173 km
Je čas vyfotit u směrovky "Paris" nové kolo.
Času zoufale málo, rozhodnul jsem, že dojedu autem do Heilbronnu a pak přespím v Karlsruhe, Nancy, Épernay, a budu v městě světel.
Přišlápnul jsem si, v Karlsruhe jsem byl brzo, rozhodnul jsem pokračovat na Štrasburk a zkrátit tím zítřejší etapu.
Nedávno jsem to tu psal.
Jak na déšť. No, když prší 5 hodin, prostě zmokneš. Ale hůř, jak zmokne mobil, přestane nabíjet. Mobil potřebuji v provozu protože "covid pas". Neubytuji se a nenajím.
Ve třičtvrtě na pět tma a já mám před sebou 30km. Dochází baterka v mobilu i radaru, zato v akumulátoru mám na 60 km.
Jedu podle cedulí, mobil vypnutý malinko kufruju.
173 km ujeto, baterie ukazuje ještě 10 km, a v brašně třetí plná. Byla to rovinka.
Fotogalerie
Tak dnes konečně Francie, ze Štrasburku do Nancy, z
Alsaska do Lotrinska. V cestě stojí pohoří Vogézy, které ovšem překonává kanál
Marna-Rýn, takže podél starých zdymadel projedete horama jako prd. A pak kousek
podél kanálu, kousek lotrinskými vršky, pak zase stínuji kanál a jsem tu.
Lhal
bych, kdybych se kasal, mám toho plný kecky. Mám hlad, žízeň, chce se mi
strašně spát.
Jo, třetí baterii jsem zatím nepoužil.
Dojde na ní zítra, Épernay, a to bude skoro 200.
Fotogalerie
Dneska se vážně musím pochválit. Za ta léta co se
trmácím Francií na nejrůznějších kolech dokážu chladnokrevně, rychle a
efektivně řešit komplikované situace a nepříjemnosti, které by pochopitelně
nenastaly, kdybych nebyl takové jelito.
To bylo tak.
Vyrážím časně zrána, plný odhodlání dojet těch 195 za
světla, či lehkého soumraku a daří se. Déšť ignoruji a protože vím, že ta mrcha
mobilní za mokra nedobíjí, jedu jak zamlada, koukám do mapy na 10 km dopředu, a
držím se názvů vesnic a čísel silnic. A šetřím baterii, v kopcích, kdybych
nešetřil, ujedu na baterku 60, a 3x60 mi 195 nedá. A daří se, druhou baterii
nasazuji po 80 km, tohle dojedu bez dobíjení.
Asi to tak má být, když se daří, je to jen proto, že
budoucí průšvih odpočívá, aby měl dost sil zasadit mi pořádnou ťafku. A taky jo.
Ujeto 115 a mám pocit, že to kolo nějak plave.
Jasně, zadní je měkčí. Zdá se, že uchází zvolna, dá se
dojet při pravidelném dohušťování do Châlons-en-Champagne - 35 km, to dám.
Tak u nejbližší lavičky zastavím, rozkrámuji a
"fakt ty vole si snad debil", vezu všechno, dvě náhradní duše,
lepení, montpáky, jenom hustilku, já vocas nepřibalil. Hubou to nenafouknu.
Čas hraje proti mě. Tak rychle někam, kde žijí lidé,
pumpičku vyžebrám, adapter na autoventilek - já připravený a sichrovaný, vezu.
Štěstí přeje připraveným, po 5 km je benzinka.
No, ta francouzská. Na kartu a stojan se vzduchem tam
není. Somruji u dělníků co něco poblíž kutí, říkají, že hustilku nemají, soráč,
tedy dezoláč, ale, že ta pumpa.
Jak ve špatném filmu: "je zavřená!"
"Jo ale von tam je, musíte zabóchať"
Tedy klepu, klepu na nebeskou bránu, a ta se otevírá a
svatý Pierre, převlečený za barvotiskového francouzského mechanika říká
"jasňačka, dofókněte si to podle libosti" přitáhne ten hustící aparát
a jde si po svém.
Nahuštěno na šutr, vyrážím.
Co nejrychleji. do Châlons kolem 30, v půlce městečko,
tam, kdyžtak, znovu poprosím.
Když dáš turbo a jdeš do toho drsně, kapacita baterie
mizí před očima. Mám ještě jednu, na 30?
V pohodě, bez stresu. Já nejedu ale
letím.
A je tu město na půli cesty, ošahávám gumu, jo to dám.
Châlons je už na obzoru, dostanu se co nejblíž, a tam
bude benzinka, obchod, nějací lidé,
Zadní kolo už trochu tancuje, nebo si to jen
namlouvám? A jsem ve městě, tedy na okraji, kde jsou ty hyper-super markety. A
mezi nima Intersport.
Za 14 euro kupuji hustilku...
Ruším hotel v Épernay, bookuji Châlons.
Ty 3 km dojedu, nahuštěno, na beton.
Na pokoji kolo na krovky, ukaž se neřáde.
Byl tam, ocelový trn.
Jsem 35 km mínus proti plánu, ale do Města Světel jen
165.
Zkuste mě zastavit!
Fotogalerie
Vím co si říkáte: "Ten Pařík musí být nějakej máklej, nebo to má z
toho, že si furt leje do hlavy tu plzeň. No, je to normální, rok co rok jezdit
do Paříže, na kole, jak linkovej autobus?"
Mohl bych se vám snažit nabulíkovat, že volím ekologický, bezemisní způsob
dopravy, ale byl bych falešný jak ta aktivistka Greta na plachetnici. "A jak se vracíš zpátky, he?
To byste mi nezbaštili. Povím vám tedy pravdu pravdoucí.
Jsem připraven na to, že od pár z vás dostanu zprávu s naléhavou žádostí,
abych urychleně a bezodkladně vyhledal odbornou pomoc, ale risknu to.
Do Města světel jsem poprvé v životě totiž přijel jako studentík na kole. S
kamarádem Honzou Zástěrou, na těch legendárních kolech Favorit. Něco, na co se
nezapomíná.
A tak, kdykoliv do Paříže na nějakém tom kole přijedu , vyšplhám se na
kopec Montmartre a kouknu se dolů na to město pode mnou, vstoupí do mě
intenzivní a podmanivý pocit, že mi je dvacet. Že na mě všechno stále čeká,
celý život mám před sebou.
A hůř.
Během těch jízd jsem si našel takové místečko, asi 25 kiláků od věže pana
Eiffela, odkud se do města už jede pohodově a klidně podél kanálu. Místo, kde
už bezpečně vím, že jsem v cíli, dojel jsem, dal jsem to.
A tam si ta kola fotím. Ten první, stařičký černobílý obrázek zmizel pod
rentgenem na tehdejší německo-německé hranici, a zůstává jen v mé paměti
Ale zbytek mám.
Tak je snad pochopitelné a normální, že když jsem si v lednu pořídil nové
kolo, že ho musím na to místo zajet vyfotit. Úplně normální, nebo ne?
O pár desítek kilometrů jsem včera přišel, jak jsem psal, a tak jsem si
dneska přivstal, abych byl na místě ještě za světla. Zase drobné mrholení,
sychravé dopoledne, chladno a nevlídno.Ale mě hřála ta touha, ten cíl.
Jak jsem se blížil ke Claye-Souilly, tak se to tam jmenuje, začínal jsem
být rozechvělý a dychtivě jsem si opakoval: jo, tak i letos!
A pak přišla ta rána.
Jako když tě někdo bací palicí po hlavě nebo kopne do břicha. Cedule
"Paris" je pryč. Místo ní dvě směrovky: radnice a hřbitov.
To jsou tedy možnosti, to je výběr....
No, vydrápal jsem se na Montmartre, opřu kolo o zábradlí ověšené těmi
zámečky, co místní podnikavci na místě romantickým párům prodávají, koukám dolů
a nic. Kouzlo je pryč.
Není mi dvacet, a nikdy už nebude. Svůj život už znám.
"Hlavu vzhůru, popovický orle!" dodávám si kuráže, ale nedaří se.
Vidím, že to město je jiné, já jsem jiný, celý svět se změnil. Jak?
Zkusím na to přijít, až sem zase dojedu.
Na kole.
Fotogalerie
© Jindřich Pařík 2022