101 km
Cesta byla suchá, místy mokrá, a byla zřejmě fádní.
Prostě Německo, nic jsem si nepoznamenal....
Fotogalerie
Strasbourg
bylo první francouzské město, které jsem kdy viděl.
Zhruba za tři týdny to bude 40 let. Přijel jsem jako dne.
Na kole. Bylo to jako sen, úplně jiný svět.
Potom jsem, po 90tém, zde byl mockrát, ale Strasbourg
mi nikdy nezevšedněl, rád se zastavím, když projíždím.
Fotogalerie
154 km
Tak konečně už opravdová Francie
Cestování na kole má ohromnou výhodu. Člověk se může
pořádně nadlábnout. Jak večer, tak i v poledne, a nemusí mít strach, že ho za
týden začnou tlačit gatě. Maginotova linie Frantíkům opět nepomohla, hladce jsem
proniknul do vnitrozemí a v Colmaru ochutnal cosi famózního. Jmenovalo se to
"Královnina huba" - "Bouche de la reine" a já si svoji hubu
fakt potěšil (amuse bouche = pochutnat si). Hned naproti museu se slavným Grünewaldem.
Bůh ví, že se mi dál moc nechtělo, ale přemohl jsem
to. A tak sedím v Belfortu a těším se na večeři.
Nechutně přízemní, ale prostě si rád pochutnám.
A Francie je ta správná země pro tohle hoby.
Fotogalerie
Besançon,
co vám budu o něm povídat, ten se prostě musí vidět.
Nejsem tu poprvé, a doufám, že taky ne naposled.
Vlastně skoro celá dnešní etapa byla taková
nostalgická.
Z Belortu jsem sklouznul podél kanálu do Montbeliardu,
a pak podél už podél řeky Doubs, jako obvykle.
A je takové místečko, odkud vždycky volám Soně.
Je fajn se vracet.
Fotogalerie
166 km
Nestává se to každý den, abych úspěšně representoval
svoji domovinu. Dneska to vyšlo, tedy skoro.
Ale popořádku.
Ráno to vůbec nevypadalo, že se dopustím takového
udatenství. Jako každý den, pečlivě se soustředím na to, abych nic nikde
nezapoměl, zapřáhnu vozík a jedu.
Dnes poprvé, úplně neznámou cestou. Navigace funguje,
počasí skvělé – ( Le temps est bon) a společně s Jean Ferratem si pro sebe
broukám, jak príma je na světě (Que c’est beau la vie).
Čtyřicet, padesát kilometrů, nevím přesně.
Křižovatka a na ní chlápci s páskami pořadatelů na
pažích, mile zdraví, pobonžůrovatr nic nestojí, halasně odpovídám. Vjíždím do
městečka a něco mi tu nehraje. Po stranách silnice špalíry s fotoaparáty,
spouště cvakají, kamery vrčí. Projíždím náměstím a sklízím potlesk, palce vztyčené
vzhůru.
Nedostanu čas přemýšlet proč.
Kolem mě se přežene peleton, přehazovačky zacvakají, a
kluci se mi ztrácí za zatáčkou.
Já jim vletěl do nějakého místního závodu.
A bacha, další, o poznání pomalejší, čtveřice na
galuskách, ale přesto o dost rychlejší než já.
A pak si to uvědomuji v plné šíři se všemi důsledky.
To co mi třepotá na té tyčce vzadu je naše národní
vlajka.
Jindřichu!
Tady nejsi sám za sebe, representuješ svoji vlast, ten
malý kousek země obklopený horami, tam, tak daleko odsud. Uvědom si to!
A stává se ze mě Emil Zátopek v Helsinkách, Věra
Čáslavská v Mexiku, nebo Jarda Jágr v Nagánu.
Nemám lvíčka na prsou svého dresu, lev mi řve v srdci.
„Zvoní, zvoní zrady zvon...“
Nějaký Deladierův pravnuk mě nebude předjíždět.
Zrychluji, ale stále se můj odstup od té poslední skupinky nezměnšuje. Až
spása, kopec před námi. Poslední ze čtveřice viditelně zaostává.
„Tebe, ty proradný zrádče, zašlápnu jak malinu. Řadím
turbo a vyrážím.
Jak se kopec před námi zvedá, můj odstup od toho
Deladierovce se zmenšuje. Nervozně se otáčí.
„Radši šlapej, saláte, ohlížení ti nepomůže“. Cítím, tu jeho trýzeň.
On na galuskách a dohání ho dědek s vozíkem.
„Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká
hrdý Albion a my jsme je milovali“
Nebudu se s ním mazlit.
Krátká rovinka a pak drsnější stoupák, tam ho dorazím. Co se to děje?
Fanouš brzdí a vzdává....
„No, co bys od nich čekal“ pomyslím si, a v duchu si
francouzky formuluji větu – „to máš za Mnichov, ty žabožroute“.
Když jsem skoro u něj a chystám se ho definitivně
ponížit, něco se vě mě láme. Nevidím pravnuka Deladiera, ale kamaráda na kole,
který se v kopci uhnal. Má svoje léta, jako já, a teď tu stojí a lapá po
vzduchu.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, to bude dobrý, musím si odpočinout.“
„Vodu?“
„Díky, mám.“
„Vy máte motor, to není fér“
Aha, tak tady si cyklisté netykají jako u nás.
Chci mu odseknout: „A vy jste byli fér?“ ale neřeknu
to. Není to jeho boj, jen a výhradně pouze můj.
„Já nezávodím, já se jedu kouknout na pramen Seiny...“
„Aha, tak „bonne route“.‘
„I vám...“
Stejně jsem nevěděl, jak přeložit „žabožrout“....
Fotogalerie
101 km
Kolo má tu správnou rychlost. Vidíš mnohem víc než z auta, vlaku nebo autobusu, a
uvědomíš si i ty vzdálenosti. A máš čas o věcech přemýšlet.
Departement Côte d'Or, Zlatá kóta, Burgundsko.
Vinice napravo, vinice nalevo, vinice za tebou i před
tebou. Občas městečko, kde zase prodávají to víno. Prvotní nadšení vystřídá mírná nuda. Jedu 50 kilometrů stále tou samou vinicí, vinaři nechť
mi prominou, fakt nehýkám blahem, když míjím Grand Cru.
Vzpomínám na vlast.
Padesát kilometrů.
Kolikrát by se u nás změnila scenerie, z roviny kopce,
řeky, lesy, pole, padesát kilometrů, to je u nás panečku kus světa. A tady jen menší část vinice, kterou s lehkým srdcem
opouštím.
Kde domov můj?
Daleko. Tady je to krásné, ale tak nějak mimo moje
české měřítko.
Fotogalerie
116 km
Tady už jsem někdy byl. Není to možné, ale vypadá to přesně tak.
Kanál, most, cesta podél, zdymadla, všechno po celé
zemi jako přes kopírák. Za posledních deset let, co se na různých kolech
potloukám po Francii jsem podél kanálů najel tisíce kilometrů.
A teď, s tím motorkem, mám sklon na ně koukat tak nějak
z vrchu.
Zase kanál,nuda....
Ve skutečnosti trasování kolem vody ušetří spoustu
dřiny v kopcích, tedy pokud dřinu nedeleguješ na motor. Stejně tak dneska - Canal du Centre a Eurovelo 6.
Tedy půlku cesty. Druhá půlka už byla kopečky, zemí bílých krav.
A na horizontu se rýsuje Francouzské Středohoří -
Massif Central .
Ještě si na kanál vzpomenu, a budu litovat.
S tím vozíkem za zadkem se jede skvěle rovinou, ale v
kopcích to je jiná, pokud člověk má ambici někam dojet, musí zvolit méně
přípomoci a fest se opřít do pedálů, jinak skončí v půlce kopce s prázdnou
baterií.
Je zvláštní, jak jsem v myšlenkách vždycky o den
napřed. Místo abych si užíval lázeňské atmosféry města Vichy, přemýšlím, kde,
kdyby bylo zle, budu zítra dobíjet.
Nevím, jestli to není trochu neštěstí mé
povahy, učili mě: štěstí přeje připraveným.
Ale není zase až tak zle.
Přátelé a známí mě jistě nepodezírají, že jsem přijel
do Vichy cucat Celestýnku.
Někdy na ní možná i dojde, ale dneska to nebude.
Fotogalerie
156 km
Jak bych to řekl.
Dojel jsem a živ.
Věděl jsem, že to bude zlé, tak jsem to šmudlal na
nejmenší přípomoc a vážně pochyboval o tom, že tolik věcí, co táhnu v tom
vozíku,fakt někdy budu potřebovat.
A pak jsem ho uviděl na obzoru - Massif Ce ntral
A do...
Vždyť to vypadá jak Pyreneje.
Přehodnotil jsem situaci a našel nejbližší mekáč u
cesty, tedy zajel jsem si, ale jen asi dva, tři kiláky.
Dvě čárky z pěti pryč? Poctivě jsem "dotankoval" , trvalo to 50
minut.
Mezitím se přehnala bouřka, myslel jsem si, jak jsem
na všechno vyzrál. Do průsmyku jsem se vydrápal, půl baterie v čudu, ale
rezerva dobře vypočtená, baterie nebude problém.
"Ó jak jsem mazaný", myslel jsem si.
A tím jsem Šéfa asi naprd.
Zbylých 100 kiláků moji pýchu krotil deštěm, který
střídal s lijákem.
Zkuste zastavit popovického orla v letu
Tak jsem za Massivem, a zítra už jen samá positiva a
jistoty.
Nebo taky ne.
Na kole člověk nikdy neví.
Fotogalerie
Francouzi jsou zdvořilý národ, tedy verbálně.
Jejich užvaněnou zdvořilost skvěle paroduje Gad
Elmaleh, který ukazuje, že Francouz použije DEVĚT zdvořilostních frází, než
popojede dvě patra výtahem.
No, jisté je, že upřímné z toho je máloco.
Jako dneska ráno.
Liják, jak jinak.
Než přejdu dvorek k hotelové recepci, abych srovnal
účty, vypadám jak hastrman.
A slečna recepční hlaholí jak na klíček:
"Spalo-li se vám dobře, co snídaně, šmakovalo-li
vám? Kartičku, prosím zasuňte sem. Děkuji . Přeji nádherný den, báječnou
dovolenou a šťastnou cestu, pochopitelně."
Všechno v jednom nepřetržitém monologu.
To safra nevidí, že ze mě tečou proudy vody a že ta
cesta bude všechno jiné než nádherná?Naprogramovaná loutka.
Ale ne.
Jak se courám ke kolu, a zanechávám za sebou loužičky,
křikne za mnou:
"Bonne courage!" - "Odvahu!".
Možná jsem jí křivdil, třeba jí opravdu zajímalo,
jestli mi loupáčky chutnali.
Trocha vody mě nedostane, bobříků nepropustnosti jsem
na cestách nalovil víc než si skautíci umí představit. Zvládnu to, ale netěší
to.
A pak to se mnou jde z kopce.
Opravdu. Stále klesám, přestává pršet, otepluje se.
Vydržet.
Na kole platí, co nejde silou, jde větší silou.
Fotogalerie
No, nemazal jsem se s tím. V dešti či lijáku, prostě ani malinko.
A když jsem dneska ráno nasedl divně v řetězu
skřípalo, že jsem si řekl: „hochu, když to nenamažeš, tak si za chvilku ani
nevrzneš“.
Olej do sucha i do vodičky, všechno mám, pochopitelně,
až na dně vozíku.
A znáte to.
Takové ty dózy se specielními víčky, jako jsou na
lécích, aby si vám děcka neudělali z vašich třepáků bonbónky. Zatlačíš,
pootočíš, a otevřeš, jinak ne. Tlačím až mi krev ve spáncích buší, ale ani a ťuk.
Zátka se pořád protáčí.
„Ty bestie, jedna, vezmu na tebe nůž“ a jak jsem řekl,
tak jsem i udělal. Chci to šmiknout hned u hrdla, a najednou cvak, víčko
odskočilo a já mám celou botu od oleje.
Čert to vem, zbytkem toho, co v té lahvičce zůstalo,
promažu na kole všechno co se může točit a jedu.
Řeknete si, to je ale blb, přejede Francii a místo aby
pověděl, jaké to tam je, blábolí tu hovadiny.
Jenže tak to prostě je. Tohle si člověk nakonec
pamatuje.
A taky to, že jsem asi Gaskoňec.
Ano, jsem v Gaskoňsku, což je vlastně jediný region
Francie, co jsem uměl pojmenovat už od mala, díky panu Alexandru Dumasovi.
Proč si to myslím?
Jak jsem přejel hranice Gaskoňska, obloha se
probarvila blankytem, ustal vítr, a celá ta země, jako by se na mě smála. A já
se smál na ní, a říkal jsem si, tady je to tak hezké, skoro jako u nás.
Vlastně najednou jsem měl pocit, že jsem doma.
Až když jsem dojel do Bergeracu, docvaklo mi to.
Ta podoba.
Nějaký můj předek byl určitě Gaskoněc.
A když ne Cyrano, tak d’Artagnan.
Dumas taky nevěděl všechno.
Fotogalerie
Poslední den na cestě bývá vždycky nostalgický. Do
toho, z repráčku na řídítkách Karel Gott klade palčivou otázku: "čím jsme si přáli dříve být, a čím jsme
dnes?" a já tak bloudím po trati své minulosti a vzpomínám.
Nejdříve jsem chtěl být jazzový trumpetista, poté co
jsem si vyrazil přední zuby, na kole, jak jinak, svoje ambice jsem přehodnotil,
a chtěl jsem projektovat a počítat mosty. A tak jsem mostařinu vystudoval, a
spočítal jednu lávku a jeden železniční můstek na vlečce v cukrovaru. Nic moc
kariera, ale láska k mostům mě neopustila.
A tady jsem na území, kde řádil Gustav Eiffel a moje
dušička jásá, nad tou nádherou.
A pak vinice, a kousek popojedu, a jsem v Bordeaux.
"Odkud jste, monsieur" ptá se mě majitelka a
zároveň servírka při placení oběda.
"Česká republika." vidím mírně zmatený
výraz, ta madam asi přesně neumí určit na kterém kontinentu jsme.
"Prague" připomínám, a to už se chytá.
"Mohl byste mi prosím poslat pohlednici?" a
ukazuje na stěnu za sebe, která je celá zaplněná pohlednicemi z nejrůznějších
míst světa.
"Rád pošlu" Praha tam fakt chybět nesmí.
"Víte, moje restaurace se jmenuje La Terre -
Země", křičí za mnou na vysvětlenou.
A žádný "bonne route"?
První upřímná Francouzka.
Moje cesta je jí volná, chce tu pohlednici.
Projedu Bordeaux a mířím k tomu opravdovskému mostu,
že jej vyfotím, aby se mi nahrál do toho videa, co vždycky připojuji. Tak
nevyfotím. Najednou rána, a zadní kolo prázdné. Čumím po ptákách, teda mostech, a ne na cestu a najel
jsem na skobu, fakt jako kráva. Jeden a půl kilometru od hotelu.
Nevím, jestli je někdo jako Bůh, ale jestli je, má mě
rád.
Počkal si s varováním tak, aby to nebolelo.
Tak jsem dojel.
Doslova a do písmene.
Fotogalerie
© Jindřich Pařík 2022-2024