166 km
Tak zase na cestě.
Měl jsem vymyšleno, že přejedu vláčkem z Norimberka do
Karlsruhe, přebrodím Rýn, a jsem ve Francii. Ale kam čert nemůže, nastrčí odboráře, od pondělí
stávka, v neděli se do vlaku nedostanu.
Tak po ose, Norimberk - Heilbronn.
Jel jsem to mockrát, jinak do Francie na kole snad od
nás ani nelze, a nemám tu cestu rád.
A když musím, protože rudý odborář mává fanglí,
tuplem.
Kousnu se a jedu, 166 km, 13 hodin.
Na Tour by mě diskvalifikovali. Ale Tour nejezdí jurodiví starci.
Beru věci tak jak jsou, když nic nenaděláš, smiř se a
makej.
Čas od času zastavím, udělám fotku, pošlu domů Soně,
aby věděla kde jsem a že jsem v pohodě.
A zaujal mě tenhle dům.
Fotím, a přišla ke mě mladá žena s asi 4 letým děckem.
Zdravím, jak je zde zvykem "Pozdrav Bůh",
odpovídá stejně a šťouchá do děcka "pozdrav pána".
"Pěkný dům, není-liž pravda?"
"Nádherný."
"Bude zbourán!"
"Proč, jakto?"
"Prodali to,nový majitel to shodí..."
"To ten dům není chráněn památkovou péčí?"
"Ne, bohužel".
Ta mladá žena ve mě hledala spojence, kterým být
neumím.
Nebo to dáme? Vím, jsou to jen Němci, ale ten barák za to nemůže.
Fotogalerie
150 km
Poučen z předchozích výletů, posnídal jsem v hotelu hned o šesté, na trase je obtížné něco po ránu sehnat.
Jako dárek jsem dostal nějaké Armstrongovo smoothie, chutnalo to teda jako pomeranč, čtvrtlitrová flaštička ale muselo v tom něco být, protože do mě vjel ďábel.
Chvilku to trvalo, než jsem se rozhejbal, ale někde za Brettenem to začalo účinkovat.
Sjel jsem na tu rýnskou rovinu a roztočil nožičky a jak říkají Němci "nur fliegen ist besser".
Průměrka vystoupala k 19 km/h čas dojezdu se posouval, prostě to, co jsem si přál, když jsem tudy valil na elektrice.
V 25 odpojí motor, a pak už táhneš tu váhu za svoje. Teď, nic nepomáhá, ale ani nebrzdí, a tak to sviští.
Vím, že to je přechodný stav, jak zafouká, bude se mi stýskat po Boschovi. Ale dneska ne.
Dojel jsem o dvě hodiny dřív, než jsem počítal.
Kdyby chtělo nefoukat i zítra, když povalím tou rovinou.
Tolik moje poznámky.
Ale z fotek poznávám, že jsem si našel
Rue du Dôme, totiž ulici, kde nám na naší první cestě na kole do Francie poskytl ubytování ve své rodině docela neznámý mladý Francouz, prostě jen proto, že mu bylo sympatické, že jsme z Československa, a přijeli jsme do jeho města na kolech, taky rád na kole putoval. Chodil jsem tou ulicí sem a tam a hledal ten dům, ty dveře.
Nenašel jsem je, nebo lépe, nevzpomenul jsem si které by to mohli být.
Prostě bylo to před 40 lety....
Fotogalerie
76 km
Od rána jsem byl v skluzu.
Sice včas "on line" na covid testování, ale nápad býť první v 9 mělo i pár dalších kolegů. Tak deset minut pryč, než mě slečna Simona zkontrolovala občanku a pod dozorem nechala naflusat do pytlíku.
Slintal jsem jak nadrženej bernardýn, ale prdplatný. Ta destička nespolupracovala, prostě "neplatný test". Než se to potvrdilo, další čtvrthodina v hajzlu. Tak znova, tedy vybalit brašny, vylovit test a slečna Klára měla štěstí na nešmejdovský test, tak asi po 20 minutách mám QR, tak nezbytný býti rovným těm rovnějším.
Ale na to, abych dojel za světla do Belfortu "trop tard". Měním na Colmar, a dobře dělám.
Stehna mírně bolí, zadek v ohni, to mokré sedlo v neděli má následky.
Tak jako medvěd na kole v cirkusovém šapitó, pohybuji se víceméně nemotorně Alsaskem. Abych neupadl do stereotypu, opoušťím kanál a jedu přes ty vísky.
Ta slavná vinařská stezka musí být dál, protože jedu vlastně jen kukuřicí.
Sám, v krásný letní den, nohy si zvykly a vlka ignoruji. Najednou radar, něco se blíží zezadu.
Tři holky na kolech s brašnama, našinci.
Mláďata, jistě pod dvacet.
Za neustáleho štěbetání mě minuly, pobonžůrovaly dědka, to jo, a pak najednou jedna roztáhla paže, jak v té slavné scéně filmového Titaniku, a pak druhá, a třetí, a bez držení valily dopředu, s nefalšovanou radostí z jízdy.
Být dost rychlý, a umět fotit, snímek na cenu.
Neumím, nedal jsem, ale mám to vyfoceno a vypáleno v hlavě.
Takový ten symbol radosti, svobody, a dobrodružství dálek.Tři holky na kole, letí s rozpaženýma rukama, stezkou mezi kukuřicí.
Jen ať ještě dlouho letí, holky....
No, a pak dál Sélestat, takový malý Strasbourg, a pak Colmar, ale ten chce víc, než stručný report.
Fotogalerie
77 km
Francoužstina v praxi:
Dobrý den, mám takový delikátní problém, mám z kola
opruzený zadek a potřeboval bych nějaký krém.
Olala, praví slečna za pultem lékárny.
Marceli, pojď
sem, tady monsieur si na kole zpařil prdel, co mu pomůže?
Ještě že jsem maskován za rouškou..
Marcel klade doplňující otázky:
Bolí furt nebo jen když sedíte?
Furt?
Mokrý a trocha krve?
Oui, oui ...
Tak jasně:
Nejdříve budeme desinfikovat - tímhle sprejem. Pak
budeme léčit, na to jsou tyhle ampule, kápněte na tampón a odvahu!
No, a než pojedete, namažeme, tímhle, třeba....
Jedete zdaleka?
No, vlastně asi jen 500 km?
A do daleka? No asi ještě to samé....
Tak to teda "bonne courage"
Prostě, tak.
Protože trajdám po matičce Unii zhusta, a z mnoha
důvodů, potřebuji být on-line neustále, pořídil jsem si takovou krabičku, wifi
modem se SIM kartou. No, a abych se nemusel starat, pořídil jsem si
"neomezená data". Neomezená znamená vlastně nekonečná.
Nemusím se starat kolik giga jsem spotřeboval, budu
neustále on line a basta. No, asi nemusím zmiňovat, že taková služba není extra
levná.
A dneska jsem dostal na tu modemovou krabičku SMS.
"Z vašeho datového účtu jste vyčerpali 80%, po
vyčerpání 100% bude služba zastavena. "
Vlastně jsem si té zprávy všimnul, až
když mě internet přestal fungovat.
Merde, quel bordell! zakleji tak nahlas, až jsem
vzbudil houmlesa, co spal na rohu ulice.
Volám Soně domů, ať cvrnkne těm mobilním maníkům, že v
tom mají čurbes, protože vyčerpat 100% z nekonečna dokáže jen Chuck Norris. A
ať mě nejpozději ihned tu službu zase zprovozní.
Asi po hodince mě volá nějaký ten O2 maník, že mluvil
se Soňou, ale ta že trvala na tom, že neomezená
data znamená neomezená, ale že
prý moudrá Evropská Unie stanovila limit na 40 GB, a to že Soňa nechápe.
No, u mě také pochopení nenašel.
Nehodlám pochybovat o moudrosti bruselských úředníků,
které jistě mají dobré důvody ohraničit
nekonečno, jsem naštvaný na to, že mi
nikdo neřekl, že nekonečno je 40GB dřív, než mě odpojili.
Fotogalerie
129 km
Dneska jsem vyjel pozdě, kvůli tomu on-line testování na covid, tak bylo potřeba so přišlápnout.
Počasí ideální,tak to odsejpalo.
Zdejší IBIS je asi 3 km od centra,tak z Chalon zase uvidím prd, kolo mi zamknuli do konferenčního sálu a pěšky se mi nechce.
Ale zase důvod, proč navštívit Chalon-sur-Saone znovu.
Fotogalerie
Tak jsem se opřel do pedálů a jsem tady.
Lyon je velké město, kde jsou ty vysoké domy, metro, pěší
zóna, a víc než jeden McDonnald. Jsou tu také parky, kostely, fontány, zdobné
fasády a černoši.
Chodci a cyklisté jsou neukáznění a nějací Arabové
demonstrují, Bůh ví proč v srdci Francie.
Je tu čisto, holky se usmívají a skejťáci jsou drsní a
před kluby se stojí fronty.
Jezdí tu trolejbus a mají tu Masarykův most.
Lyon je hezké město, ale na mě je moc velké.
Moc domů, moc lidí, málo klidu.
Jsem rád, že jsem si tu udělal zastávku, ale těším se
dál, na jih. Tam totiž je Provence
Fotogalerie
Říká se, že každá cesta má člověka něco naučit. Zní to
tak moudře a vznešeně.
Ale já nesedám na kolo, abych se něco učil, nebo něco
řešil. Pravý opak je to, co od cesty očekávám.
Odpojit se od "řešení problémů" mít jedinou
starost a problém, ve zdraví dožít konce etapy, navečeřet se a padnout. K věci
patří řešit věci, jako spařená řiť, uvolněný šroubek nosiče, nebo mazání
řetězu.
Nic jiného!
Jenomže svět neběží podle toho, co chci nebo co se mi
líbí.
Mocní se rozhodli, že lidi zotročí, a daří se jim to. Alespoň tady, ve Francii.
Jednoduchá methoda. Sebrat lidem veškerou svobodu, na
pár měsíců je izolovat doma, s možností opustit bydliště do vzdálenosti pár
stovek metrů, neumožnit babičkám vidět půl roku svá vnoučata bydlící 40 km
daleko, všechno pozavírat, protože venku je údajně "životu
nebezpečno". A pak jim kousek té svobody vrátit. Smíš z domu, ale do jen
do devíti, pak hodinku přidáme. Vrah virus přeci řádí po nocích.
Brát lidi fest "u huby", aby se naučili
poslouchat.
A pak, spása!
Smíš všude, ale jen, budeš-li očkován.
Nikdo neřeší, jestli zemřeš předávkováním, na infarkt,
nebo skokem pod vlak.
Nemáš právo si zvolit "smrt covidí". Tak hybaj
na jehlu.
Aby těm, co se domnívají, že očkování není pro ně to
pravé řešení, znepříjemní život "covid pasem".
Bez QR kódu si ve Francii nedáš kafe, neubytuješ se,
neuvídíš jedinou památku jsi psanec - bez střechy nad hlavou.
Vím, že to tak je, přesto jsem se rozhodl šikaně
neustoupit a co 72 hodin se testovat. Existuje služba "online
testování" každé tři dny se směji přes displej na slečnu Terezu, a ona
pečlivě dozoruje průběh mého testu a vystaví mi EU covid pass.
Rozpočítáno na dny, přesto, pro sichr, vezu o 3 testy
víc.
Měl bych slečnu Terezu kontaktovat zítra ráno, ale měl
jsem v plánu vyjet dříve, a ona maká až od devíti.
Tak jsem se rozhodl on-line test postoupit ještě dnes,
stihnul jsem to být na hotelu v její pracovní době.
Připravím si doklady, testovací sadu rychlost
připojení funguje, ale co to je? V té testovací sadě chybí pipeta a zkumavka s
tím roztokem. V druhé a třetí taky.
Ten Číňan co to balil to odfláknul, a zrovna jsem
chytil jeho šarši. Takže on-line testování padá.
Hledám alternativu, jinak jsem zítra bezdomovec.
No, naučil jsem se, jak si obstarat ve Francii
antigenní test, dovednost, kterou bych s chutí oželel.
Zítra, v 9:25 jsem objednán v lékárně na ulici Bratří
Mongolfierů.
Tedy, zítra asi nepojedu, poletím.
Fotogalerie
Lžou!
Nenechte se zmást barvotiskem těch kvetoucích lánů.
Ruku na srdce.
Zkusil někdy někdo z vás sníst levanduli?
He?
Tak vidíte.
Nejlepší čas na projížďku Provencí je právě teď!
Fotogalerie
Když jsem byl kluk, říkalo se: neraď,není ti šedesát,
a nebyl si v Rusku.
No, šedesát mi už bylo,v Rusku jsem byl, a tak bych
měl být moudrý.
Ale nejsem.
Nevím co mě to popadlo, že se ženu na nějaký kopec,
oblečený v cyklobuznooblečku jak puberťák a nechávám na sebe ty rychlejší a
mladší, a taky méně naložené, pokřikovat "courage".
Ale když už něco začnu, dokončím to, a jen mé černé
svědomí ví, kolikrát jsem to chtěl zapíchnout, a vrátit se dolů.
Jenže to bych prohrál, a to já nerad.
Tak stojím na vrcholku té hory, kolem cyklounů jak na
Václaváku, a jsem šťastný.
Za to, že jsem tak nerozumný i za to, že jsem to
nevzdal.
Dojel jsem do Avignonu, kde mě čekala moje paní, s
vozidlem.
Šmejdil jsem kolem Papežského paláce 13 minut předem,
schován, abych jako hrdina přijel v 17:30, jak domluveno. Dětinská hra, ale jsem rád, když Soňa ví, že na mě je
spoleh.
Fotogalerie
© Jindřich Pařík 2022-2024