Přiznám se, že teď trpím jak ta štíhlounká modelka, která má v televizní reklamě s úsměvem předvádět, jak jí chutná ta křupavě propečená pizza, zlatavě pokrytá rozteklým tučným sýrem, přičemž si je vědoma, že už jen pohledem na tu laskominu nesnesitelně nabírá kilogramy, které pak diskvalifikují její dlouhé nožky z předváděcích mol a to na několik hladových týdnů.

Ale slíbil jsem, že dnes povím něco o jídle a Paříži, tak s chutí do toho nesmírně masochistického tématu.

Každý Francouz, tím spíše Pařížan, je skálopevně přesvědčen, že v žádné jiné zemi na světě se tak dobře nejí, nepije a neužívá života, jako právě v sladké Francii a z toho, co jsem poznal, mám sklon tomu věřit. Zdá se mi, že ve Francii si všichni užívají trvale a systematicky, takže je pro mě záhadou, že jim ten stát dosud nezkrachoval.
A když už jsme v Paříži, pokusme se alespoň na pár dní, či hodin užívat si jako oni, a přitom nezruinovat rodinný rozpočet. Pryč s rohlíky se šunkou, sbohem šťavnatý řízečku, vložený mezi dva tlusté krajíce, do Paříže si svačinku ani konzervy neberte!

Snídani v hotelu jsme zavrhli, jako předraženou, tak co s tím?
No, co udělá po ránu Pařížan? No přeci vyrazí do své oblíbené pekárny za rohem, postaví se do fronty, ano, fronty - Stephen Clarke tvrdí, že pekařství je jediné místo v celé zemi, kde Francouzi ukázněně stojí v řadě - a nakoupí si k snídani čerstvé pečivo. A tak i my.
Pekáren je všude jako máku a ceny jsou víceméně podobné, kolem jednoho eura za kroasánek, 1.20 za rozinkový šnek či čokoládový zavitek, nadýchané právě upečené, těžké nepodlehnout pokušení a nezakousnout se dříve, než donesete ten poklad na hotelový pokoj. V konvici, co jsme si dovezli, klokotá voda na oblíbený horký nápoj,  drobíme pečivo a přemýšlíme, proč tohle není možné u nás. Rozhodneme-li se opravdu se rozmazlovat, stavíme se cestou na metro  po pařížském stylu v kavárničce na espreso či kávu s mlékem, raději zde než v centru, protože zde nás jeden takový nápoj vyjde na 2-3 eura, zatímco tam na dvojnásobek, a pustíme-li si do duše trochu toho snobství a dáme si kávu v umělci proslavené kavárně Le Chat Noir , zaplatíme za ní eur 7.

Co na oběd?
Restaurací a kaváren všude neuvěřitelně mnoho, ovšem letmý pohled na vystavený jídelní lístek nám naznačuje, že to levné nebude. Každá restaurace je povinna nabízet „denní menu", které mívá tři chody, ovšem nečekejte, že se po menu za 12 eur odvalíte přejedení a možná budete mít i pochybnosti, jestli to ti Francouzi s tím, jací že jsou skvělí kuchaři tak trochu nepřehání. Další útok na váš rozpočet představuje cena nápojů, půl litr piva stejně jako rozlévaného vína zhruba kolem 6 eur, malinkatý džus či třetinka koly kolem 4 eur, pomalá a neochotná obsluha, miniaturní vrdlající se stolečky a nepohodlné židle, v peněžence vír a v srdci zklamání. Když na jídlo do restaurace, tak na večeři a když na večeři, tak raději ne do Paříže, ale třeba Dijonu, Lyonu nebo Séte, ale to až někdy jindy.

Jíst se ale musí tak radím zapomenout na Francii a vrhnout se do multi-kulti, protože i taková je Paříž. Ohromné množství asijských bister, Turci, Arabové, Indové, třeba v dolní části Rue Saint-Denis nebo na Boulevardu Rochechouart pod Montmartrem, nabídka o dost rozmanitější než nabízejí naši Vietnamci nebo Číňané. Pravý alžírský kuskus za 5 euro zasytí na pár hodin i zdatného jinocha.

A k večeři?
Můžeme se vydat do Latinské čtvrti, usednout do některé z mnoha restaurací, objednat si kotlík se šneky jako předkrm, za hlavní jídlo si zvolit kachní hruď s hořčičnou omáčkou a jako desert zobnout něco sýra, objednat si sedmičku burgundského a říkat si jak je ten svět krásný, do okamžiku, než nám přinesou účet.

Ale svět je krásný i bez pikolíka ve fráčku, tak do Latinské čtvrti vyrazíme, na sklenku rozlévaného či chmeloviny, poslechnout dekadentního pianistu v potemnělém baru, který v klobouku mírně do strany a s kouřící cigaretou v koutku doprovází mlaďounkou, ovšem značně vyvinutou, šansoniérku hrčící na nás z plných plic pecku slavné Edit Piaf, kterou nám, i celému světu sděluje, že v životě nelituje ničeho.

Ovšem nejdřív skočíme do samoobsluhy, nakoupíme si něco dobrot k večeři, možná i nějakou tu lahvinku burgundského a na hotelovém pokoji uspořádáme parádní recepci.
Pokud jde o tu lahvinku vína, či jiné nápoje, tu se vyplatí koupit nikoliv v samoobsluze, ale v některém z malých krámků s potravinami, které provozují arabští či jací obchodníci. Ne kvůli ceně, v supermarketu bude o pár centů levnější, ale proto, že nápoje ti kluci šikovní mívají v chladících boxech, připravené k okamžité konzumaci.
Málem jsem zapomněl na chleba, tedy vlastně bagetu, no tu si koupíme, pochopitelně čerstvou, u pekaře, se kterým se známe od rána. Než jí doneseme na pokoj, okoušeme jí špičku, takhle to totiž dělají všichni, protože právě tak chutná nejlépe.

Co si máte k jídlu koupit, vám radit nebudu, jen připomenu, že Francie je země sýrů a to fantastických sýrů. Něco málo z nabídky, která vás v samoobsluze čeká, jsem vyfotil, včetně cenovek, abyste věděli, do čeho jdete.

A já si jdu uvařit k obědu čínskou polévku ze sáčku Yum-yum.
Svět je někdy krutý.