Mezi sladkou Francií a tou naší malou zahrádkou jsou tři dny po Německu, tedy pokud jedu na kole. A cestou, kterou už vážně dobře znám.
Tak letos zrychluji přesun. Soňa mě doveze do Norimberka, odtamtud vláčkem do Karlsruhe, dvacet minut na přesednutí do Appenweieru, a odtamtud už je to dvacka na kole do Štrasburku. Ráno v 7 opustím naši Perlu Středních Čech, večer v 19 večeřím choucroute v malebném "hlavním městě sjednocené Evropy", jak si tam říkají.
Při této cestě mám trochu jiný plán. Musím překročit Rýn hned za městem Karlsruhe. A tak moje cesta vlakem končí v tomhle nemalebně podivném městě, které na mě působí asi o dvě třídy pochmurněji, než jiná německá města. Přesto, stalo se to asi před osmi, nebo devíti lety.
Přijel jsem nikoliv vlakem, a nikoliv na elektrokole, hezky za svoje. Protože už jsem i tenkrát měl přes 50, měl jsem toho docela dost a hlad jako vždycky. Nejblíže hostelu, kde jsem bydlel byla iránská restaurace Parsifal. Risknul jsem to.
Majitel a současně obsluha mě nadchnul.
Íránec, utekl před těmi náboženskými fanatiky před léty, kluk v mých letech. Mluvili jsme spolu dlouho po zavíračce, o Praze, Čapkovi, a zase o jeho zemi, a kultuře, co vůbec neznám. A jídlo? To nebyl turecký kebab, vážně ne.
A pak, kdykoliv jsem měl cestu přes nemalebné město Karlsruhe, zastavil jsem se tam, dostal skvěle najíst, a přijatelně hnusné pivo z láhve, ale vždycky jsme spolu dlouho mluvili. Tedy on mluvil, a já naslouchal.

A tak i vloni.
Všude lockdown, jen u Parsifala otevřeno. Tedy né oficielně, prostě rodina a pár přátel večeří.
"To není ochrana proti viru, to je roubík, abychom drželi huby" říkal šeptem.
Dneska mi ho narvali ve vlaku. V Bundesbahnu asi stále řádí vražedný vir, dusítko povinné, neměl jsem vyfasoval jsem jej i s osobním dozorcem, co dbal, abych se při dejchání přes čínské jedovaté tkaniny neulejval.

Jasně, když nocuji v Karlově tichu, povečeřím u Parsifala. Široký úsměv, pevný stisk ruky, ty ses po roce vrátil, kamaráde? Zase do Francie na kole?
Kde ho máš?

Daří se?
No, jak se to vezme. Ostatní okolo zavřeli. Já ne.
Víš, není rozumné rychle a silně šlápnout na brzdu.
To jdeš do smyku, nebo ty, na tom kole přes řídítka.
Pomalu brzdím.
Míň vydělávám, míň utrácím.
Jde o to se to naučit. Neprorážet hlavou zeď, ale taky neobouvat holínky při každé přeháňce. Furt se to učím učím to své syny i vnuky.

Dostal jsem jehněčí stehno, po tom jejich, íránském způsobu. Vyfotil bych vám ho, ale zapomenul jsem.
Můj kamarád pořád mluvil a vůbec ne hloupě a já si říkal, že jsem šťastný chlap, když i v tak nemalebném městě jako je Karlsruhe mám parťáka k večeři.

Mám tvoji adresu?
Určitě máš, ale rád ti jí znovu pošlu.
Proč?
No, víš, ty jezdíš tak jednou za rok, nemohu ti slíbit, že tu příští rok budu....
Rozumím, napíšu ti a dám všechna spojení.
Bylo vy fajn, kdybys přijel, k nám, do Čech. Musíme se ještě vidět.

Ne , milý příteli, nemusíme!
My to chceme!
Fotky jsou starší, letos jsem nedostal šanci mobil vytáhnout

200 km
No, asi bych se mohl pokusit z toho vylhat, nějak to okecat, vymluvit se na to či ono, ale každý z vás by poznal, že kecám a tak s pravdou ven.
Prostě jsem nenabil před noc jednu baterii ze tří.
Byla v zásuvce, byla i zapojená, ale asi blbě, nenabíjela.
A hůř, když se daří, tak se daří.
Ráno se budím v půl šesté, vím že to mám daleko, nasednout raději dřív. Kouknu z okna, a prší, kouknu na net, bude pršet ještě hodinu. No, povídali, že mu hráli, posnídám, a v 8:30, na internetu v Nancy jasno, za oknem prší. Venca Klaus říkal, že ty internety "nejsou všechno". Radar ale ukazuje, že to za chvilku přejde.
Takže nasadím baterku - nepoužiji ta slova - zase by mě blokli. Tak nabíjím do 10:45, v 11 konečně v sedle.
Tím mě padnul "dobíjecí oběd" někde cestou, budu muset být za chlapa. Vím, že na baterku, zatížený, ujedu bezpečně 60 km. Co je navíc, záleží na terénu, a taky jak máknu. A já chci ujet 195, 15 km v luftě, a to byste bez motorku na ekole nechtěli. Jedu úsporně.

Z Nancy do Troyes, lze s malou zajížďkou vidět docela ikonické místo, tedy pro Francii: rodný dům Jany z Arcu.
Její příběh snad dnes už díky filmům i akci, kterou nazvali muzikálem, všichni.
Jen se málo ví, že Jana z žádného Arcu není.
Pochází z vísky Domrémy, která na její počest se teď jmenuje Domrémy de la Pucele (po našemu Pannenské Donrémy). Stojí tam rodný dům té Panny Orléanské, které se naprostým omylem říká, "z Arcu".

Předpokládám že to vzniklo tak, že její otec, příjmením Darc, stejně jako Panna negramotný, si nepohlídal matrikáře když Janu (Jeanne) zapisoval, co druká do počítače, a omylem mu tam foukli apostrof d'Arc, a už jeho ratolest nebyla Darcová, ale "z Arcu". Výkladů, proč se Jana stala tou z Arcu je povícero, ale ajťák ví.

A tak jsem musel, když je to při cestě, rodiště Jany Panny vidět (tak si sama říkala, a to nejsou ajťácké hlody, ale záznamy ze soudu s ní, nejlépe zdokumentovaným "řízením", dnes bychom použili termín "justiční vražda", z té doby, a anglický překlad "řízení" lze dogooglit).

Kraj tedy nikoliv nepodobný naší vlasti, kopečky, žádné hory, ale dají zabrat. Když šetřím baterku.

Rodný dům Panny Jany má v úterý zavřeno, ale nemrzelo mě to, neukáží mi její kolébku, jen zopakují v museu ten příběh, co umíme. Moc z té doby nezůstalo, vlastně ani poučení. Tragický osud jedné holky, co se stala "maskotem" vojsk, ona nebojovala, jen "vedla". A když maskot úlohu splnil, byl spíš na obtíž.
Smutné, že jo.
Takže muzikál?
Kdy "udělají" Husa..

No, a pak přes kopec, krajem, který se dnes "etabluje" jako "kraj Panny Jany", daleko do Troyes, vedro, souboj s baterkama vyhrán,v cíli po 200 km v sedle furt 45 km na Turbo...

Troyes, úžasné město, ale zase, mám jiný plán.
Obsluha nestíhá,tak raději najednou...