepustím!".
Udělal jsem tak jak řekla, a druhý den jsem nemohl sejít schody.
Mám strach, že mi těch čtrnáct dní hnusné chřipky vzalo kondici, kterou jsem celý uplynulý rok pracně zvyšoval. Ty dlouhé hodiny na rotopedu s nejtěžším převodem a letos už dva tisíce kilometrů v sedle za každého počasí, to by přeci nebylo fér o tohle přijít během dvou týdnů.
Snad se ty svaly utáhnou.
Žádné snad!
Musí!
Pohádkový den končím v Norimberku, jen co zalezu do spacáku, slyším, že na stan začíná bubnovat déšť. Déšť? To ne. Liják.
Bude se mi alespoň dobře spát, přes noc se to vyprší a ráno pojedu pročištěným vzduchem.
„Uvažuj pozitivně!"
„Rozkaz, pane!"
„Sbohem," řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí."
„Co je důležité, to oči nevidí," opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.
Pokusím se si to také pamatovat.
Prší.
Hustě, ledově, velkými kapkami.
Jsem navlečený do nepromokavých kalhot a bundy jako nějaký potápěč, silnici před sebou pozoruji mokrými brýlemi, které se mi v každém kopečku zapotí, takže všechno vidím jakoby v mlze.
Ráno jsem měl štěstí, v půl páté přestalo pršet. Přesně na hodinu, kterou jsem potřeboval k zabalení tábora, s prvním šlápnutím do pedálů začalo zase mrholit a pak houšť.
Trasu umím nazpaměť, minu vzpupný stadion z dob Hitlerovi říše, a pak třetí doleva, a jsem na E14, prosté jak čerpadlo, řekl by Honza.
A to Honzovo čerpadlo mi teď na hlavu lije kýble vody.
Věděl jsem to a čekal, nemůžu se zlobit.
Předpověď říká, dneska hustý déšť, zítra přeháňky. Nemůže přeci pršet celý týden!
Nebo může?
Slunce je stav duše a ta moje září jako to polední v červenci nad Alhambrou.
Střední Franky spí, sám na prázdné silnici si jedu jako král, a těch pár kapek?
Horší by bylo, kdyby foukal protivítr.
Osamělých padesát kilometrů, a jsem v Ansbachu.
V suchu, u kávy s loupáčky plánuji, kde dneska večer skončím.
Kempink v Schwäbish Hallu to nebude, musím někde uschnout. Vyhledávačem hotelů nacházím nejlevnější na trase, Gasthof Lamm v Rot Am See.
Závazně zabukováno, musím dojet.
Na lenocha platí bič.
Hned za městem připojuji reproduktor k telefonu, nastavím přehrávač se svým výběrem šlágrů mého dětství, a do liduprázdné krajiny na plné pecky „dál nosím po kapsách sny mládí" a jako pomatenec se řechtám, když zazní „mrholí, mrholí".
Blázen co si uprostřed Německa v lijáku huláká na kole Matušku.
A ono to s tou duší funguje.
Všude kolem mokro, jen nade mnou blankytná modř.
Vody se přede mnou rozestupují a za mnou zavírají, jako před Mojžíšem, když vedl svůj lid z Egypta. Zázraky se dějí, a ne že ne!
Ale tak na tohle si musím zastavit.
Waldemara vystřídala Marie a mě to začíná docházet v celé své drtivé pravdivosti:
„Ten vůz už jel..."
V těch uplynulých desetiletích jsem měl neuvěřitelné štěstí a „na všech rozích byla zelená". Měl jsem a mám, co jsem chtěl, padly ostnaté dráty, procestoval jsem kus světa, mám skvělé dcery a nejlepší ženu, domeček u lesa, zahradu s rybníkem uprostřed té nejkrásnější ze všech zemí světa a já trouba musím na to, abych si uvědomil, jak šťastný život vlastně žiju, jet na kole zmoknout do Bavor.
Přesto „ještě nabírám dech" a šlapu dál, i když „v podstatě vím...".
Poznání, že se mohu na kole vydat Evropu, je vlastně další dar či bonus od života, mě dává takovou sílu, že elektromotor z mé loňské cesty je proti tomu dětskou hračkou.
„Pozdrav Bůh, měl bych tady mít rezervaci."
V této části Německa je zvykem při pozdravu velebiti Hospodina.
„Pozdrav Bůh. Už na nich čekám. Oni jsou ale strašně promočení!
Tady mají klíč a jdou se převléknout a pak si uloží to jejich kolo do garáže. Ale teď hybaj ať nenastydnou, mladý muži. Pak si s námi jistě dají něco k jídlu!"
Jako doma. O příkazech matky se nediskutuje.
Proč se těm hnusným zvířátkům vlastně říká švábi?
Švábové, které jsem potkal já, byli strašně milí lidé.
A říkali mi „mladý muži".
A pak že prý ten vůz už jel....
Ne, nenaštvu se! Je to jejich země, jejich zvyky.
Chtějí-li se v neděli přesně o šesté ranní budit brutálním zvonobitím, budiž jim to přáno. Jsem tu jen na návštěvě, projíždím a beztak bych měl už vstávat, paní domácí od půl sedmé podává snídani, na téhle cestě moji první a poslední.
„Třetí den buď padneš, nebo z něj vyjdeš posílen" řekla mi Soňa včera tvrdě do telefonu.
Nepadnu, naplánovaná etapa je krátká, asi 75 kilometrů, a světe div se, mě vůbec nic nebolí.
Zamávám té milé paní bytné, co mě důsledně oslovuje „mladý muži", a s druhým či třetím šlápnutím nasazuji kapucu. Už zase lije.
Poctivě se snažím v sobě najít to včerejší slunce, ale dneska se mi to nějak nedaří. Sluníčko asi ještě spí.
Stejně jako celé Rot am See, Beimbach, Dünsbach, Brachbach i Braunsbach.
„Johann Sebastian měl prý dvacet dětí, a každé tady asi má nějaký ten svůj - bach" napadají mě voloviny.
„Možná nepadnu, ale dojedu jako mentál" smiřuji se s osudem.
Čisto, klid, vylidněno.
Hrázděné domky s malými předzahrádkami s typicky německým vkusem dozdobenými sádrovými trpaslíky, jelínky a kachničkami, viděl jsem i skvělou repliku Neuswansteinu Ludvíka Bavorského. Jejich země, jejich zvyky, jejich vkus. Nemám právo hodnotit.
O dost lepší než igelitové tašky s odpadky a plechovky od koly, které zdobí naše krajnice.
Když se člověk žene po dálnici A6 z Norimberka na Heilbronn, neuvědomí si vůbec, jakými projíždí horami. Dálnice přeskakuje z vrcholku kopce na protější vrcholek smělými mosty, na poměrně krátkém úseku několika desítek kilometrů je potřeba překonat asi tři údolí a tedy asi čtyři hřebeny.
Na kole je to ale safra znát. Žádný „Brücke", „Tal" ani „Bach", není kudy se protáhnout mezi kopci, musí se přes ně. Lehký převod a trpělivě vyšlapat několikakilometrová stoupání.
Z reproduktoru mě podporuje první český skinhead Karel Hála českou verzí Detroit City:
„I nebeskej chrám, i nebeskej chrám, jásá jak já se mám" a nade mnou zase modro.
Ale ne, to je opravdu čisté nebe! Přestalo pršet! Díky Karle!
Hory se zmenšují a cesta se krátí, několikrát přejíždím dálnici, pozoruji z mostu ten rachot aut v šesti pruzích a vůbec těm šoférům nezávidím. Naopak.
Lituji je. Kolik z nich mělo šanci prožít ten nádherný okamžik štěstí, kdy máme pohoří v zádech a před sebou už jen dlouhý sjezd do údolí k řece Neckar do cílového města etapy?
Heilbronn, to škaredé průmyslové město, mě najednou připadá krásné, i se svými chladícimi věžemi elektrárny, zašedlým přístavem a lomozícím rozřazovacím nádražím.
Nevadí, že už zase prší.
Nepadl jsem. Jen mě asi trochu šíblo.
„Každý správný chlap je trochu blázen a trochu malý kluk", snažím se uchlácholit svoji rozjitřenou mysl.
Co ve mně převažuje?
Blázen nebo kluk?
Uvidíme zítra.
28.4. 2013
Znovu se přesvědčuji o tom, že vlastní paměť je něco, na co není dobré se vždycky spoléhat. Nevím, jak se to stalo, ale z loňska jsem měl v hlavě uloženu představu, že za Heilbronnem směrem na Karlsruhe, je už jenom samá rovina.
No, není tomu tak.
Žádné zdrcující hory a krkolomná stoupání, rovina to ale není.
V duchu už začínám brblat jako kdysi náš hostinský Vata nad kupónovou knížkou: „Zase jsem byl podveden!" a odpovídám si stejně jako tenkrát jemu: „Sám si za to můžeš!"
Pokud je člověk na silnici sám, nemá se na koho vymlouvat. Nikdo ho nezdržuje nebo mu naopak neujíždí, nenasazuje zbytečně ostré tempo do kopců ani se neloudá při zastávkách, ale také se s nikým nemůže vystřídat na špici a odpočinout si v závětří.
To, že nelze mít svobodu bez zodpovědnosti a dřiny si jako osamělý jezdec právě tady, ve vršcích Bádenska, velmi silně uvědomuji.
„Všechno záleží jen na tobě, synu!"
„Všechno? To není možné, tati. Přeci se může stát takových věcí, co neovlivním..."
„Štěstí přeje připraveným, synku! Když něco opravdu chceš, dokážeš to!"
Dokážu, táto, dokážu, měl si pravdu, jako skoro vždycky. Dneska překročím Rýn a vrhnu se v náruč té poloobnažené revolucionářce Marianne a zmocním se jí bez otálení, pochlapsku a drsně!
Padesátka v pedálech, městečko Bretten, čas posnídat.
Vyjel jsem z Heilbronnu před sedmou a blíží se poledne.
V kopcích to jinak asi nepůjde, 50 kilometrů za 4 hodiny, víc asi už neušlápnu.
Ale to znamená, že ve 4 odpoledne budu stát na mostě přes Rýn!
Poslední hamburger, poslední hranolky, pryč s tím.
Zítra budou loupáčky a rozinkový šnek a kafe „créme".
Už zase začínám hicovat a zářit.
A se mnou, jak jinak, i celé Porýní.
Nad Schwarzwaldem černo, nad Francii slunce. Po rovině to jede o dost rychleji.
Čert aby si vzal ten přesolený fast-food, vypil jsem třetí litr vody a pořád trpím žízní.
A je to tu! Rastatt. Tady jsem měl podle plánu kempovat.
Po vzoru soudruha Stachana, zaměřuji do svého nitra „reflektor mladých" a odhaluji „skryté rezervy" a dávám si závazek, překročím plán minimálně o třicet procent.
Kempovat se bude v Haguenau, jako loni s motorkem.
Letos, bez něj, tam budu o den dřív.
Ten den teď bohužel chybí.
Jak lvové biji o mříže zavřeného kempu, otevírá až 1. května, tedy zítra.
Takže tablet, internet, hotely v mé blízkosti, seřadit podle ceny.
Aha, jsem ve Francii, tedy žádná garáž pro kolo, žádný specielní Fahrradkeller, ale prý si ho mám zamknout zezadu hotelu k zábradlí.
„Tak to si uhodla. Kolo bude bydlet se mnou na pokoji".
Žádné námitky neslyším, a i kdybych náhodou slyšel tak nerozumím, a kdybych rozuměl, tak nepřijímám.
Schody do druhého patra s kolem v podpaží?
Po 135 kilometrech v sedle jen příjemné rozptýlení.
Okno začíná bičovat déšť.
Nakonec je dobře, že ten kemp otevírá až zítra...
29.4. 2013
Tak už toho nech!" přesvědčuji toho červa v hlavě.
„To víš, to by se ti líbilo. Machroval si, a teď jsi v koncích!" ryje do mě bezcitně.
„První vyhrání z kapsy vyhání a pýcha předchází pád" nedá ta potvora pokoj, a ještě mě ničí otřepanými frázemi.
„To jsem zvědavej, co teď uděláš, ale mohu-li radit, ráno moudřejí večera, hehe..."
Je šest hodin večer, a já jsem pořád v těch horách a navigace ukazuje Xouaxange - 40 km, stejně jako v poledne, když jsem začal do Vogéz stoupat.
Ráno to všechno vypadalo slibně, jen lehce mrholilo a Marianne mě připadala snadno dosažitelná, i když tak nějak méně vnadná, řekl bych spíše plochá, než ji mám vtištěnu do paměti z obrázku pana Delacroixe. Alsaská městečka se mě bez boje vzdávala jedno po druhém, žádná vlajkosláva ani slavobrány, ale odpor naprosto nepatrný. Jedna osamělá barikáda převtělená v objížďku v městečku Hochfelden a pak krátké stoupání před Saverne, vyvážené bezpodmínečnou kapitulací v podobě dlouhého a pohodlného sjezdu do centra.
Ta země ví, že jsem přijel jako vítěz!
Včera jsem si slíbil loupáček, ale nakonec se rozhoduji pro kebab.
U Turka se posadím, trochu usuším a ohřeju, najím víc a teplého a utratím méně.
Lije tedy už pořádně, ale naštěstí cesta je už krátká.
Protáhnu se kolem kanálu Marna-Rýn až k hřebeni, který kanál podjíždí tunelem, pak si trochu máknu do kopce a dále už zase dolů do toho, čert ví jak se to vyslovuje, Xouaxange, a odtud dál už po březích kanálů až k Vítěznému oblouku, tedy skoro k němu.
Tak tenhle úsek cesty si z loňska pamatuji.
Naprostý klid, ticho, velmi mírné, téměř nepostřehnutelné stoupání.
„Ahój" volám na lodě nikoliv po našem, ale po námořnicku.
I jako vítěz mohu být zdvořilý a velkorysý!
A už se sápu do kopce.
I tohle půjde, není to ta strmé jako ve Švábsku. Mapu umím nazpaměť z domova, mobil s navigací mám uzavřen v nepromokavém pouzdře, nepotřebuji to. V Arzviller na hřebeni první doleva, a pak už pořád rovně, asi 20 kilometrů a jsem u kanálu. A pak podél něj pojedu tak dlouho, dokud nenajdu něco k bydlení, a když bude nejhůř, postavím stan.
Vystoupáno na hřeben, odbočuji, chvilku po rovině, pak prudký sjezd, pak zase stoupání, asi jsem se přehlédl, zřejmě tu je ještě jeden hřeben než budou ty hory za mnou. Každý kopec má svůj vrcholek, z toho se nestřílí. Vida, městečko, ano to bylo a mapě. Nějaký něco-viller, kdo si ta jména má pamatovat.
A pak zase kopec a údolí, dvacet kilometrů pryč a Xouaxange nikde, ani směrová cedule na něj nikde není.
Raději vylovím navigaci. Cože, Xouaxange 55 km! To je dál než ze Saverne, to mě zase chce hnát dálnicemi ta potvora jedna elektronická. Zkontroluji to v Google maps.
Kde jsem?
No totálně v .. v horách.
Nějak se stalo, že místo na západ jsem jel na jih, a dostal jsem se někam doprostřed těch kopečků. Nedá se nic dělat, bude to delší, než jsem si myslel a o dost víc do kopce než jsem plánoval. Liduprázdná krajina, městečka jak po vymření, začátek turistické sezóny nejdřív za měsíc. Vodu nabírám u studánky, člověk nikdy neví.
A najednou ten červ v hlavě.
Má pravdu, ráno moudřejší večera! Kde budu spát?
Moje oblíbená aplikace „najdi hotel poblíž" selhává, nabízí nejbližší 40 km daleko, a ještě směrem nazpátek. Něco by mohla umět navigace.
„Hledej body zájmu, ubytování", a mám to!"
Sarrebourg, ve městě jsou údajně tři hotely, snad se v nějakém upíchnu, a když ne, nezbývá než někde postavit ten stan.
Jedu jak spráskaný pes deset kilometrů opačným směrem než je můj cíl.
Ještě, že ten červ ví, kdy přestat a je zticha.
„Že šerše un šámbr pur un persón un nuit, silvuplé" ten jazyk nikdy nezvládnu.
„Německy?" zeptá se paní recepční.
„Jawohl, Gott sei Dank", zapomněl jsem, že jsem v Lotrinsku.
„Mám jen dvoulůžák, za 38 Eur?"
„Beru, děkuji pěkně."
„Odkud jedete?"
„Z Čech, ale dneska z Haguenau."
„Tak to jste měl kousek, škoda, že tak pršelo..."
Ano, měl jsem to 65 kilometrů, ale najel jsem jich 111.
Včerejší náskok jsem dneska úspěšně vynuloval.
30.4. 2013
Před spaním počítám.
Do Paříže mám asi 450 kilometrů. Když si přišlápnu, mohl bych tam za tři dny být.
Takže v pátek, pak víkend se Soňou v městě světel, a v pondělí ráno už zase můžu bušit do kláves počítače.
Tedy když si přišlápnu.
Zítřejší cíl - Bar-le-Duc je podle navigace vzdálen 163 kilometrů, ale skoro pořád podél vody, teoreticky tedy 13 hodin čisté jízdy. Vyjedu v sedm ráno, budu tam v osm večer, ať v devět, mohlo by to klapnout.
K čertu, ještě jsem nevyjel a už mám zpoždění. Madam z recepce, co mi měla vydat klíč od garáže, kde mám schované kolo, přitančí s francouzskou ležérností místo v sedm v půl osmé s tak rozzářeným „bonžůrem", že se hněvat prostě nelze. A „žůr" asi bude fakt „bon", protože vysvitlo slunce a deštěm pročištěný vzduch voní jarem.
„Dědku, furt žiješ, nic tě nebolí, svítí slunce a ty jsi ve Francii, co chceš k sakru víc!" popichuje mě ten můj mozkohryz.
„Chtěl bych, aby bylo šest hodin večer a já viděl na ceduli Bar-le-Duc 10 km!"
„Ale tím bys přišel o jeden den života, ten den, co už se nikdy opakovat nebude, neblbni a užij si ho!" Po kom jen je ten červík tak moudrý...
To se mi snad jen zdá, směrovka doleva ukazuje Xouaxange 3 km.
„To víš, bludičko, na tohle ti už neskočím" vztyčuji v duchu na ceduli prostředník.
„Já totiž pojedu až do Gondrexange!" Přemýšlím, v kterém Xange bydlí Asterix a v kterém Obelix.
Parádní asfaltová cyklostezka podél kanálu je tak trochu potěmkináda, končí po kilometru a dál už buď bahnem, nebo po silnici. Provoz žádný, na okresce mi je dobře. Ten klid je dvojsečný, žádný provoz ale taky žádné pekařství s loupáčky, ani benzinka s čímkoliv k snědku, snídani opět spojím s obědem a kde jinde, než u Turka.
Jsem třetí den v zemi labužníků, pojídačů žab a hlavonožců, a já se láduju kebabem. Rychlé, syté, levné, nepřijel jsem debužírovat!
Proč jsem sem vlastně přijel?
Míjím vesnice a města jako regály s aviváží v supermarketu, ženu se vpřed s jedinou myšlenkou: „Nedojedeš-li dnes do stanoveného cíle, není reálné být v pátek v Paříži."
„A musíš tam být v pátek?" ptá se červík?
„Nemusím, ale chci!"
„Když něco opravdu chceš...."
To vážně jedu tak daleko, abych si zopakoval pár tátových frází?
Kontroluji mapu, odhaduji čas, je to možné, je to zvládnutelné.
Na tachometru stovka a já se pevně rozhoduji a rezervuji si hotel, spal jsem v něm loni, najdu ho i za tmy. A teď už jisté je, že za tmy přijedu.
Za městem Toul opouštím vodu a krajina se začíná vlnit. Sleduji rychlosilnici N4 po obslužné komunikaci, někdy s hlaďoučkým asfaltem, jindy připomínající spíše polní cestu, ale bezpečně vím, že tohle je nejkratší cesta k Baru (le-Duc).
Čas se nějak zrychluje, půl deváté a do cíle pořád přes dvacet kilometrů.
Je spousta kluků, kteří takovouhle vzdálenost zvládnou za půl hodiny, já, se 140 kilometry v nohách mezi ně určitě nepatřím. Mě to bude trvat skoro dvě hodiny.
Ta tma je hrozně protivná, mám strach, že přehlídnu nějakou škarpu a pokoušu asfalt.
Mokrý asfalt, protože už zase leje.
Je půl jedenácté, na tachometru 166 km a jsem na místě.
Tak tohle ne, to snad ne!
Dveře do hotelu zamčené, přes recepci roleta.
Někdo tam přeci musí být, přeci nenechají hotel přes noc bez dozoru a ten někdo přijde a pustí mě dovnitř, protože jinak jim z toho udělám kůlničku na dříví!
Aha, tady je, nouzový zvonek. Teď uvidí, co čemu se na vojně říkalo BOPO!
„Anglicky?" ptá se rozespalá recepční
„Jasně, že anglicky! Mám tu rezervaci a vy máte zavřeno a to ještě není ani 11 hodin!" trochu mi utíkají nervy.
Recepční mě zavede k něčemu podobnému bankomatu na stěně nalevo od vchodových dveří, a zmáčkne červené tlačítko: „English".
A přístroj mě přivítá, zeptá se na číslo rezervace, požádá o platební kartu a po zaplacení mě vytiskne na lísteček číslo pokoje a šestimístný vstupní kód.
Jsem zachráněn, bydlím.
Ta liška měla pravdu. Co je důležité, to oči nevidí.
Alespoň ty moje ne.
1.5. 2013
Musím sám sebe hodně přesvědčovat, že tohle je přesně to, na co jsem se celý rok těšil.
Jedu už několik hodin podle kanálu a pořád jako bych stál na místě. Stále ta samá polní cesta, hnědozelená voda nalevo, a žluté řepkové peklo napravo, nebo naopak, když mě náhodou převede mostek na druhý břeh té proklaté vodní cesty.
Hypnotizuji tachometr, každých pět kilometrů na minutku zastavím, protřepu ruce a každých deset kilometrů se trochu napiji vody. Snažím se rozbít monotónnost té nudné dřiny, ale popravdě, moc se mi to nedaří. Dneska to mám fakt daleko. Mapa říká 175 kilometrů, ale bude to určitě víc, vždycky to tak bylo.
Kilometr sem, kilometr tam, bude to minimálně 14 hodin v sedle, ale spíš také budu muset přidat. Vyjel jsem z Bar-le-Duc v šest hodin ráno, do cíle předposlední etapy v Chateau-Thierry bych chtěl přijet mezi osmou a devátou večer, tedy za světla.
Kdybych jel po asfaltce, to by se to jelo, kličkování mezi loužemi a kameny na té polňačce mě vážně rozčiluje, ale můj z domova promyšlený plán velí jasně: drž se vody, nenech se zlákat navigací ani směrovými tabulemi, podle vody je to nejpohodlnější a nejkratší.
A také nejnudnější.
Dochází mi pití.
Sláva, alespoň na chvilku se podívám do nějakého městečka a pak zase zpátky k vodě....
Nemůžu si pomoci, on mě ten nahoře asi vážně má rád.
Jen jsem vyjel na okresku, vidím nápis jak hrom „Vous etes en Champagne Ardenne".
Jsem v kraji Champagne a svítí slunce.
Ano, přesně na tohle jsem se celý rok těšil.
A je tu i pekařství s loupáčky, rozinkový šnek, a také trochu pohublá, v tváři poďobaná, přeci stále usměvavá Francouzka s přáním „Bonne journée".
Socha na náměstí zobrazuje sedícího hrdinu, kterého lepá krasavice právě dekoruje vavříny.
„Trochu předčasné" pomyslím si „do cíle mám ještě, nebo vlastně už jenom, dvě stě kilometrů. Ale i tak to potěší, v cizím městě v Champagne a mám tady sochu, a i s madam."
Vrací se mi ten krásný pocit, že tu pořád ještě jsem.
Už neodpočítávám kilometry, letím podél kanálu, jak ten šíp savanou, a s ním letí srdce mé....
Chalons-en-Champagne - mi zní jako kouzelné slůvko z pohádky, kterým se otevírá skála a vchází do říše velkých cílů a splněných snů.
„Tak mám půlku za sebou, teď už jen párkrát šlápnout a jsem tam" raduji se v duchu a píši Soně: „Tak už zítra, sejdeme v Paříži!".
Také po internetu objednávám a platím hotel, nedávám si šanci selhat.
Beru ten lepší a dražší, řetězec Campanille. To bývají řadové bungalovy, nepovleču kolo do schodů, ale zajedu přímo do ložnice. A taky je tam kávovar, vana, velké froté ručníky a vůbec pohodlí, na které se těším.
„Mluvíš anglicky" ptá se mě ten kluk u oběda, jak jinak než v „kebaberii".
„Já ano, ale ty máš s angličtinou problém", pomyslím si, ale odpovídám s přízvukem jako Jacques-Yves Cousteau z lodi Kalypsó: „Trochu rozumím".
„De donde?" optal se mě tedy pro jistotu španělsky.
„Z Čech, Česká republika!"
„???"
„Praga, Prague, Československo!"
„Jak daleko?"
„Un mil..."
„Tisíc???"
„Qui."
Palce letí nahoru a je mi nabídnuto, ať si přisednu, že mi zaplatí pivo.
„Vážně rád bych chlapci s vámi poseděl a pokecal, tou naší evropštinou, ale musím dál."
A tak jedu nejprve podél kanálu, pak podél řeky Marny, na svazích pěstují révu, a já mám pocit, jako bych se vracel domů.
Épernay, Dormans, Passy sur Marne, do cíle 15 kilometrů, a pak už jen deset, zapínám navigaci, aby mě vedla přímo k hotelu.
Je tři čtvrtě na deset, jsem v Chateau-Thierry, padá tma, ale to je mi fuk. První doleva, pak 300 metrů rovně, zahnu doprava a pak už jen 3 kilometry rovně a jsem tam.
„V deset večer bych mohl dostat v hotelu ještě něco k jídlu, kuchyň obvykle zavírají v půl jedenácté. A taky si dám pívo, teda asi tři" dělám si laskominy.
„Odbočte doprava" hlásí navigace a tak točím.
Jak se slušně řekne „á doprdele".
Nevím, nechám to tak.
Je to rovně, ale do kopce. Do ukrutného kopce. Do nejhoršího kopce dnešního dne, a já mám 175 km v pedálech. Nějakých sto, stopadesát metrů se snažím, ale pak sesedám a vedu. Po dvou kilometrech chůze do svahu se loučím s večeří, právě teď zavírají kuchyň.
Za čtvrt hodiny zavřou i pípu!
Nezavřou! Už ho vidím, zeleně svítící neon „Hotel".
„Už je to skoro rovně, nasedej, nebuď bačkora!"
„Bon soár, mám tu rezervovaný pokoj!"
„Ano, mesjé, pokoj číslo jedna!"
„Dostal jsem jedničku! Ostatně, jak jinak...." pomyslím si ale říkám:
„Aj tak sme stále frajeri!"
„Prosím, nerozuměla jsem?" ptá se slečna recepční s nechápavým úsměvem.
„Jestli bych mohl dostat jedno, nebo raději hned dvě piva?"
„Samozřejmě, třeba tři, ještě čekám na jednoho opozdilce. Velké?"
Jak se může někdo tak hloupě zeptat.
Inu, Champagne.
2.5. 2013
„Ještě jedno veliko može?"
„Da molim, hvala, Niko..."
Koukám na orosenou sklenici alsaského piva 1664 v pařížské hospodě La Plage, kde se odjakživa mluví srbsky, a nějak se tím neumím srovnat.
Jsem tu, dojel jsem, živ a zdráv a měl bych být šťastný, ale zatím to nějak nedokážu. Všechno to proběhlo neskutečně rychle, asi jako mých posledních 50 let. Je to pryč, a místo radosti je mi z toho trochu smutno.
Včera, i když slušně utahán, jsem nemohl usnout, a když se mi to nakonec povedlo, spal jsem neklidně a přerývaně jako studentík před maturitou, s myslí zatíženou tou „velkou životní zkouškou", která mě zítra čeká, aniž jsem si uvědomoval, že zítra je už vlastně dnes a za půl hodiny musím vstávat.
„Dojel si až sem, jsi dobře připraven, těch posledních sto kilometrů bude spíš už jen slavnostní ceremoniál, než nějaká zkouška, tak se přeci z toho nerozklepeš!" vyjíždím jak ten studentík v sáčku sužován trémou a zodpovědností, přesto s pocitem, že víc a lépe už jsem to udělat nemohl.
Projíždím touhle okreskou kolem Marny na kole už potřetí.
Před 31 lety s Honzou, loni s elektromotorem, a teď sám, jen se svým strachem i odhodláním. Všechno je letos nějaké opožděné, vinice svojí podzimně hnědou, místo svěží jarní zelené ve mně umocňují pocit nostalgie a smutku. „Tak letos už naposled...." loučím se s krajem Champagne.
Nikdo neví, kolik dní mu ještě zbývá, ale já vím, že už jich bude žalostně málo na to, abych pořád jezdil tou samou silnicí na Paříž.
„Je spousta jiných míst, kam by ses měl podívat a kam se podíváš!" snažím se zaplašit chmury, ale nejde to. Bylo mi přisouzeno, prožít si ten patos loučení až do stadia vlhkých očí a zrychleného polykání.
„Na to je jediný lék, synu. Makat, a pořádně se při tom zapotit!"
Tak tuhle tátovu radu vážně nebude těžké realizovat.
Je tu ještě ten poslední kopec, do Trilportu, a tak si ho vyšlápnu.
Nevyšlápnu. Nemá to cenu. Pohybovat se do kopce rychlostí chůze nemá smysl a rychleji mi to nejde.
„Poslední rozloučení tedy proběhne důstojně, krokem..." to už snad blábolím z hladu. Čas na loupáček.
Sytému připadá svět hnedle veselejší. Meaux a posledních padesát. Podél vody.
Soňa je na hranicích Francie s Německem, tak to abych si přišlápnul, aby na mě před hotelem nemusela čekat. „Přijedu tak kolem šesté" upřesňuji v esemesce.
Slovo dělá muže.
Přesně v šest parkuji před hotelem a chystám se pořídit pár fotek mého kola v cíli, když kolem za mohutného troubení projíždí Soňa s rodinným „traktorem".
„Byla bych tu dřív, ale ..."
„Já vím, to parkoviště v obchoďáku..." skáču jí do řeči.
„Ale prdlajs, blbečku, zácpa...." směje se, jak žádná jiná nedovede.
„Jsi hodná, že jsi pro mě přijela." nalévám večer Soně šampaňské na uvítanou.
„Chlapče, pro tebe, pro tebe bych si ráda dojela nejen do Paříže..." říká tak samozřejmě, že není těžké tomu věřit.
A já cítím, že mi zase vlhnou oči, tak zbaběle zdrhám k Nikovi na pivo.
„A nebuď tam dlouho!" kříčí Soňa za mnou.
„Nebudu, jen kluky srbský pozdravím, a jsem zpátky!"
„A pak?" ptá se s mírnou výčitkou
„A pak???"
Nemůžu slíbit, že už nikdy nikam nepojedu, ale to, že se vždycky budu vracet a rád, klidně odpřísáhnu.
3.5. 2013
© Jindřich Pařík 2022-2024