Vím, asi si řeknete, že jsem se dočista zbláznil a asi nebudete daleko od pravdy.
Chlapům se to prostě stává. Po padesátce začnou blbnout. A podle občanky i vojenské knížky asi budu mužský, tak proč bych zrovna já měl být výjimkou.

Jenže, jako u všeho, o co zavadím, dělám si to nějak „po svém“. Místo, abych jako jiní normální chlápci si našel milenku a novou manželku, udělal si miminko, rozbil svůj dosavadní život na cimprcampr, svoji oddanou ženu nechal v slzách a své bankovní konto prázdné jako lebky politiků, svoji stále pevnou a neochvějnou mužnost jsem se jal si dokazovat jinak. Vyhrabal jsem ze sklepa své staré kolo, abych zavzpomínal na mládí, kdy jsem o kožené sedlo svého favouše dřel zadnici z Prahy na Paříž a dál a vyrazil si dát repete. Pchá, co je Paříž pro „pumpičku“ mého formátu!
Jsem mladý, silný a houževnatý, co takhle z Prahy až do Andory? Pyreneje, to je opravdová výzva pro chlapa! A pak jsem stál na tom vrcholku a docela nechlapsky bulel dojetím sám nad sebou. 

Kam dál, kam výš?
Tudy dál už cesta nevede a kluk, kterým stále jsem, navzdory hrozivě se blížící šedesátce, potřebuje nějaký cíl, cíl hodně nesnadný, ale splnitelný. Potřebuji jít dopředu, objevovat a poznávat nové, stejně jako ve dvaceti, mít před sebou stále něco velkého, nepoznaného.

Tak jsem se jednoho rána, zřejmě ještě ne zcela střízlivý, rozhodl, že se naučím francouzsky.
Jen tak, pro plezír. A to jsem si kousnul do vážně tvrdého krajíce. Čtvrtým rokem už trápím svoje mozkové závity, drnčím hlasivkami a špulím pusu při vyslovování věcí pro Čecha nevyslovitelně nevyslovitelných, nepolevuji na dovolené, na služebních cestách, den za dnem, hodinku, dvě ba i víc.
Přesto, že jsem měl k dispozici všechny výdobytky moderní techniky, multimediální učebnice, filmy, videa, audio nahrávky, byl jsem na tom jako tenkrát, s Robem Bevan-Jonesem, než se nám podařilo sehnat vzorové knihy Škrdlovic. Věděl a uměl jsem hodně, ale nebyl v tom systém.
Motal jsem se v kruhu a navzdory trpělivosti a píli se vůbec neposouval dopředu.
„Nedá se svítit, Jindřichu, potřebuješ učitele!“

Strejda Google mi jednoho poradil.
Daleko od nás, v Perpignanu. Francouzka, co má za manžela Angličana pořádá soukromé kurzy, jeden proti jednomu, z tváře do tváře, šest hodin denně. Zabalil jsem si svoje a vyrazil na dva týdny studovat. Vloni.
Hlava mě tehdy brněla a zdávalo se mi o Johance s mečem na koni, ale pokrok byl znát. Opustil jsem bludný kruh a zase šel vpřed. Čtu si, poslouchám si, a občas i rozumím, ale madam Pompadoure bych stále ještě asi neukecal „pour un flirt“.
Tak letos zpět na místo činu, k paní Carol, dolů, do francouzského Katalánska. Nepotřebuji dřít gramatiku, umím vyslovit „vais“ a „veux“ aby byl slyšet pro Frantíky srozumitelný rozdíl, tak si dopoledne povídáme a odpoledne poznáváme společně okolí.

Nějak se profláklo, že jsem se trochu šťoural ve sklářské historii, tak mě včera Carol s Mickem připravili překvapení.

Asi dvacet kilometrů jižně od Perpignanu, na úpatí Pyrenejí je malá vesnička Palau del Vidre.
Vy, kteří umíte katalánsky, víte, že se jmenuje „Skleněný palác“, mě to museli přeložit. Tady působí již od třináctého století sklářská rodina pana Jorge Mateuse. Vyrábějí skleněné předměty, provádějí presentace, pořádají sklářské festivaly, a své výrobky prodávají.
Mimo turistickou sezónu jsou presentace jen několikrát v týdnu, Caroline tvrdila, že jsme měli štěstí, že jsme tam dorazili právě na třetí hodinu a zrovna v den, kdy předvádění výroby skleněné vázy probíhá, ale blázen možná jsem, ale hlupák nikoliv. Ale i tak, jsem strašně vděčný, jak to na mě nachystali.

A Jorge nabírá křišťál, vyfukuje malou baňku, šoulá ji v rukavičce a plácá s ní o desku.
„Safra, chlape, tak to foukni, co se s tím mazlíš!“
Ale Jorge ne. Vrací baňku do pece, jeho pomocník vysvětluje, a já rozumím tak z poloviny, protože mluví rychle a kolem je celkem rušno. „Aha, bude se barvit!“

A už tu věc vytahuje z pece, posypává nějakou drobotí, zase přihřívá, trošku pofouká, a zase s ní plácá o ocelový plát. Baňka putuje do pece a ven, jak ježibaba na kolečkových bruslích, sem tam, sem tam. Pak to popotahuje kleštěmi, vytvoří jakoby ježka.
„Vy víte co to bude?“ ptá se mě Carol ale stejně jako ona, absolutně netuším. Pak vnitřek baňky vysypají nějakým práškem,  trochu přifouknou, hladí namočeným nehořlavým hadrem.
„K čertu, nadělal jsi ostny a teď je zase uhladíš, chlape, takhle se fouká sklo? Kde ses to učil? To bys měl vidět Jirku Šuhájka, jak foukne ptáka na pár nadechnutí!“

Kdepak, už to zase oplácává, hladí, popotahuje a zase vyhlazuje, laškuje se tím jako kdyby to nebylo žhavé. A pak přichází kolega s druhou píšťalou, vytváří pontil, urazí hrdlo a zaoblují. Nedokážu spočítat, kolikrát ten předmět byl v peci a venku, než dostal konečnou podobu, ale je to hotové.

Váza, v které barevné pruhy vytváří jakoby spirálu, jak sklovina chladne, rýsují se čím dál tím zřetelněji.
„Jo, chlape, tak ty fakt umíš! Tohle musím povědět ostatním.“

V krámku kupuji skleněný hrníček, klučina, co to prodává vysvětluje jak se to vyrábělo a oči mu tak ohnivě svítí, jako by se v nich odrážel plamen sklářské pece.
„Vy jste sklář!“
„Ano, jsem, tuhle věc jsem foukal já, vy také?“
„Ne, já se trochu zabývám historií sklářského designu, jen amatérsky.“

Caroline z ničeho nic vytahuje naší škrdlovickou knihu: „tak tohle je ten pán“.
Kluk si prohlíží obrázky, a říká:
„Vy jste z Čech?“
„To jsem, znáte české sklo?“
„Kdo by neznal české sklo, učili jsme se ve škole českou techniku…“

Jak stárnu, jsem čím dál tím víc sentimentální, zase knedlík v krku, a zase polykám.
„I moji Francouzi mě rozumějí!“

Zdravím domů z Perpignanu, jsme skvělá země.
Daleko a i v tak nádherné zemi, jakou Francie je, to cítím velmi intenzivně.

3.5. 2017 Jindra Pařík
Fotogalerie