Tak  dnes konečně Francie, ze Štrasburku do Nancy, z Alsaska do Lotrinska. V cestě stojí pohoří Vogézy, které ovšem překonává kanál Marna-Rýn, takže podél starých zdymadel projedete horama jako prd. A pak kousek podél kanálu, kousek lotrinskými vršky, pak zase stínuji kanál a jsem tu.
Lhal bych, kdybych se kasal, mám toho plný kecky. Mám hlad, žízeň, chce se mi strašně spát.
Jo, třetí baterii jsem zatím nepoužil.
Dojde na ní zítra, Épernay, a to bude skoro 200.
Fotogalerie

Vím co si říkáte: "Ten Pařík musí být nějakej máklej, nebo to má z toho, že si furt leje do hlavy tu plzeň. No, je to normální, rok co rok jezdit do Paříže, na kole, jak linkovej autobus?"
Mohl bych se vám snažit nabulíkovat, že volím ekologický, bezemisní způsob dopravy, ale byl bych falešný jak ta aktivistka Greta na plachetnici. "A jak se vracíš zpátky, he?
To byste mi nezbaštili. Povím vám tedy pravdu pravdoucí.
Jsem připraven na to, že od pár z vás dostanu zprávu s naléhavou žádostí, abych urychleně a bezodkladně vyhledal odbornou pomoc, ale risknu to.
Do Města světel jsem poprvé v životě totiž přijel jako studentík na kole. S kamarádem Honzou Zástěrou, na těch legendárních kolech Favorit. Něco, na co se nezapomíná.
A tak, kdykoliv do Paříže na nějakém tom kole přijedu , vyšplhám se na kopec Montmartre a kouknu se dolů na to město pode mnou, vstoupí do mě intenzivní a podmanivý pocit, že mi je dvacet. Že na mě všechno stále čeká, celý život mám před sebou.
A hůř.
Během těch jízd jsem si našel takové místečko, asi 25 kiláků od věže pana Eiffela, odkud se do města už jede pohodově a klidně podél kanálu. Místo, kde už bezpečně vím, že jsem v cíli, dojel jsem, dal jsem to.
A tam si ta kola fotím. Ten první, stařičký černobílý obrázek zmizel pod rentgenem na tehdejší německo-německé hranici, a zůstává jen v mé paměti
Ale zbytek mám.
Tak je snad pochopitelné a normální, že když jsem si v lednu pořídil nové kolo, že ho musím na to místo zajet vyfotit. Úplně normální, nebo ne? 
O pár desítek kilometrů jsem včera přišel, jak jsem psal, a tak jsem si dneska přivstal, abych byl na místě ještě za světla. Zase drobné mrholení, sychravé dopoledne, chladno a nevlídno.Ale mě hřála ta touha, ten cíl.
Jak jsem se blížil ke Claye-Souilly, tak se to tam jmenuje, začínal jsem být rozechvělý a dychtivě jsem si opakoval: jo, tak i letos!
A pak přišla ta rána.
Jako když tě někdo bací palicí po hlavě nebo kopne do břicha. Cedule "Paris" je pryč. Místo ní dvě směrovky: radnice a hřbitov.
To jsou tedy možnosti, to je výběr....
No, vydrápal jsem se na Montmartre, opřu kolo o zábradlí ověšené těmi zámečky, co místní podnikavci na místě romantickým párům prodávají, koukám dolů a nic. Kouzlo je pryč.
Není mi dvacet, a nikdy už nebude. Svůj život už znám.
"Hlavu vzhůru, popovický orle!" dodávám si kuráže, ale nedaří se.
Vidím, že to město je jiné, já jsem jiný, celý svět se změnil. Jak?
Zkusím na to přijít, až sem zase dojedu.
Na kole.
Fotogalerie